Jak jsem se stala redaktorkou – èást 1.
Dáma s tancem v tìle
Chtìla jsem psát, ale svùj dvouletý „deníèek uèitelky“ jsem ukonèila, tak¾e- co dál? Tady v SeniorTipu jsem našla zmínku o èasopise Doba seniorù, napsala jsem panu šéfredaktorovi. Projevil zájem, sešli jsme se, stala jsem se „dopisovatelkou“. Šlo to tak jednoduše, a¾ jsem mìla strach. Jak ví, ¾e to umím? Co kdy¾ se mu to nebude líbit? A napíšu vùbec nìco, co bude nìkoho zajímat?
Hodila jsem ty úvahy za hlavu. Zkusím to a uvidím. Tøeba se nakonec ještì stanu novináøkou… Poøídila jsem si blok a zaèala sepisovat námìty. Vzhledem k tomu, ¾e Doba seniorù je mìsíèník, bylo jich tak nejménì na tøi roky.
A co napíše slavný novináø? Rozhovor s nìkým zajímavým. Honem jsem zaèala hledat v blízkém okolí nìkoho zajímavého. A jak to tak bývá, mìla jsem ho pøímo pod nosem. ®enské z naší vesnice toti¾ zaèaly chodit na lekce bøišních tancù. S díky jsem to odmítla, jednak stydlivì pøiznávám- pohyb není moje disciplína a za druhé- kroutit se s penízkovými šáteèky kolem bokù, na to u¾ pøece nemám vìk!
A teï si pøedstavte! Lektorce- uèitelce, která k nám po dva mìsíce týden co týden dojí¾dìla s lekcemi bøišních tancù je- no, vìk u dámy je tabu- ale prostì nìco pøes 70…
To by byl rozhovor! Dáma aktivní, šmrncovní, elegantní – prostì dáma s tancem v tìle.
Správný novináø musí být pøipraven. Stáhla jsem si z internetu, kde jsem co našla – o bøišních tancích, o paní lektorce, o jejích hodinách, vytáhla jsem všechny mo¾né informace od sousedek, které chodily cvièit, a nakonec jsem si dodala odvahy a napsala paní uèitelce e-mail. Pak jsem bìhala k poèítaèi ka¾dou ètvrthodinu, jestli u¾ tam není zpráva.
Druhý den jsem se doèkala trochu upejpavé odpovìdi, vymìnily jsme si ještì tøi-ètyøi zprávy a èas rozhovoru byl stanoven na hodinu pøed zaèátkem cvièení. A pak u¾ to šlo ráz na ráz. Sehnat klíèe od tìlocvièny, vymyslet otázky (proboha, na co se jí mám zeptat..) Pùl hodiny pøed domluvenou hodinou u¾ jsem stepovala na místì. Pøifrèelo auto, otevøely se dveøe a hned po mém nesmìlém Dobrý den jsem uslyšela: „Já novináøe nemám ráda, všechno pøekroutí, a taky se nerada fotím…“
Bylo mi blaze i hroznì zároveò. Blaze z toho, ¾e si myslí, ¾e jsem opravdová novináøka, hroznì z toho, ¾e z rozhovoru asi nic nebude. Ale bylo. Vyprávìla zajímavì, mým otázkám se nesmála, pøehlédla i to, ¾e nemám ¾ádný diktafon a její odpovìdi si smolím do bloku.
Pochází z opravdu netypické rodiny, rodièe- uèitelé tance, milovníci opery, jména sourozencù Aglaia, Consuela, Ferdinand svìdèí o tom, ¾e se prostì trochu vymykali. A to se neodpouští, rodina na to v 50. letech doplatila. (Její slavná sestra Consuela Morávková emigrovala a ¾ije v USA, druhá sestra se vdala do Švédska) ®ivot paní Adriany byl jak na houpaèce, ale tanec- její láska- ji provází celým ¾ivotem.
Kromì tancù miluje psy- má chovnou stanici malých ušatých pejskù papillon-motýlek, a hned mi pøátelsky nabízela štìòátko. S díky jsem odmítla, to není ¾ádný venkovský hafík, nic pro mì.
Byla jsem pøekvapená, jak ta hodina rychle utekla, cvièenky se zaèaly scházet, mrkaly na mì.
Obleèená, nalíèená, upravená jako princezna z Orientu, paní uèitelka pustila hudbu a dovolila mi fotografovat. Klepaly se mi ruce, maèkala jsem spouš». Lektorka se pøede mnou vlnila s pestrobarevným šátkem a nepostála. Já, zvyklá fotit nanejvýš rodinku u moøe, rodinku na ly¾ích èi své dìti pøi oslavì narozenin jsem se dìsila, jak to dopadne.
Pak u¾ jsem nemìla stání, rychle jsem se rozlouèila a spìchala domù, abych si fotky stáhla na poèítaè. Co vám mám povídat. Z asi 60ti obrázkù bylo 50 rozmazaných, na zbylých jsem si ve své nervozitì vùbec nevšimla pozadí- tak¾e teï jsem s hrùzou sledovala, ¾e na fotkách jsou za paní uèitelkou poházené igelitky, bundy na ¾ebøinách, šòùry od magnetofonu pøes celou tìlocviènu.
Naštìstí grafici v Dobì seniorù jsou profíci. Vybrali tøi jak¾-tak¾ pou¾itelné fotografie, upravili, vyretušovali pozadí...
Ještì následovaly dva e-maily k drobné korekci textu a pak u¾ jsem s bušícím srdcem odesílala èlánek šéfredaktorovi.
Kdy¾ jsem ho poprvé uvidìla v èasopise, skoro jsem se radostí rozbreèela. Rozhovor s paní Adrienou Morávkovou vyšel letos v èervnu v 6. èísle èasopisu Doba seniorù a byl mým úplnì prvním.
Eva Procházková