Za šlápotami do Varnsdorfu
Všecko zaèalo tím, ¾e 1. srpna 1974, tedy v období tuhé normalizace a roce i mìsíci 6. výroèí Srpna, vyšla v okresních novinách Jiskra Rychnovska kresba zahradníka, jemu¾ nìkdo pošlapal zahrádku a on to komentuje slovy „Kterýpak zvíøe?“ Podepsáno šifrou JP. Byl to tehdy malér non plus ultra – staèilo tuto kresbu pootoèit vlevo o 90 stupòù a hned bylo jasno: Tou zahrádkou byla Èeskoslovenská republika a ony šlápoty udìlaly okupaèní armády Varšavské smlouvy.
Hledal jsem autora, ptal se po nìm a v polistopadové dobì ho našel, a tak podávám svìdectví: Pod onou znaèkou JP je neustále aktivní Josef Poláèek, v roce 2011 šestaosmdesátiletý rodák z Chábor u Dobrušky (*27. 3. 1925), ¾ijící ve Varnsdorfu, výtvarník, humoristický kreslíø a èlen Èeské unie karikaturistù. Je zakladatelem Syndikátù novináøù Klubu novináøù Pra¾ské jaro, ustaveného 26. listopadu 1989. V roce 1993 k 25. výroèí Pra¾ského jara vydal spolu s Miroslavem Síglem publikaci Byli jsme pøi tom, její¾ souèástí je i seznam rehabilitovaných novináøù Pra¾ského jara. V roce 2009 pøijal èestné obèanství Varnsdorfu za celo¾ivotní pøínos ve výtvarné oblasti.
A teï nech» ke kresbì Šlápot hovoøí on sám:
„Tvorba kreslených vtipù mi pøinášela nejen radost, ale i mnohá trápení, napøíklad kdy¾ mùj vtip nebyl pochopen a vykládán jinak, ne¾ jsem mìl na mysli, zejména povýšenci a funkcionáøi, kteøí podezírali ka¾dý smích. Jo, byla doba, kdy i humor byl usmìròován. Zlá doba, která pøinášela všelijaké potí¾e. Ten mùj vtip Šlápoty, otištìný po pøíchodu nevítaných hostù do naší republiky, mìl sice znaèný ohlas, ale já ho odnesl odvoláním z funkce redaktora závodního èasopisu, zaøazením do dìlnické profese s platem nejménì o tisíc korun ni¾ším a pozdìji do pøádelny v místnosti bez okna, kde místo pevných dveøí byly ¾elezné møí¾e. V dobì normalizace mi byly zakazovány výstavy, nemohl jsem ani uvádìt výstavy svých kolegù. Pro negativní postoje jsem byl nedobrovolnì odvezen slu¾ebním vozidlem SNB na stanici, tam vyslýchán a sepsán protokol o mých aktivitách, o kterých u¾ vyslýchající vìdìli, zejména o besedì s letci z pra¾ského letištì. Z dotazù jsem mìl pocit, ¾e byl odposlouchávány moje telefonické rozhovory, navíc jsem se dozvìdìl, ¾e na poradì pøíslušníkù SNB projednávali, proè bylo povoleno umístìní telefonní linky na mou chalupu. “
Co o sobì ještì øekl?
„Mým rodným krajem je orlické podhùøí, kraj èeských spisovatelù Bo¾eny Nìmcové, Aloise Jiráska a Karla Poláèka. Èasto podle poslednì jmenovaného mì v tisku pøejmenovali na Karla a Karlíèkem mì oslovoval i František Filipovský, který v rozhlase èetl z knihy Bylo nás pìt. Ta mì podnítila k napsání knihy „Cháboráci a Podbøezáci“ (otiskoval ji na pokraèování Dobrušský zpravodaj). Jinak píšu Pamìti – je toho u¾ nìkolik obsáhlých svazkù, ale to by bylo na dlouhé povídání. Obdivuji umìní nejen výtvarné, ale i dramatické. Miluji herce, Národní divadlo a Prahu. Seznámil jsem se s mnoha herci a pìvci ze Zlaté kaplièky. Vznikla pøekrásná pøátelství mj. s Karlem Högerem, Jaroslavem Vojtou, Vlastou Matulovou, Josefem Kemrem, Gabrielou Vránovou, Josefem Bekem a Marií Podvalovou. S víc ne¾ stovkou umìlcù jsem uskuteènil poøady v Èeské Lípì a ve Varnsdorfu, abych lidem ze všedního dne udìlal kousek nedìle. Tím, ¾e jsem si mohl na herce „sáhnout“, vzniklo KARIKALBUM. Zpodobnil jsem Jana Wericha (ve werichovské soutì¾i získal 1. místo za Werichovu karikaturu), Miroslava Horníèka, Ljubu Hermanovou, Vladimíra Menšíka, Danu Medøickou, ale i Waldemara Matušku, Jitku Molavcovou, Martina Rù¾ka, Josefa Kemra a desítky dalších. První samostatnou výstavu jsem mìl v dobrušském kinì v roce 1944 a pøi bilanci šedesáti let výtvarné èinnosti v mé osmdesátce jsem mohl uvést 35 vlastních výstav a 232 spoleèných.“ V srpnu 2008 mnì ještì došel od nìj dopis, v nìm¾ mj. psal, ¾e pøipravuje svoji stou samostatnou výstavu a potom jubilejní ke své pìtaosmdesátce a kromì toho "šedesátipští" od první výstavy, kterou mìl v roce 1944 v Dobrušce.
Po studiu písmomalíøství na ®ivnostenské škole v Náchodì a na Státní grafické škole v Praze, kartografie na Vojenském zemìpisném ústavu v Praze odchází do Èeské Lípy, kde se stal v roce 1949 øeditelem Okresního osvìtového domu. Od roku 1959 byl vedoucím ZK Velveta Varnsdorf, redaktorem podnikového èasopisu Velvet, textilním výtvarníkem a organizátorem výstavní èinnosti místních galerií. Vydal nìkolik sbírek exlibris, kreseb, aforismù a básní, ilustroval øadu svých i cizích publikací. Dostalo se mu uznání na našich i mezinárodních soutì¾ích, v italské Anconì získal zlatou medaili a pìt støíbrných medailí, skoro sedm tisíc kreslených vtipù mu otisklo víc ne¾ dvì stì èasopisù a novin. Ceny za exlibris má mj. z Japonska, Polska, Belgie, Brazílie a Holandska, jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách Karlovy univerzity, Národního muzea a Památníku písemnictví v Praze, ilustroval publikace pro univerzity v Ústí nad Labem a Liberci atd.
Èím zakonèit?
V telefonu se v¾dycky ozve svým typickým Tady u Poláèkù, tyká mnì, øíká hochu, milý pøíteli a Pepíku, mám z toho radost, a tak konèím aforismem z jeho „Kanìk“: Vývoj èlovìka trval velmi dlouho. Nyní vypadá jako já. Mimochodem - tìch kanìk, tedy perlièek ze školních lavic - sesbíral pøes 3000.
Nedávno jsem dostal od nìj dopis, který konèí - Na mì se mù¾eš spolehnout.
Tvùj Josífek
Tak na zdraví a dík za Šlápoty!