Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Zakázané náměty

Když jsem psala "Babí memento" vůbec mne nenapadlo, že bych mohla v komentářích vyvolat podiv nad svou odvahou psát "o takových věcech". Ale já nemám pocit, že by bylo nějaké téma, o kterém by bylo stydno psát. O nějakých nechutnostech, tvrdém násilí - to jsou opravdu témata tak na stránky odborných materiálů. Ale věci života? Teď nedávno probíhala docela bouřlivá debata o vhodnosti poučení dětí o sexu. A myslím, že mnozí, kteří tak horlili proti, si vůbec neuvědomili, že ty vydané texty nejsou učebnice pro žáky, ale metodické materiály - námět k zamyšlení učitelům, jak o tom s dětmi mluvit, náměty volně k použití dle vlastního uvážení, jestli tohle ano a tohle ne. Spíš taková sonda do jejich vlastní odvahy k otevřenosti. Některých námětů bych sama nepoužila pro zatím zcela nepoučené posluchače.

Když jsme s druhým manželem čekali dítě, obě starší dcerky už měly kolem desíti let a nebylo možné jim nedat informaci, proč mi roste břicho. Ostatně už dávno si toho všimly sousedky a nepochybovala jsem o tom, že doma o tom otevřeně a ne vždy se souhlasem mluvily. Manžel se měl manželem teprve stát a mně se blížila čtyřicítka. Byl tedy nejvyšší čas dcerám po pravdě povědět, jak se věci mají. Dřív, než jim to s nepěknými komentáři sdělí děti těch sousedek. I sobě pro zajímavé připomenutí zkušeností jsem koupila tenkrát dost dobře udělanou knihu Matka a dítě a teď se hodila. Knížky u nás byly samozřejmost a tak holky ochotně zasedly a spolu jsme si listovaly a povídaly. A nezůstala jsem jim dlužna žádnou odpověď, samozřejmě s přihlédnutím, že některé věci pro ně zůstanou v oblasti teorie.

Trochu mi to pohatila máma, když přijela na pár dní a hubatá Evička, která nikdy neopomněla se první přihrnout s nějakou šťavnatou novinkou, se na ni vrhla už ve dveřích "maminka má v bříšku děťátko, pojď si šáhnout, babi!" - a máma, ze staré školy, kdy jen zmínit se o těhotenství byla hanba (hned se vybavila představa, jakým nemravným způsobem k němu dochází!) - vyjekla "fuj" a nastalo velice rozpačité ticho. Zahnala jsem holky do dětského pokoje, babičku honem ukonejšila vítáním a podstrčila jí svačinku - a nedalo se nic dělat, musela jsem za holkama. No, snad se mi povedlo urovnat to tím, že v době, kdy byla moje maminka mladší, se ještě o těch věcech nesmělo mluvit, to dnes už
neplatí. Lidé jsou otevřenější, modernější a vzdělanější a umí se poučit o všem. A tak ať nechají babičku na pokoji, jiná už nebude a je to hodná babička a škoda ji trápit a snažit se ji na stará kolena přeučovat.

Vlastně holky tou situací "poporostly" do stavu málem dospěláků. A taky mi tuhle řeč pěkně omlely o nos po letech, kdy jsme se dostali do podobné situace s nutnosti poučení s malými dětmi. Majda i Hynek už chodili do školy, tak samozřejmě uměli číst. Tu školu měli přes velice rušnou Nuselskou ulici a já jsem neměla klid, dokud necinkli u dveří, že jsou ve zdraví doma. A jednoho dne odpoledne ubývalo, děti nikde, byl pátek, na ulicích obvyklý předvíkendový zmatek, holky měly každou chvílí k večeru přijet z internátu - no taky přijely a padaly v předsíni smíchy, když viděly, jak jsem strachy pobledlá a číhám, odkud se malí objeví. "No, jen otevři na chodbu a koukni se!" Vychutnávaly si velké dcery situaci. Otevřela jsem a na schodech na půdu se choulily dvě postavičky, s očima zalitýma slzami. Evinka, spolehlivě zlomyslný žertéř, mi poklepala na rameno "jen se otoč a přečti si, co je na dveřích!" Na mou duši! Krásně z tiskárničky vyvedeno to tam stálo! "Nerušit - souložíme!" Kterého ze sousedů ten žertík napadl, jsme nikdy nezjistili. Měli pět dětí už dost velkých, pachatel byl evidentně jeden z nich. No a naši malí se drželi nařízení - nerušili - báli se zazvonit. Už pofňukávali zimou na těch schodech a hlavně jim v hlavinkách druháka a prvňáka vrtalo, cože je to "souložíme"?

"A mami, co to je?" - Hynek, odjakživa badatel se nedal ukonejšít ani pořádnou svačinou a Majda taky natáhla dychtivě uši. Velké holky se štířily, jak si poradím. No Eva není jediná zlomyslná potvora v naší rodině - měla to po kom zdědit - s nevinným úsměvem jsem dětičky odkázala na tatínka, že ten je vědecká hlava a určitě jim to vysvětlí lépe. A natahovaly jsme za dveřmi uši všechny ty velké holky, jak se náš cudný, slušný tatínek kroutí v rozpacích, zaskočený tou představou, že by to těm mrňousům měl nějak vysvětlit. Po pravdě, to by vědec jinak nemohl, ale jen nějak obrazně v podobenstvích, v jakém duchu byl sám vychováván. No dopadlo to nakonec tak, že to zase zbylo na mně. Pravda ale je, že z těchhle situací mezi námi s dcerami i synem zůstalo až dones otevřené mluvení o čemkoliv bez zábran a červenání, rozumně, případně s dokladem nějaké literatury, dostáváme-li se do pochyb.

Naďa Vencovská

Další články autorky