Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Můj příběh z dětství

K babičce jsem se vždycky ráda vracela. Moje babička bydlela ve Slezské Ostravě ve starém dvojdomku. Obývala polovinu domu s dědečkem a se svou nejmladší dcerou, maminčinou sestrou Soňou. Ta byla vlastně mou tetou, i když to bylo k smíchu, protože byla ode mne jen o rok starší. V té době nám bylo asi 9 a 10 let. Před domkem stála moje škola, pětitřídka, kde jsme spolu chodily a krásná školní zahrada, kde jsme měli pozemky, práci se zeleninou a květinami, což nás vždy bavilo více, než nějaké učení. Školní zahrada se skleníkem sousedila takřka s domkem babičky. Nakukovaly jsme často přes plot, jestli neuvidíme babičku. Ale ta měla hodně práce se zvířaty, se psem, kočkou, prasátkem, slepicemi a kačenami. Navíc nás hlídal pan učitel, zručný to zahradník. Také mne bavily hodiny zpěvu, při kterých pan učitel hrával na housle. To mne inspirovalo natolik, že jsem na housle začala hrát také. K mým dalším oblíbeným předmětům patřila výtvarná výchova. Ta mi zůstala na celý život, jsem totiž povoláním výtvarnice. Prostě mě kreslení bavilo, šlo mi samo od sebe a po skončení základní školy jsem se dostala na SUPŠ. Byl to asi můj osud.

Po odchodu na střední školu do Brna jsem už tak často za babičkou chodit nemohla a všechny novinky jsem se dozvídala převážně z maminčiných dopisů. Celá naše veliká rodina se pravidelně scházela u babičky, v jejím starém domku. Většinou to byly narozeniny babičky a dědečka nebo svatby našich tet a strýců.

Vždy bylo veselo, zpívalo se, jedlo, tančilo. Jako malé holky jsme se Soňou, sestřenicemi a bratranci rádi spávali na takových akcích u babičky, někteří v ložnici, kde byl příjemný chládek nebo v létě na dvorku pod starou lípou, kde byla dřevěná bouda, maringotka. Vše vonělo dřevem, v noci nám dávala pocit bezpečí kříženka vlčáka a kolie, fenka Asta, která se dožila 15ti let. Také jsme rády lezly na stromy v zahradě, ve které rostlo také nepřeberné množství malin sladkých jako med. Nic nám prostě ke šťastnému dětství nescházelo! Jen jsme tenkrát netušili, že nám to bez-starostné dětství tak rychle uteče!

Velice smutné pro mne bylo, když se naše rodina zase sešla v hojném počtu, ale tentokrát na babiččině pohřbu. Nejvíce mi bylo líto mé maminky, protože pro ni to byla veliká ztráta. Za rok a půl zemřel i můj milovaný dědeček. To už jsem měla dvě malé děti a byla vdaná. Můj bratr šel do učení…

Tak šel čas…Žila jsem hlavně pro svou rodinu, pro své děti, navštěvovala jsem rodiče. Dnes jsem s odstupem času zůstala skoro sama z rodiny. Zemřely tety a strýcové, na věčnost odešli za sebou po roce a půl moji rodiče, nedávno můj jediný a milovaný mladší bratr. Mám tři děti, manžela, a přesto ve mě zůstává ten prázdný pocit po ztrátě svých nejbližších. Pocit, který mnozí znají. Jediné místo setkání s nimi je na hřbitově. A to je smutné místo.

V našem rodném domě, kde jsme vyrůstali s bratrem a žili s rodiči, kteří dům vystavěli, bydlí bratrova žena s dětmi. Ta mne už bohužel nepozve dále. Tak se vracím občas k babiččině domku, kde bydlí cizí lidé, ale já vidím okno do ložnice, kde jsme spávali jako děti a představuji si, že je babička doma, a že se stane zázrak, babička vykoukne z okna a pozve mne dál… Vše je tu jako dříve, jen zahrada zpustla. Babička měla ráda květiny a zahrádka jich byla pořád plná.

Babičko, dědečku, máte mou vzpomínku, snad se ještě někdy setkáme, možná v branách věčnosti…

Vaše vnučka Dáša.

Dagmar Štěpánová