Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Vzpomínka na dìtství
Ka¾dý tvor má celou øadu pøirozených nepøátel. Má je i èlovìk. Mìl jsem je tedy i já. Nemám rád holièe!
Nebyly mnì ani tøi roky, kdy¾ jeden z cechu holièského, opøen o futra svého kvelbu, oslovil mou matku: „Milostivá, tak kdypak k nám zavítáte s vaší dceruškou?“ Je pravdìpodobné, ¾e z jeho strany šlo jen o jemnì ladìný ¾ivnostnický pokus o nového zákazníka. Jisté však je, ¾e právì tuto poznámku jsem pova¾oval za nevhodnou a mo¾ná to byla právì ona co zpùsobila moji podezøívavost k profesi tak bohulibé jakou¾to øemeslo holiè/kadeøník bezpochyby je. Dnes dokonce nemohu ani pøísahat padla-li èi nikoliv. Právì tak si nepamatuji, co jsem tenkrát tomu nù¾komilovi odvìtil. Nejpravdìpodobnìji asi nic, jen, jakoby náhodou, jsem upustil z rukou litrovou konvièku s mlékem. Konvièka dopadla na chodník, mléko na jeho kalhoty, tak¾e mùj nový známý vypadal, jako by právì neš»astnì vykonal malou potøebu. „Ty seš ale sígr,“ pøehodnotil naše vztahy mydlinka a já pocítil, poprvé v tak útlém vìku, nepøítele. Mé nepøátelství jsem však nevztáhl bohu¾el jen k jeho osobì, ale k celému øemeslu, cechu, kartelu..., vlastnì ke všemu co mìlo na sobì bílý pláš».
Nicménì o pár dnù pozdìji moje matka definitivnì rozhodla a já tam musel do toho kvelbu vstoupit. Holiè se ve skuteènosti jmenoval Bøe¾anski Petr. Vím to, proto¾e to mìl napsáno na dveøích a pozdìji jsem si to mohl pøeèíst. Svoji ¾ivnost provozoval v kuchyni se starou kredencí, tøemi, ètyømi rozvrzanými ¾idlemi a vìšákem. V šuplících orvané kredence mìl vercajk, mašinku na ruku, pár svíèek a pytlík ovocných bonbónù.
Pan mistr vytoèil klavírní sesli a¾ do nejvyšší polohy, pøehodil pøeze mne obrovský bílý ruèník a ovázal mi ho okolo krèku. Tu jsem si povšimnul, kterak mé celé tìlíèko zmizelo pod plachetkou, tak¾e jsem zaèal fòukat ještì døív, ne¾ prohrábl mùj neandrtálský úèes. Holiè však nedbal mých náøkù a dal se chutì do díla. Prohrábl mou kštici kostìným høebenem s takovým nasazením, ¾e v okam¾ení jej pøipravil o nìkolik zubù. To u¾ jsem ale øval, jakoby mi pod plachetkou tajnì provádìl lumbálku páteøe, nebo» v høebenu uvízlo i nìkolik mých jemných vláskù. Pan Bøe¾anski spra¾il matku pohledem. U¾ jí také vùbec neøíkal milostpaní, ale jenom panímámo a dodal: „Co mám s tím klukem dìlat?“
Maminka tenkrát zøejmì nepochopila podstatu otázky, nebo» pravila, ¾e ostøíhat. „Kdyby kluk potøeboval vyfotit, tak bych s ním šla jinam, ¾e?“ Zato mì trochu povyrostlo sebevìdomí, nebo» mì u¾ alespoò uznal klukem.
Holiè se dal do díla. S gustem. Vlasy, které mi tenkrát mohl závidìt kterýkoliv bítník, padaly a padaly a podlaha se pod mou beztìlnatou hlavou pokrývala pokrývkou mou.
„Ták, a ještì kotletky,“ pøisadil si hyzdiè neviòátek, „vzadu to trochu vybereme, neníli¾ pravda, panímámo.“
No, vybral mì do pùl hlavy. „Krèek zaholíme, ¾e ano,“ mlel jakoby byla sobota. Ale ona sobota nebyla, proto¾e sobotu jsem mìl za docela hezký den.
To u¾ ale holiè vytáhl bøitvu a zaèal jí pøejí¾dìt po dlouhém ko¾eném øemenu zavìšeném na rezatém høebíku na rohu kredence a naskoèila mi husí kù¾e. Snad ještì více byl pøekvapen holiè, kdy¾ mì poèal zbavovat posledních chloupkù z krku. Netrénovaná poko¾ka, nyní navíc zjitøená husinou, se mi poèala zbarvovat krví. Ale holiè si vìdìl rady i v této zkrvavené situaci. Zatímco jednou rukou mi holil hlavu, snad a¾ do pùl temene, druhou ji ledkoval.
Kdy¾ u¾ byl se svou prací spokojen a já nakonec u¾ ani nekrvácel, vyštrachal ze šuplíku sáèek s bonbóny a jedno z cukrlat mi vecpal do úst. Snad abych u¾ neøval. Sotva jsem ucítil sladkou slinu, na chvíli jsem opravdu zmlkl. Tu chvíli vyu¾il dokonale a malou metlièkou mi šikovnì zasunul zbylé vlásky za košili. Tímto aktem tedy bylo dílko zdárnì dokonáno. Poprvé doma jsem se uvidìl ve velkém zrcadle zasazeném do tmavého oøechu. Ze zrcadla na mne civìl jakýsi chudáèek - blbeèek prošlý tornádem. Pozdravil jsem ho, abych v pøíštím okam¾iku po nìm hodil kramflekem. Ale øeknìte, kolikrát i vám zrcadlo zal¾e. A lhalo mì od té doby v¾dycky a ka¾dý mìsíc. Tak èasto mì ten chlapeèek - blbeèek chodil navštìvovat. Zvláštní bylo na tom to, ¾e se objevoval v¾dycky, kdy¾ jsem toho vylepance potøeboval nejménì. Vìtšinou pak tehdy, kdy¾ mým ¾ivotem defilovaly významné události jako bývají vánoce, narozeniny, fotograf nebo houslový koncert. Snad proto mému albu vévodí v¾dy chlapeèek - blbeèek a ne já. Snad proto nemám holièe rád.
Pan Bøe¾anski s bonbóny a koncesí nestøíhal dlouho. O koncesi ho pøipravil bolševik, tak k èemu bonbóny. Jednou ho našli v jeho svìtnièce, kterou bylo mo¾no za kredencí jen tušit. ®il sám, tak ani nikomu nechybìl. Mì však pomalu s pøibývajícími léty zaèalo být líto toho, ¾e u¾ nikdy jsem od ¾ádného kadeøníka bonbón nedostal. Ani v tìch luxusních a renomovaných salónech. A ani tehdy, kdy¾ po mì chtìli za støíhání stokrát víc. A to dokonce ani tehdy, kdy¾ mì poøezali.
Pøíbìh z literární soutì¾e Koøeny na téma „Dìtství“.
Miroslav Kazda