Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Veselé historky, nejen z natáèení
Mým vùbec prvním zamìstnáním v letech 1950-51 byla funkce technika rozhlasové vysílaèky. Pro mladého kluka to bylo nesmírnì poutavé, elektronika velkých rozmìrù a mimoøádných výkonù. A k tomu ten tajemný neviditelný proud hudby a slova, který smìroval do éteru, do širokého okolí. Pracoval jsem na Slovensku, ve Velkých Kostolanech, ale mìl jsem èasto mo¾nost zabrousit i do rozhlasového studia v Bratislavì, asistovat pøi výrobì programù. Mìlo to jedinou vadu, byla to divoká padesátá léta, kdy veškeré vysílání bylo pod neúprosným dohledem tìch nejménì povolaných.
Mé nìkdejší pracovištì vám alespoò rámovì pøedstavím, komplex nìkolika vysílaèù moc není vidìt, støedisku vévodil anténní po¾ár vysoký 137 m, patøilo k mým mimoøádnì vítaným povinnostem jednou za mìsíc vylézt po kolmém ¾ebøíku a¾ na jeho vrchol, zkontrolovat èervená signální svìtla. Výhled to byl nepopsatelný, skoro jako z letadla, ale asi jen pro silnìjší povahy; i v mírném vìtru se sto¾ár malinko kymácel, pomalu se kýval na všechny strany o 2-3 metry. Ale mimoøádný po¾itek byl i odmìnìn, za ka¾dý metr lezení jsem dostal honoráø tuším korunu dvacet (v zimì o nìco více). S jistou dávkou nostalgie jsem loni zaznamenal, ¾e støedisko, které ještì provozovalo další krátkovlnný vysílaè pro vysílání do zahranièí, skonèilo, zájem o jeho slu¾by, vysílání na støední a krátké vlnì skonèil.
Z té dávné doby mi zùstaly v pamìti drobné historky, snad stojí za pøipomenutí, i kdy¾ od nich uplynulo plných 60 let.
Bezpeèný sex
I v budovì naší vysílaèky slou¾ili strá¾ci objektu i nezávadnosti vysílání. Dva pøíslušníci VB, nadstrá¾mistr a strá¾mistr a nìjaký tajemný civilista normálnì sedìli ve vstupní hale. Kdy¾ se ale k mikrofonu dostal soudruh generální tajemník, nebo jiný na blízké politické úrovni, stáli nám pøímo za zadkem za manipulaèním pultem vysílaèky a pozorovali, kontrolovali ka¾dý náš pohyb, ka¾dý dotyk nìkterého tlaèítka, knoflíku u¾ budil podezøení – co kdybychom chtìli ta dùle¾itá sdìlení národu pøekazit.
Jediný, kdo mìl z toho zostøeného dohledu radost, byl Olin (jmény malinko pozmìním). Sotva ostøe sledované vysílání zapoèalo, prohlásil: jdu zkontrolovat strojovnu a antény a na hodinu, na dvì se ztratil. Brzy jsme vyzkoumali, proè. Sedl na kolo a uhánìl do vesnice, rovnou k pani nadstrá¾mistrové. Byla to krasavice, ohnivá Maïarka, postarší man¾el u¾ nestaèil jejím nárokùm, a v tìchto chvílích mìli dokonalou jistotu, ¾e pan man¾el se neèekanì nevrátí.
Na vysílaèce se ale jinak nic moc pozoruhodného nedìlo, za lepšími historkami musíme do studií.
Hry lásky v pøímém pøenosu
Musím dodat, ¾e i v té dobì rozhlas, stanice Bratislava, vysílal dennì do pùlnoci a vysílání pokraèovalo ve skorých ranních hodinách. Prùvodcem poøadù byli hlasatelé, slou¾ili do noci, pokraèovali brzy ráno, aby si mezitím mohli odpoèinout, v hlasatelnì mìli k disposici pohovku. Nemusím asi pøesvìdèovat, ¾e noèní pauza se tu a tam vyu¾ila i jinak, ne¾ k odpoèinku, tu a tam se našla pøíjemná dívenka, ochotná ulehèit hlasatelovi jeho nároènou noèní slu¾bu. Techniky z okolí zase samozøejmì zajímalo, co se v noci v hlasatelnì dìlo, øešení bylo snadno k nalezení, nejdùle¾itìjším vybavením hlasatelny je pøece citlivý mikrofon. A tak nìkterý z pøátel hlasatelù asi ani netušil, ¾e jeho noèní hrátky s pøítelkyní, vèetnì navazujících vzdechù, hekání, milostných promluv se odehrávají v pøímém pøenosu – ke znaènému obveselení nìkolika úèastníkù neobvyklé show.
