Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Vodácké putování

Už dlouho nosím v hlavě myšlenku, napsat o dalších mých prázdninových dobrodružstvích, která jsem zažila díky svým fantastickým rodičům. Vyprávění bude poněkud útržkovité, neboť si vybavuji pouze krátké epizody. Škoda, že jsem přišla díky mamince o podrobně psané cestovní deníky tatínka. Maminka totiž mnoho věcí, které já bych s láskou uchovávala a oprašovala zničila, tvrdíce, že nikdo nemá právo lézt do cizího soukromí. Ctím cizí soukromí, přesto mně to však mrzí protože to mé povídání by mělo mnoho autenticky doložených podkladů.
Ach ta paměť! Moje babička, která se narodila v roce 1887 a často mi jako dítěti zpívala písničky nebo recitovala básničky, které se jako dítě naučila v první obecné. To já si ze školy nic moc nepamatuji. Vím jen, že jsem do ní chodila moc ráda.
Asi se dnes i doba změnila, nevzpomínám si, že by na našem putování někdy došlo ke krádeži, i když jsme kolikrát opustili loď na prohlídku různých pamětihodností, případně na nákup potravin potřebných pro další cestování. Vždy jsme jezdili sólo. Rodiče neměli potřebu trávit kolektivní dovolené a vyhovovalo jim řídit tempo cesty dle vlastního uvážení. Na cestách jsme trávili obyčejně pět až sedm týdnů protože tatínek jako učitel měl dva měsíce prázdnin a maminka - žena v domácnosti měla prázdniny vlastně celý rok.
K cestě jsme používali vlastní cestovní kánoi, která byla dřevěná (v době mé první cesty v roce 1955 – to mně bylo devět let, ještě nebyly laminátové lodě, ani rafty), bez vrchního krytu. Byla to tatínkova druhá loď, kterou si postavil vlastníma rukama. S tou první, kterou si dělal se svým kamarádem Igorem, jezdil s ním. Igor později emigroval do Kanady a dnes už oba, s mým tatínkem projíždí někde na nebeských pláních dravé proudy Ykonu i jiných kanadských řek. Igor byl v naší rodině „pojem“. S nezbytnou dýmkou v zubech, kostkované košili a šátkem frajersky uvázaném na krku. Tatínek jezdil s kytarou, kterou dodnes uchovávám v šuplíku pod postelí, kde sní Sněhurka a sedm trpaslíků, kteří zdobí její vrchní část, o zašlých dávných časech. I já jsem s ní mnoho let jezdila,dnes však už jen s nostalgií vzpomínám na ty doby dávno minulé. Tatínek rovněž kouřil dýmku a pamatuji si, jak si pácoval tabák medem, vonným kořením a „faba di tongem“, luskem, který dával celé proceduře vůni a nádechem magičnosti. Tabák uchovával v dřevěné dóze, kterou si přivezl z Hamburku, od jednoho starého námořníka. Do Hamburku se dostal za války, kam byl nasazen na práci.

Před každou cestou tatínek nejméně půl roku dopředu sledoval v radiu denní hlášení o sjízdnosti řek, o dlouhodobých předpovědích. Měl také přesný a dlouholetý plán potravin, které bylo nutné vzít s sebou, soupis veškerého oblečení a všech pomůcek potřebných k táboření. Ráda vzpomínám na lisované kostky hráškové polévky se slaninou, deset kusů za deset korun. Baleny byly do celofánu. Stejné balení měla i gulášová polévka, ale ta mně tolik nechutnala. Také jsme vozívali nepřeberné množství konzerv, které se u nás občas dostaly koupit na Zelném rynku ze zásob Československé armády. Měly mimořádně dobrou kvalitu a nikdy nebyly zkažené. Nejlepší bývala čínská vepřová konzerva, s velkými kousky libového masa, ohromě dobrým sosem a nakonec i sádlo v ní nebylo k zahození. Ještě dnes cítím na jazyku tu líbeznou chuť a s čerstvým chlebem, nebylo nic lepšího.

Veškeré vybavení potřebné k cestě si rodiče dokázali pořídit vlastníma rukama. Rozmístění na lodi tvořil předák, zadák a háček - to jsem byla já. Seděla jsem uprostřed lodi obložená bagáží. Zády jsem se opírala o lodní kabelu s našimi svršky. Vedle sebe vlevo jsem měla lodní pytel s věcmi na spaní, stanem a nohama jsem se opírala o kabelu s potravinami. Ačkoliv jsem v té době uměla již zcela bezpečně plavat, dávali mně rodiče na ruce tzv. návleky, což byly dva nafukovací válečky cca 20 cm široké, vyrobené z nějaké impregnované látky, které vydržely téměř celý den udržet v sobě vzduch. Tatínek říkával, že kdybychom „se udělali“, nebude mít čas lovit mne někde pod vodou, neboť hlavní starostí při takové události bylo chytit loď, pádla, případně věci, které z lodi vypadly. Volně se v ní nikdy moc věcí nepovalovalo, ale sem tam se tam něco našlo - vyzuté boty, odložená bunda, Primus a pod.

