Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Do Afriky na lov lvů

Romantickým srdcem třináctiletého kluka doslova tluče jen jedna jediná touha - vypravit se do Afriky na lov lvů. A je tak silná, že mládeneček, nedbaje, že je válka, popadne batůžek, nacpe si ho zásobami v mámině spíži a jde za svým snem.

Setkala jsem se s tím černým okatým klukem už v době jeho dospělosti v angažmá v Novém Boru a nehledě k hereckému talentu byl to mladý muž v souboru oblíbený už pro tuhle dětskou historii a přátelskou povahu. Možná, když nám to vyprávěl, nedržel se tak docela pravdy - který dobrý vypravěč to úzkostlivě dodržuje! - ale mnoho věcí kolem něj dokládalo, že ta historie bude většinou pravdivá.

On se tehdy vzdor všem přísným hlídkám na hranicích opravdu dostal až do Jugoslávie, kde už ale neprošel. Zadrželi ho partyzáni a nepustili. Stal se u nich něčím jako"syn pluku". Ke konci bojů byl ale postřelen a skončil nakonec v řádné nemocnici, kde byl se svým zvláštním zraněním i uzdravením předmětem velké pozornosti. Já nejsem doktor, neumím to dost dobře vysvětlit, ale bylo to nějak tak, že průstřel hlavy poškodil šišinku takovým způsobem, že se sice uzdravil prakticky docela, ale zůstala mu tak naléhavá potřeba okamžitého sexu, že si jen profesoři půjčovali na demonstrace s tím, že musela být po ruce ochotná dívenka, co se nevzpouzela jeho potřebě vyhovět. Ostatně v době, co jsem ho znala, byl už ženatý a jeho manželka s námi opravdu jezdila i na zájezdy, aby nenastal v té věci problém.

Ale i jeho návrat z jihu nebyl bez zajímavosti. Když ho propustili z nemocnice, byl v Evropě ten poválečný zmatek, lidi se do všech zemí vraceli odevšad a tak milý mládenec, už vlastně dospělý muž, se sice nevydal na lvy do Afriky, z té romantiky už dávno vyrostl, ale do Československa se vracel velikým obloukem - přes Itálii, Francii a sever Evropy. Jen tak, s malým zavazadlem, oděn do slušivé uniformy důstojníka, kterou někde získal. Díky jiskrným očím a černým vlasům byl přitažlivý pro ženy, takže ani se svým zdravotním problémem neměl potíže a dokonce u svých obdivovatelek měl zajištěnu i stravu a byt, dokud nezatoužil zase poznat nová města.

Ani v tom našem malém divadle se dlouho neohřál a spolu s mnohem mladším kolegáčkem, stejně nosatým jako byl sám a stejně romanticky toužícím po větším rozmachu se stali v Ostravě známými a oblíbenými herci. A protože Ostrava je živé a kulturní město - už zůstali.

Je už po smrti a protože mi přirozeně nedal souhlas tuhle historii převyprávět - omlouvám se, že samozřejmě neuvádím hrdinu příběhu jménem.

Naďa Vencovská

Další články autorky