Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Příběh - Univerzita třetího věku, pokračování…

První ročník na této univerzitě je pestrý, je to dvanáct přednášek z různých odboru, například filozofie, farmacie, zahrádkářství,umění, atd. Při tom "zahrádkářství" vyšlo najevo, že ze sto čtyř posluchačů jenom tři nemáme zahrádku a ihned jsme se stali opovrhovanou menšinou.

Vypadalo to, že tato přednáška ani neskončí, protože sto jedna posluchačů tam mínilo zjevně zůstat natrvalo a vyptávat se pana profesora, co je nejlepší proti krtkům a jak prořezat správně švestku…

Když se setmělo, navrhla jsem jít společně někam na kafe. Vyčerpaný pan profesor prchnul, návrh se setkal s porozuměním a spolužáci/spolužačky mi rychle odpustili, že nemám zahradu, že mám jen pažitku v kořenáči - zvlášťě, když jsem jim prozradila, že si na ni žádám od Evropské unie dotaci...

Strašná pro mne byla přednáška o životosprávě seniorů. Uvrhla mne do černé jámy deprese, hustě vyložené kameny výčitek svědomí. Věděla jsem, že je zle, už když vstoupil přednášející – pan docent. Bylo mu k sedmdesátce, ale vážil nanejvýš šedesát kilo i s titulem, pohyboval se svižně a bylo vidět, že má odporně (tj. záviděníhodně) ploché břicho, což se na ten věk snad ani nehodí.

Řekl nám, že podle nejnovějších výzkumů se má sedmdesátiletý člověk pohybovat denně pět hodin a živit se co nejvíce zeleninou a ovocem. Pod dojmem jeho přednášky jsem začala držet dietu a vydržela jsem s tím až do večera. Taky jsem se dvakrát dost hluboce předklonila, ale nohy jsem si neviděla a pochopila jsem, že žít zdravě bude složité, a že to může trvat déle než rýma.

Následovaly zajímavé přednášky z dalších odvětví a přišla první zkouška - pololetní…

Nespali jsme celou noc, protože jsme se báli. Ta ostuda, když neudělám pohovor! Co mi řekne syn, co vnučky? Nevěsta bude odteď vařit čočkovou polévku po svém, protože ztratím v rodině všechnu autoritu!

Vydržíte ještě jedno pokračování?

Gabriela

Další články autorky:

Příběh - 1