Neobvyklé trvání tøetiny hokejového zápasu
Vrchnost se v té dobì velmi obávala, aby do vysílání neproniklo nìco politicky nepøijatelného, a¾ na nepatrné výjimky projevù vrcholných pøedstavitelù strany a vlády pøímé vysílání prakticky neexistovalo, všechno se natáèelo a natoèené procházelo pøísným tiskovým dohledem. Asi vás pøekvapí, ¾e se to týkalo i pøenosu sportovních utkání, fotbalu, hokeje. Vysílání pøitom mìlo vzbudit zdání pøímého pøenosu. Ve skuteènosti ten se v urèitých asi 20 minutových dávkách nahrával za nepøetr¾ité politické kontroly na studiový magnetofon, nahraný kotouè se okam¾itì pøedával do vysílání a nahrávání pokraèovalo na dalším stroji; hra se opakovala a¾ do skonèení pøenosu. Drobným problémem, který musel nahrávací technik hlídat, bylo nalezení vhodného okam¾iku pøechodu ze stroje na stroj a samozøejmì pøesné oznaèení místa na pásce, kde se reprodukce pøenosu musela navázat.
Tato hra byla nejednou svìøena mému pøíteli Pavlovi, nejednou jsem u ní mohl asistovat. Pøátelé si obvykle mají co vykládat a tak jsme jednou nìjak propásli, lépe øeèeno zapomnìli na kotouèi oznaèit ten správný okam¾ik pøechodu z pásu na pás a zjistili jsme to a¾ v okam¾iku, kdy u¾ pøedchozí kotouè vesele pøehrával svùj záznam a vysílal do éteru. Nastalo úporné hledání, ¾el, pøenos jsme vlastnì nevnímali a najít ten správný okam¾ik pøechodu bylo nad lidské síly. Rozhodnutí muselo padnout, vybrali jsme náhodnì urèité místo…
Na druhý den do rozhlasu volalo nìkolik mimoøádnì pozorných rozhoøèených posluchaèù; jedinou mo¾ností mimobratislavských být u toho, bylo rozhlasové vysílání: „Jak to, ¾e urèitá akce na høišti v trvání asi tøí minut se do slova a do písmene opakovala?“ K našemu štìstí v tom èase nepadla branka, to by se asi naše nepozornost neobešla bez následkù.
Poplach
Nejzajímavìjší pøíhodou se ale stal kanadský ¾ertík, který kolegové pøipravili vrchnímu kontrolorovi vysílání, tzv. programovému inspektorovi. Jeho úlohou bylo, pøesto¾e vše prošlo u¾ pøi pøípravì i pøi natáèení dokonalou kontrolou, trvale sledovat prùbìh vysílání a v pøípadì potøeby zasáhnout. Pøipomeòme, ¾e pøesnì v dobì, kdy zaèínaly naše rozhlasové noviny, mìl zaèátek i zpravodajský poøad BBC z Londýna.
®ertík byl technicky jednoduchý. V 19 hodin do reproduktoru programového inspektora technici pøepojili signál z rádia, z krátkovlnného programu BBC. Namísto oèekávané znìlky, tónù pochodu „Kupøedu levá, kupøedu levá, zpátky ni krok“ (mo¾ná si ještì na ni vzpomenete) z reproduktoru zaznìly údery kotlù v rytmu morseovky, písmene V (V jako victory – vítìzství) a hlášení: „Volá Londýn, hlas svobodného Èeskoslovenska.“ Pro soudruha programového øeditele to byl šok, otøes rovný výbuchu! Vyletìl, køièel, øval: Zastavte to! Sabotá¾ – spiknutí – kontrarevoluce!
Prùšvih to byl poøádný, vysvìtlujte netechnikovi, ¾e to, co slyší z reproduktoru, není nutnì signál, který odchází na vysílaèe, který slyší posluchaè rozhlasu. Vysvìtlujte to zapálenému soudruhovi, ¾e to byl nevinný ¾ert.
Pøiznávám, nevím, jak to nakonec dopadlo, kdo si to odnesl, ale tuto pøíhodu si budu pamatovat celý ¾ivot.
Zaèal jsem ilustrací, dovolte ilustrací, pohledy do studia konèit, pøesto¾e je to u¾ zcela jiná kapitola, pøesto¾e kvalita tìchto historických snímkù není nejlepší. Jako zaèínající technik, který se pohyboval na stranì techniky zprostøedkující rozhlasové vysílání, jsem netušil, ¾e se brzy, kolem roku 1960 a dalších octnu na stranì druhé, pøed mikrofonem. Snímek je z natáèení jednoho z asi 400 poøadù, které jsem pro brnìnský rozhlas bìhem asi 30 let spolupráce v oblasti popularizace vìdeckých poznatkù pøipravil (na snímku s kolegou Jiøím Je¾em – vlevo). U mikrofonu jsem sedìl jen vzácnì, vìtšinou jsem pøednes rád pøenechal brnìnským hercùm, nejèastìji panu Bro¾ovi, pani Lapešové, panu Slavíkovi a pozdìji jeho dceøi Zuzanì, mými partnery byli redaktoøi Pøemek Matula a Michal Plachý. Byla to zajímavá kapitola, která by rovnì¾ stála za pøipomenutí.