Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Brodce

Ještě než se ve vzpomínkách dostaneme do Brna, ráda bych přiblížila jednu dědinku. Původně jsem chtěla přiblížit tuto dědinku podle informací nalezených v počítači, ale není o tom žádný podrobný popis, jen odkaz, že Brodce byly přiřazeny k Opatovicím a že leží mezi Třebíčí a Jihlavou. A já se k nim musím ještě vrátit, neboť to byly prázdniny mého mládí a později i mládí mých dětí.

Neměla jsem babičku, ke které bych mohla jezdit na prázdniny, i když jsem zažila babičky obě. Ta první, tatínkova maminka žila v Praze a viděla jsem jí všeho všudy asi třikrát. Po prvé asi v šesti letech, kdy celá naše první třída se zúčastnila spartakiády v Praze. Je to k nevíře, ale stále vidím naše úbory, bílé halenky, červené sukénky, bílé ponožky, boty… A červenou krychli. Tu mi dělal tatínek. Bydleli jsme s tatínkem týden u babičky v Břevnově.

Pražský dědeček byl důstojník ve výslužbě a babička byla dáma, která mívala paní pro pomoc v domácnosti. Bydleli v Kroměříži v kasárnách a odpoledne se paničky oficírů bavily hraním karet. Moje maminka vždycky zlostně odfrkla a řekla: „Taková, ta mi nepřekročí práh domu! Místo aby se řádně starala o rodinu (můj tatínek měl ještě dvě sestry), chodí po kavárnách, nebo hraje karty. Měla by se stydět!“ A taky je pravda, že vždy, když došlo k slovním půtkám mých rodičů a na přetřes přišla tatínkova maminka, bylo zle. Jinak se moji rodiče nepřeli a s oblibou říkali: „V dobrém manželství jsou hádky obyčejně kvůli dětem, jinak ne.“ Teprve v dospělosti mně maminka občas řekla: „ty jsi celá pražská babička, jen bys hrála karty a furt někde lítala.“ Měla pravdu, karty hraji ráda dodnes a pokud mně nohy běhaly jako srnka, lítala jsem.

Ale zpět k těm Brodcům.

Do Brodců se jezdilo na etapy. Parta, která tam už byla odjížděla kolem desáté a autobus přivezl nové táborníky. V dobách mého dětství rostlo v lesích kolem tábora velké množství hub a tak vždy před odjezdem domů jsme si přivstali a skočili si do lesa „k bedně“ pro pár hříbků, kuřátek, bedlí, růžovek, křemenáčů, holubinek a bůh ví čeho ještě. Ta bedna tam skutečně byla pro potřeby dřevařů. V deset hodin byl na konci Brodců vždy velký mumraj, ti co odjížděli referovali svým známým zážitky ze svého pobytu a ti co přijížděli sháněli svá děcka a určovali, co kdo ponese, neboť do tábora to bylo dobrou půlhodinu svižné chůze. A že bychom šli k táboru moc svižně se taky nedá říct, dodnes vidím ten roztažený průvod lidí vlekoucích bagáž, rance, tašky, děcka, nafukovačky, kytary, vozembouch, housle, ešusy a všechno možné potřebné k tábornickému životu. Jako kdybychom osídlovali nedotčenou, zaslíbenou zemi. Zavřu oči a jsem tam.

Cesta se vinula kolem dolního rybníka, v jehož polovině byl pionýrský tábor. Strážní věže, před vstupem do tábora závora, dlouhý dřevěný barák pro menší děti a stany pro ty odrostlé. Na stožáru vlajka. Pravá strana cesty byla lemovaná ušlapanou trávou nesčetných dětských nožiček, která přecházela pozvolna do rybníka s krásně písčitým dnem. Strana rybníka byla lemována lesem, tu zachmuřeného blížícím se šerem, tu prozářeného příslibem slunečného, teplého dne.

