Jak jsem se stala redaktorkou – část 3.

Sklář

Pan Michal Zahradník je chlap jak hora. Od pohledu silák, fachman. Když jsem si s ním domlouvala rozhovor, s ničím nebyl problém. Přijel do naší školy předvést dětem své řemeslo (taky jsem o tom už psala), no a já se s ním dohodla, že až děti odejdou, že ho odpoledne vyzpovídám.

„Jasně, klidně, jestli myslíte, že to bude někoho zajímat..“ Byla jsem přesvědčená, že bude. Našla jsem jeho webové stránky, kde mimo jiné představuje i své předky- a to od svého pra, pra… od roku 1775. Hned mě napadl název pro můj článek „Sklářem osmé generace“ (rozhovor vyšel nakonec s titulkem „Podědil sklářskou tradici“).

A tak jsme se odpoledne sešli. Já se ptala, on odpovídal. Věcně, bez zábran, bez kliček. Úplně obyčejně. Přiměřeně sebevědomý, oprávněně hrdý na svou řemeslnou zručnost. Překvapilo mě, že ne na sklářství jako celek.

Přiznal, že si přál jít na elektroprůmyslovku, ale učení moc nedal a tak to nakonec na střední školu nešlo. Že se vyučil sklářem, z toho měl největší radost jeho dědeček, který si na rodinné tradici velmi zakládal. Schovával staré fotografie, dokumenty, vyprávěl mu o sklářských kořenech rodu. Pradědeček byl velmi váženým vídeňským soudním znalcem v oboru skla, na otce, který byl velkým odborníkem v oblasti křemenného skla, se obraceli zákazníci z celé Evropy.

Pan Michal mi poctivě odpověděl, že ze zavírání skláren a úbytku sklářů se nijak nehroutí. „Není odbyt, nedá se nic dělat. Kdy vy sama jste si koupila něco z broušeného skla?“ Marně jsem v paměti pátrala po odpovědi. On vyrábí (fouká) ve své dílně skleněné výrobky na zakázku, prodává je, jezdí do škol na besedy se žáky a předvádí jim, co se sklem dokáže a jaký je to nádherný materiál.

Řeč přišla i na „specialitu“, která je jeho koníčkem. Sklářská modelařina- unikát. Ze skla vyrobené pohyblivé modely parních strojů a lokomotiv. Jeho snem je pohyblivý skleněný model Pražského orloje. Bylo by to tak strašně náročné, hlavně časově, takže pochybuje, že ho uskuteční. Ale technicky by to prý šlo, má to promyšlené. „Představte si, skleněná ozubená kolečka- hodiny a hodiny práce a pak jeden ten zoubek praskne a můžete to celé vyhodit“.

Přiznal se, že nejraději pracuje v noci- v klidu. Nikdo a nic ho neruší, zaleze do své dílny s čistou hlavou a svým sklem. Když jsem se zeptala, jestli jeho váha souvisí s jeho povoláním- zaobalila jsem to do poznámky, že vedle křehkého skla moc křehce nevypadá a jestli je třeba na foukání skla velké síly- začal se smát. Spíš to prý souvisí s tím, že v mládí dělal karate, že právě staví barák a že před pár týdny přestal kouřit.. Pohodový člověk se stále dobrou náladou.

Ani klasická otázka „veselý příběh z natáčení“ ho nevyvedla z míry. Poctivě se zamyslel a spustil své vyprávění. Jeho historky souvisejí většinou s přednáškami. Vždy na závěr vyfoukne třídě zvířátko podle přání, no a přemýšliví studenti požadují místo zvířátek raději mořské panny, lepé děvy či jeleny v říji a podobné artefakty.

Nejvíc se prý ale nasmál, když na nějaké předváděcí akci za ním přišel pán s fotografií své krávy, která se právě stala šampiónkou na výstavě, a přál si, aby mu ji vyfoukl ze skla. Pan Zahradník se dal do práce, po očku sledoval předlohu. Těsně za fotografií stála dáma, která si myslela, že fouká její podobu a moc se mračila. Protože to bylo v Německu a pan Zahradník umí jen pár německých slov, trvalo prý dohadování velmi dlouho.

Rozhovor to byl velmi příjemný, v jeho písemné podobě, kterou vždy posílám ke schválení, neobjevil pan sklář vůbec nic, co by chtěl opravit, zpřesnit či vynechat, byla jsem spokojená. Když jsem mu koncem června poslala výtisk časopisu Doba seniorů č.7 s uveřejněným rozhovorem, přišla pochvala. „Jste schopná reportérka,“ napsal mi. Omlouvám se, že se chlubím, ale byla jsem moc pyšná.

Na webu jsem našla spoustu děkovných dopisů na jeho adresu a mnoho obdivných slov pro jeho výrobky. Zaslouží si je. Jeho zaměstnání i koníček splynuly v jedno. Uvědomila jsem si, že přede mnou stojí odborník na slovo vzatý, mistr svého oboru. Poprvé mě napadlo, jak je skvělé, že díky své „novinařině“ mohu nahlédnout i tam, kam bych se jinak nedostala.

Eva Procházková

Další články autorky