Jak jsem se stala redaktorkou – èást 2.
Hurvínek
V kvìtnu se po okolí roznesla zpráva, ¾e do Èáslavi pøijede Hurvínek. Letos toti¾ slavil 85. narozeniny. Kdo èetl mé loòské vyprávìnky, ví, ¾e jsme se tam se školními dìtmi vydali. 1. èervna se konala akce k MDD s pokusem o rekord v poètu zúèastnìných, kteøí pøijdou na námìstí s nìjakou pøipomínkou Spejbla èi Hurvínka- hraèkou, knihou, obrázkem.
Zbystøila jsem i jako „novináøka“. Dvojrole. Mo¾ná nezvládnu ani jednu. Dìti se mi ztratí a èlánek se mi nepovede. Dìti se mi neztratí a èlánek bude senzaèní. Obì varianty byly pøibli¾nì stejnì pravdìpodobné a mezi tím spousta dalších mo¾ností.
Jako uèitelka jsem udìlala toto: s dìtmi jsme vyrobili obrázky Hurvínka, pøipomnìli jsme si nìkolik pohádek na DVD, objednali jsme autobusy. ®áèky jsem varovala, ¾e tam bude velký dav lidí a ¾e se od sebe nesmíme hnout.
Jako „reportérka“ jsem udìlala toto: došla jsem za organizátorkou celé akce, paní øeditelkou muzea, abych se zeptala, jak bude celá akce probíhat. Napsala jsem do Divadla Spejbla a Hurvínka- drze jsem se prohlásila za novináøku a po¾ádala paní Štáchovou o krátký rozhovor pøi setkání v Èáslavi. Došla jsem do knihovny a zapùjèila si její ¾ivotopis, nabila jsem baterie do fotoaparátu.
Hurvínek je postavièka, kterou milují malí i velcí. Dìti se tìšily, senioøi by mohli zavzpomínat. Chystá se zápis do Knihy rekordù, zúèastní se komisaø z Agentury Dobrý den z Pelhøimova, který bude dohlí¾et na regulérnost celého pokusu. Mohlo by to vyjít.
První sprcha pøišla den po odeslání mailu. Divadlo S + H odpovìdìlo ústy tiskového mluvèího. Podìkovali za zájem, ale paní Štáchová pøijede jen na otoèku a nebude mít na mì èas. Jistì si najdu dost zajímavých informací sama. Jasnì, pøece se nebude zdr¾ovat s nìjakou Procházkovou.
A druhá sprcha? Dostala jsem radu, ¾e takové akce se nutnì musí fotit shora. Vylezte si nìkam na balkón! No, to urèitì. Budu mít kolem sebe 20 dìtí a uèitelka je moje role è. 1. Nemohu nikde lítat po balkónech, mou prvoøadou úlohou je hlídat své druháèky a vìnovat se jim.
®e je to neøešitelné? Omyl! Novináøka si poradí. Mám na to toti¾ lidi! Smutnì jsem zavolala panu šéfredaktorovi, ¾e paní Štáchová se mnou mluvit nechce. Mìl ihned øešení. Má známého a ten má známého, který se s ní zná. Domluví to a rozhovor udìlá dodateènì v Praze sám. Budeme spoluautoøi èlánku. Já a šéfredaktor! Dmula jsem se pýchou.
A teï ještì “malièkost“ -jak fotografovat shora? Dcera chodila do uèilištì, které sídlí na námìstí. I tøi roky po absolvování chodívají s kamarádkami navštìvovat paní mistrovou, pokecat o ¾ivotì. Nabídla se, ¾e udìlá pár fotografií z druhého patra školy. Vyøešeno. (Pod èlánkem je sice napsáno: foto- autorka, ale za tìch pár „leteckých“ snímkù- díky, Markétko.)
A tak jsem se mohla 1. èervna v pohodì vìnovat dìtem, zpovídat dùchodce, posedávající na lavièkách a sledovat „cvrkot“ kolem sebe, abych to pak v klidu doma mohla popsat do své reportá¾e. Akce to byla velmi vydaøená. Co mì nejvíc zaskoèilo?
Pøedstavovala jsem si, ¾e komisaøem, sèítajícím tyto kuriózní rekordy bude nìjaký seriózní pán v letech, nìjaký notáø nebo tak nìco. A ona to byla sleèna- mladièká, pohodová. Sice jsem se nezeptala, ale odhadovala bych ji na studentku vysoké školy. Svou funkci zvládala bravurnì. S úsmìvem dìlala èárky, zapisovala jména, oznaèovala ka¾dého, kdo s nìjakým Spejblem èi Hurvínkem prošel slavobránou.
Zmatky závìreèné autogramiády mì u¾ nerozhodily. Stádeèko jsem mìla vzornì kolem sebe, fotky nafocené, atmosféru vstøebanou. Chcete vìdìt, kolik se nás tam sešlo? Vím to úplnì pøesnì: 1 952.
Nerada musím na sebe prozradit, ¾e profesionálkou ještì zdaleka nejsem. Pozná se to napøíklad podle toho, ¾e mé reportá¾e i rozhovory dostávají od „pana šéfa“ témìø poka¾dé úplnì jiný nadpis, ne¾ vymyslím já. (a to si v¾dycky myslím, jak hezky jsem to vymyslela!!!)´
Tuto reportá¾ jsem nazvala „Pro radost dìtem i dospìlým“ a vyšla v 7. èísle èasopisu Doba seniorù pod názvem „Slavný jubilant slavil rekordem“…
Eva Procházková