Nejdůležitějším vybavením pro naše cestování byl především lodní vak na ošacení a lodní pytel na spací pomůcky. Byl vyroben ze silné impregnované a pogumované tkaniny, ušit na starém, dobrém a výnnoném šicím stroji zn. Singer. Byl šlapací a dokázal prošít úplně všechno, snad i plech. Uzávěr vaku byl několikrát zabezpečen proti vniknutí vody, pro případ, že bychom se udělali. Kabela na potraviny byla z hrubé tkaniny, podobné vazby jako kanava, barvy „příhody bolavého břicha“. Vak i pytel byly šedivé, s černými koženkovými zvlášť prošitými růžky. Igelitové pytlíky ještě neexistovaly, tak vše, co podléhalo zkáze bylo uloženo v hliníkových, pevně uzavíratelných krabicích. Na spaní nám sloužil stan typu „jehlan“, jednoduchý, z celty, bez podsady, ale s našitým velmi širokým černým lemováním, které se po postavení stanu pokládalo na holou zem. Na každé rohové straně byla kovová dírka a v ní provlečené upevňovací lanko. Stan se zajišťoval čtyřmi kolíky, které byly hranaté, s okovanou špicí a kovovou horní stranou s trnem, který přidržoval lanko rohu stanu u země. Kolíky byly dlouhé přibližně 25 cm a zatloukal se vždy do země celý, až po výše zmíněný trn, v ostrém úhlu k rovině podložky (země), špicí ke stanu a vrchní částí od něj. Možná, že se někomu bude zdát zbytečné popisovat tu techniku postavení stanu, ale bylo to vše velmi důležité, aby při nepříznivém počasí nedošlo k nějaké nemilé pohromě. Buď, že by to celé spadlo někomu na hlavu, nebo to nedej bože ulítlo při silných poryvech větru. Tatínek sebou vozil i další celtu, kterou upevňoval nad vchod jako stříšku. Pak se položily tři nafukovací matrace a péřové pytle na zip, které rovněž pocházely z dílny mých rodičů. Pod hlavu měl každý svůj malý polštářek, kterému jsme říkali „miláček“. Říkám mu tak dodnes. Středovou tyč k postavení stanu tatínek vždy uřízl někde po cestě, případně se doprostřed umístilo tatínkovo pádlo, které mělo zaoblenou rukojeť. Maminčino pádlo bylo lehčí a vršek tvořilo „téčko“. Do stanu se lezlo po kolenou, protože nebyl tak vysoký, aby si do něj mohl dospělý člověk stoupnout. Ještě jsme s sebou vozili tři malé nafukovací polštářky, abychom si mohli kdekoliv sednou na zem a nenavlhlo nám oblečení.

Stan se zapínal na šňůrky. Jedna strana byla opět opatřena kovovými dírkami a na straně druhé byly v určitých vzdálenostech očka ze šňůrek, které se prostrčily očkem a zatáhly se směrem dolů, k další dírce. Tou se prostrčila další šňůrka a prostrčila se i tou horní šňůrkou a opět se to zatáhlo a tím se obě půlky uzavíraly. Kolem stanu se vytvořila odtoková stružka a na vrchol stanu se umístil vždy jeden díl ešusu. Nedaleko stanu jsme vykopali jámu na odpadky, pokud jsme se na místě zdrželi více dní a v lese, případně za nějakým houštím další jámu, kam jsme chodili na záchod. Při odjezdu se obě jámy zasypaly zeminou a pokryly travou, případně listím. Je pravda, že v té době se dalo stanovat kdekoliv a jen v zcela výjimečných případech přišel majitel pozemku na inspekci s prosbou, abychom po sobě nezanechali nepořádek. Maminka vařila na cestovním lihovém vařiči. Nádobí se umývalo zásadně v řece, za pomocí říčního písku, případně hrubšího bahna. Vodu na pití jsme získávali z různých studánek, o kterých věděl tatínek už z minulých cest anebo vždy ochotně poradil nějaký domorodec. Občas jsme vařili i ve vodě z řeky (např. brambory) a nevzpomínám si, že by někdo z nás měl nějaké střevní potíže. Plastové láhve nebyly, vodu na pití jsme převáželi v pětilitrové konvi nebo v polní láhvi - čutoře, obalené v zeleném filcovém obalu, se šroubovacím kelímkem na pití.

Pokračování příště…

Irena Atzlerová

Paměti I.
Paměti II.

Paměti III.
Paměti IV.

Paměti V.

Paměti VI.

Paměti VII.

Brodce

Brodce - II.

Brodce - III.