My jsme pokračovali dál, do lesa, s vonným jehličím, spoustou napadaných šišek a nápadně posplétanými kořeny, které vystupovaly z měkkého podkladu, jako dílo uměleckého kováře. Na konci lesní cesty jsme vystoupili na začátek louky, s částečně zastřeným výhledem na tábor. Každý nedočkavě zrychlil a přes dřevěný můstek jsme pokračovali přes louku do tábora. Pokud bylo krásné horké léto, tak suchou nohou, pokud pršelo, louka byla nasáklá vodou jako školní houba.

Dospělí se zouvali, my děti jsem spoléhaly na křídla své nedočkavosti a tryskem jsme probíhaly přes mokrá místa. Letmý pohled někdy klamal rozum o stavu terénu, aby se pak nelítostně vysmíval naší hlouposti, když jsme se začali čvachtavě brodit na druhou stranu. Prvním úkonem velitele tábora bylo rozdělení jednotlivých stanů příslušným rodinám. Každoroční návštěvníci dostávali přidělené stany, které užívali v minulých létech, nováčci ty ostatní.

A teď trochu odbočím. Jako první přijížděli do tábora žáci Učňovské elektrotechnické školy. Můj tatínek je učil topografii a základům přežití v lese a také vedl ranní rozcvičky. Vždy v sedm hodin vylezl ze stanu v modrých štráfkovaných trenýrkách a bílém vasilku. Zapískal na píšťalku a hrozivě zařval: „Náááástup na rozcvičku, svižně, svižně!!!“ A že panečku uměl řvát. Třeba, když mně vysvětloval matematiku typu: „vlak A vyjel ze stanice Brno rychlostí 60 km za hodinu a vlak B vyjel ze stanice Praha rychlostí 120 km za hodinu, kde a kdy se potkaly?“ Ačkoliv matematika byla mým nejoblíbenějším předmětem, tak to nevím dodnes. Bohužel.
Kromě toho uměl také příšerně chrápat a když se jednomu nepodařilo hned usnout, nepomohla ani peřina na ucho, ani vata do uší. Vůbec nechápu mou maminku, že to vydržela celý život. A byli manželé přes padesát let. Pamatuji si, že nejprve mlaskala, což pomohlo na chvilinku a pak s ním zatřepala. To obyčejně vyletěl jako čert ze škatulky a velice rozčileně a hlavně hlasitě začal hulákat: „Co je? Co se stalo? Ale… nic, nic, jen hrozně chrápeš. Otoč se, vzbudíš celý barák!“ Neartikulovaně zavrčel, otočil se a po chvilce nasadil v jiné tónině. V Brodcích to bylo to samé, v bledě zeleném. A v tom lesním tichu a v tom malém stanu se to náramně pěkně rozléhalo. Tatínek byl silný chasník a podle síly chrápání to bylo jasné celému táboru. Však si ho také dobíral jeho kamarád, který dělal mistra v učilišti. Když náhodou ubral na intenzitě, nebo zcela vzácně spal potichu, říkával pan Veselský mamince:“Poslouchej Máňo, není ten Vojta ve vexlu, že je tak potichu? Nebo jsi ho v noci přidusila polštářkem?“ Kde je jim dneska konec? Oba trempujou někde v nebeských lesích, zaujati krásou nedotčené přírody...
…a tak zapískal a za hodnou chvíli se začalo ozývat první bouchání dvířek od stanu a stádo rozcuchaných a rozespalých děcek se s hlubokým nesouhlasem v očích a za hlasitého remcání dobývalo ven. Tatínek pak za hlasitého pískání a v poklusu odvedl žáky na louku a začala rozcvička. Po půlhodině vzdychání, hekání, nadávání, zevlování a brblání táhle zapískal a vyzval děcka: „A teď trapem k první borovici a zpátky a pak se běžte umýt!“

Když jsem byla malá holka, považovala jsem to na rozdíl od těch žáků, za perfektní vstup do nového dne. Rovněž o několik let později moje děti. Ale největší zážitek to pro nás byl v dobách, kdy do Československa přišli první Vietnamští studenti a taky začali do Brodců jezdit. Ale o tom zase příště...

Irena Atzlerová

Paměti I.
Paměti II.

Paměti III.
Paměti IV.