Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Mùj pøíbìh z dìtství
K babièce jsem se v¾dycky ráda vracela. Moje babièka bydlela ve Slezské Ostravì ve starém dvojdomku. Obývala polovinu domu s dìdeèkem a se svou nejmladší dcerou, maminèinou sestrou Soòou. Ta byla vlastnì mou tetou, i kdy¾ to bylo k smíchu, proto¾e byla ode mne jen o rok starší. V té dobì nám bylo asi 9 a 10 let. Pøed domkem stála moje škola, pìtitøídka, kde jsme spolu chodily a krásná školní zahrada, kde jsme mìli pozemky, práci se zeleninou a kvìtinami, co¾ nás v¾dy bavilo více, ne¾ nìjaké uèení. Školní zahrada se skleníkem sousedila takøka s domkem babièky. Nakukovaly jsme èasto pøes plot, jestli neuvidíme babièku. Ale ta mìla hodnì práce se zvíøaty, se psem, koèkou, prasátkem, slepicemi a kaèenami. Navíc nás hlídal pan uèitel, zruèný to zahradník. Také mne bavily hodiny zpìvu, pøi kterých pan uèitel hrával na housle. To mne inspirovalo natolik, ¾e jsem na housle zaèala hrát také. K mým dalším oblíbeným pøedmìtùm patøila výtvarná výchova. Ta mi zùstala na celý ¾ivot, jsem toti¾ povoláním výtvarnice. Prostì mì kreslení bavilo, šlo mi samo od sebe a po skonèení základní školy jsem se dostala na SUPŠ. Byl to asi mùj osud.
Po odchodu na støední školu do Brna jsem u¾ tak èasto za babièkou chodit nemohla a všechny novinky jsem se dozvídala pøevá¾nì z maminèiných dopisù. Celá naše veliká rodina se pravidelnì scházela u babièky, v jejím starém domku. Vìtšinou to byly narozeniny babièky a dìdeèka nebo svatby našich tet a strýcù.
V¾dy bylo veselo, zpívalo se, jedlo, tanèilo. Jako malé holky jsme se Soòou, sestøenicemi a bratranci rádi spávali na takových akcích u babièky, nìkteøí v lo¾nici, kde byl pøíjemný chládek nebo v létì na dvorku pod starou lípou, kde byla døevìná bouda, maringotka. Vše vonìlo døevem, v noci nám dávala pocit bezpeèí køí¾enka vlèáka a kolie, fenka Asta, která se do¾ila 15ti let. Také jsme rády lezly na stromy v zahradì, ve které rostlo také nepøeberné mno¾ství malin sladkých jako med. Nic nám prostì ke š»astnému dìtství nescházelo! Jen jsme tenkrát netušili, ¾e nám to bez-starostné dìtství tak rychle uteèe!
Velice smutné pro mne bylo, kdy¾ se naše rodina zase sešla v hojném poètu, ale tentokrát na babièèinì pohøbu. Nejvíce mi bylo líto mé maminky, proto¾e pro ni to byla veliká ztráta. Za rok a pùl zemøel i mùj milovaný dìdeèek. To u¾ jsem mìla dvì malé dìti a byla vdaná. Mùj bratr šel do uèení…
Tak šel èas…®ila jsem hlavnì pro svou rodinu, pro své dìti, navštìvovala jsem rodièe. Dnes jsem s odstupem èasu zùstala skoro sama z rodiny. Zemøely tety a strýcové, na vìènost odešli za sebou po roce a pùl moji rodièe, nedávno mùj jediný a milovaný mladší bratr. Mám tøi dìti, man¾ela, a pøesto ve mì zùstává ten prázdný pocit po ztrátì svých nejbli¾ších. Pocit, který mnozí znají. Jediné místo setkání s nimi je na høbitovì. A to je smutné místo.
V našem rodném domì, kde jsme vyrùstali s bratrem a ¾ili s rodièi, kteøí dùm vystavìli, bydlí bratrova ¾ena s dìtmi. Ta mne u¾ bohu¾el nepozve dále. Tak se vracím obèas k babièèinì domku, kde bydlí cizí lidé, ale já vidím okno do lo¾nice, kde jsme spávali jako dìti a pøedstavuji si, ¾e je babièka doma, a ¾e se stane zázrak, babièka vykoukne z okna a pozve mne dál… Vše je tu jako døíve, jen zahrada zpustla. Babièka mìla ráda kvìtiny a zahrádka jich byla poøád plná.
Babièko, dìdeèku, máte mou vzpomínku, snad se ještì nìkdy setkáme, mo¾ná v branách vìènosti…
Vaše vnuèka Dáša.
Dagmar Štìpánová