OKÉNKO DO 2.TØÍDY – nahlédnutí è.20
Byl pátek 1.dubna a pøed námi poslední plavání. Tìsnì pøed odjezdem za»ukal na dveøe naší 2.A ¾ák ze 6.tøídy a odøíkal mi pìknì nahlas, aby všichni slyšeli, domluvenou formulku: „Plavání dnes není, bazén je z technických dùvodù zavøený.“ Dìti zbledly zklamáním. „Dnes mìly být závody a já se tolik tìšil…“ a taky „Co budeme dìlat, nemáme s sebou ¾ádné uèebnice…“
„Nedá se nic dìlat, budeme si èíst a poèítat bez nich.“ Vidím pøed sebou ty smutné a otrávené tváøe a posílám po lavicích lísteèek s nápisem APRÍL. Jak lísteèek pluje tøídou, zamraèené tváøièky se rozjasòují, dìti se zaèínají usmívat a ne¾ cedulka dojde k poslední lavici, vypukne celá tøída v ulehèený hurónský smích.
Odjí¾díme v pohodì na plavání, závody vyhrává Míša. Kdy¾ u¾ jsme zpátky pøed školou, pøivolává nás pan øidiè zpìt do autobusu, mává na nás, ¾e si nìkteré z dìtí zapomnìlo tašku s vìcmi na plavání. APRÍL – usmìje se na kolegyni, která se k nìmu vrátila, zavírá dveøe autobusu a spokojenì odjí¾dí…
V soutì¾i o první pampelišku vyhrává Míša a Barborka, ale ani ostatní dìti se nenechají zahanbit. Vázièka ve tøídì je plná hyacintù, narcisù, máme tu i první tulipán, modøenec, petrklíè èi sasanku. Bojujeme se skupinami bì, pì, vì, mì a pomalu se blí¾íme k závìreèné a trochu obávané kapitole v matematice- k násobilce.
Na jedné z hodin ètení a literární výchovy si pouštíme film z roku 1955 „Honzíkova cesta“. Já jsem tu kní¾ku mìla kdysi velmi ráda, film jsem ale neznala. Pøeèetli jsme s dìtmi úryvek o pouštìní drakù a loupe¾i sklenìné kulièky- vzpomínáte?
A teï se tedy díváme. Dìti s velkým zaujetím, já s nostalgií. Pøi sledování obrazovky si uvìdomuji, jak jiná je dnešní doba, a to i z pohledu uèitele. Maminka posílá 5tiletého Honzíka samotného vlakem k babièce, to by se dnes ¾ádná maminka neodvá¾ila. A kdy¾ uteèe ze tøídy kocour, pan uèitel pošle v klidu Honzíka s Ferdou, aby ho šli místo vyuèování hledat. Dnes by panu uèiteli hrozil nejen vyhazov z práce, ale urèitì i nìjaké trestní oznámení. Kdy¾ se pak kluci ztratí v lese, nebì¾í je hledat policie a pan uèitel kvùli tomu neskáèe z okna, Honzíka jdou po vyuèování hledat jeho kamarádi. Pro mì- nepøedstavitelné. Byla to prima hodina a moc hezky se nám povedlo i závìreèné porovnání „filmové tøídy“ s tou naší.
Kdy¾ jsem šla pøed pár dny od autobusu do školy, pøidala se ke mnì Terka a cestou jsme si povídaly. Vyprávìla, jak pomáhala doma tatínkovi a já, proto¾e vím, ¾e má mladšího brášku, jsem jí øekla: „Za chvíli Davídek vyroste, bude tatínkovi pomáhat sám a ty zas pomù¾eš mamince.“
Terka se na mì pøemýšlivì usmála a pravila:“Víte, paní uèitelko, mì to uklízení a vaøení zas tak moc nebere…“
Eva Procházková
Další èlánky autorky: