Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Sofa

Krásné slovo s nádechem nostalgie. Podle „Slovníku jazyka českého“ z roku 1937 jde o překlad z arabštiny – a znamená nízkou pohovku.

Při posledním srazu s děvčaty jsme ve svých vzpomínkách zabrousily na téma: pohovky, divany, otomany, válendy a lehátka.

A tak jsem se rozhodla, že i já přispěji svou troškou do mlýna. Bylo léto, teploměr ledabyle šplhal nad 30°C, v bytě se vzduch ani nehnul a člověku při sebemenší námaze lil pot ze všech pórů. Kéž by tento stav měl aspoň blahodárný vliv na moji tělesnou schránku a já se ráno probudila, jako štíhlá a elegantní babka. Právě v této době bych ocenila výše zmíněný předmět ve své domácnosti. Lehnout si jen tak do postele, by byl určitě hřích. Nejsem ani nemocná, ani nemohoucná, ani není večer. Přesto bych sebou ráda mrskla do vodorovné polohy, jen tak, bezdůvodně. Ale kam?

V době mého mládí byly v naší domácnosti divany hned dva. Jeden – parádní - měla v pokoji moje babička. Šlo spíš o pohovku, která měla pevná záda a opěrky pro ruce, byla celá čalouněná krásnou brokátovou látkou a dole bylo šuple, ve kterém měla babička uloženy bombarďáky, flórové punčochy, svaté obrázky, modlitební knížky a vylisované květiny, které jí nosil dědeček. V koutku se kupila hromádka jejich vzájemné korespondence. Dědeček, jako ševcovský tovaryš, byl ve světě na zkušené a často posílal své nastávající pohlednice a dopisy. Na této pohovce jsem s babičkou ráda sedávala a ona mi vyprávěla zážitky ze svého mládí. Byl to pro mne vždy velký svátek, když mi maminka dovolila jít do babiččina pokoje.

V kuchyni mých rodičů byl divan, v prvém slova smyslu, na kterém s oblibou lehával můj tatínek v neděli po obědě a dával si zaslouženého „šlofíčka“. A že bral svůj spánek s pravou selskou důkladností, o tom nelze pochybovat. Jeho chrápání se neslo otevřenými okny do široka a maminka vždy přivírala okna a říkala, že to je hrozné, kdo to má poslouchat a co tomu řeknou sousedi. Po odchodu do důchodu se pak této své oblíbené činnosti věnoval každý den. I maminka si občas lehla, ale pak se vždy všem omlouvala, jen aby si nikdo nemyslel, že je lenošná, že se cítila hrozně unavená. Vždy jsme jí s tatínkem domlouvali, ať se tolik nehoní, ale nebylo to nic platné. Ten divan měl vysoká péra a dalo se na něm moc krásně se houpat, což obnášelo vždy pár štulců od maminky, která hudrovala:
„Že se nestydíš, copak tak se zachází s nábytkem? Myslíš si, že krademe a máme na nový! Ať se to víckrát neopakuje!“

Dalším adeptem na využití tohoto kusu nábytku, byl náš první pes Buck. Od své paničky (mojí maminky) to měl přísně zakázané, ale nedbal. V té době měli moji rodiče kuchyni dole v suterénu a pes přesně poznal, kdo jde po schodech a jak se má zachovat. Když jsem šla dolů já, nebo děti, případně dědeček jen líně zvedl oko po našem vstupu do místnosti, slastně vzdychl a oko opět zavřel. Ovšem když šla maminka, tiše sklouzl z divanu a vsunul se pod stůl. Maminka vždy dala dlaň na divan, a když bylo místo teplé, spustila bandurskou. Pes se choulil do kouta a stával se menším a ještě menším a nejmenším. Ani nemukl. Maminka nám ho vždy dávala za vzor, že při jejich lamentacích neodporuje, zatím co mi neustále hudrujeme a odmlouváme. Všichni, včetně dědečka.

V pohraničí jsme měli ve své kuchyni válendu, která byla tenkrát velmi moderní. Jak říká dnes má dcera, byla „in“. O měkkém spočinutí však nelze hovořit. Válenda byla z dřevotřísky, sice potažená látkou a mírně vypolstrována, přesto však tvrdá. Ještěže šel člověk do života vybaven radami svých rodičů a věděl, že nejlepší a nejkvalitnější spánek je na tvrdém, rovném lůžku. Nakonec, v těch dobách jsem dokázala usnout kdekoliv a na čemkoliv. Část pod hlavou se dala podepřít, a byl v ní prostor, kam jsem si ukládala knihy a časopisy. Válenda stála pod oknem. Vždy, když jsem uložila děti k odpolednímu spánku, jsem na ní uléhala, abych si narovnala záda a chvíli si odpočinula. V té době jsem usínala okamžitě a po 5 – 10 minutách jsem vstávala svěží a připravená k další práci.

Tuto válendu jsme si přivezli do Brna, ale po určité době jsme ji vyřadili a místo ní zaujala roh kuchyně rohová lavice. I na ní se dalo při troše šikovnosti usnout, ale byla krátká a úzká a vůbec. Spaní na ní stálo za starou belu.

V dnešní době divany odvál čas. Škoda. To, co dnes prodávají k posezení, je z pohledu stárnoucího jedince nepraktické. Je to moc měkké a nízké, špatně se z toho vstává, při jídle si člověk mačká žaludek a cena také není zanedbatelná. Proto bych se přimlouvala za znovuobrození tohoto neodmyslitelného kusu nábytku pro budoucí pokolení.

Irena Atzlerová