Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Duchna

Mám štěstí. Nejsem ani alergik ani nic jiného. Možná trochu fanfarón, ale to bych tu moc neventilovala, není to až tak lichotivé. Ale nějak začít musím. Vždy, když večer uléhám do postele a přetáhnu přes sebe duchnu, rozlije se mi po těle blažený pocit tepla a bezpečí. Mívala jsem jako malá, na jaře a na podzim krásný pocit, když se vyměňovala pokrývka. Obzvlášť ta letní, za tu zimní - za duchnu. Byla naducaná peřím, dělaly se v ní krásné skrýše, voněla čerstvým vzduchem a člověk se pod ní cítil jako v pohádce. V té době jsme o existenci ústředního topení měli jen nejasnou představu a v celém domě se topilo kamny na tuhá paliva. V kuchyni trůnil kachlový sporák a v ostatních místnostech byla klasická kamna. Moji rodiče v ložnici moc netopili, vždy tvrdili, že přílišné teplo brání zdravému spánku a lidé jsou pak moc choulostiví. Maminka vždy před ulehnutím vyvětrala, a pod přikrývku strčila termofor, naplněný horkou vodou. Kolikrát, když jsme ráno vstávali, byla okna zamrzlá až k samému vrchu a rozmanitost ledových krystalů ve mně vyvolávala představu krásného dne a vzbuzovala dychtivost očekávaných dobrodružství. Ale zpět k té duchně.

Výroba přikrývek v naší rodině byla dlouholetou a zaběhnutou tradicí. Nepamatuji si, že bychom někdy koupili hotový výrobek. Vždy se u nás chovala nějaká ta husa, aby bylo na vánoční svátky něco dobrého na stůl a její peří maminka pečlivě schovávala do starého sýpku. Občas koupila nějaké peří od svých známých z venkova, nebo ho dostala od lidí, kteří o ně neměli zájem. Peří se dalo koupit i na Zelném trhu. Schovávala peří ze slepic a kachní peří. Každé dávala zvlášť, s pečlivým označením data a druhu. Slepičím peřím se plnily polštářky pod záda a s jemnějšími brčky se plnily sedáky na židli. Drát jsme začínali začátkem listopadu. Televize ještě nebyla, tak jsme aspoň poslouchali rádio. U draní se nesmí moc mluvit, skoro ani dýchat, natož kašlat, nebo se smát, aby se peří nerozletovalo po místnosti.

S draním peří nám pomáhal i tatínek. Že bych tuto práci dělala s láskou, se zrovna říct nedá, ale u nás nešlo smlouvat. Když maminka řekla „budeme drát“ tak se dralo. Peří se vytahovalo s pytlíku, každý měl před sebou malou hromádku a to co sedral, strkal pod hrnek. Brčka pak do dalšího pytlíku. A protože pýchou každé správné hospodyně byla pěkně naducaná peřina, padlo do ní pár kilo sedraného peří. Myslím, že tato činnost mně dala základ k pozdější trpělivosti, která se mně mnohdy v životě vyplatila. Rozhodně jsem se však s ní nenarodila a musela jsem mnohokrát pořádně překousnout, abych s rozdělanou prací nemrskla do kouta a neutekla od ní.

Dalším krokem bylo ušití přikrývky, což uměla maminka i tatínek. Pokud se šily například prošívané spací pytle, které jsme používali v době, kdy jsme jezdili na vodu, podíleli se na jejich ušití oba dva, neboť tam vždy tatínek šil čtverce a maminka je plnila přesně odváženým množství sedraného peří. Tatínek čtverec sešil a vytvořil další. Byla to práce zdlouhavá a náročná, neboť v tomto směru byl tatínek nesmlouvaný puntičkář.

V Ondřejovicích mně duchna zachránila před úplným zmrznutím, neboť kolikrát, když jsme ráno vstávali, se nám kouřilo od pusy chladem.

Před mým odchodem na Chaloupky jsem rodičům dojednala zřízení ústředního topení a duchny najednou nebyly potřeba. Plynové topení bylo levné, nemuselo se moc šetřit a k zakrytí stačily celoročně lehké péřové deky. Některé jsme rozdali, jiné odnesli na charitu. Ale jednu jsem si nechala. Jen tak, snad na památku. A dnes jsem ráda, že ji mám. V poslední době jsem večer velice zmrzlá. V pokoji kde spím si moc netopím, jen zvečera zavlažím místnost a topení vypnu. Při velkém teple nemůžu spát, mám pocit, že mně chybí kyslík. Pod tenkou dekou se klepu jako ratlík, ani teplé ponožky a čepice na hlavě nepomáhá. A pak jsem si vzpomněla na duchnu. S radostnou dychtivostí jsem ji vytáhla na světlo boží a vyvětrala ji. Spím pod ní už druhým rokem. Ponožky nepotřebuji, ale tu čepici na hlavě používám téměř celoročně. Říkává se: „To chce klid a nohy v teple“, ale pro mne není zanedbatelná ani teplá hlava. Pod duchnou si už skrýše nedělám, ale opět mám pod ní ten pocit štěstí a bezpečí.

Irena Atzlerová