SeniorTip

OKÉNKO DO 2.TŘÍDY – zastavení č.18

Druháci se vrátili z jarních prázdnin plni zážitků i dobrodružných vzpomínek, vyprávěli a vyprávěli. Někdo zdolával rakouské Alpy, někdo Jizerské hory, někdo kopeček za vsí. Ale všichni si to užili. Já už trochu míň, v posteli se zápalem plic. Tak dlouho jsem ignorovala svůj kašel, až jsem skončila u doktora.

My učitelé jsme vůbec „na ráně“ s různými nemocemi, které přinášejí dětičky a jak se tak nad nimi skláníme… Příušnice, neštovice- co si tak vzpomínám. „Ježišmarjá, paní, kde jste k tomu přišla, ve vašem věku?“ divil se pan doktor. „No, ve škole,“ odpovídala jsem s úsměvem.

Nejhorší byla epidemie zarděnek v naší škole v době, kdy jsem byla těhotná. Znamenalo to po dobu tří měsíců každý týden jezdit do nemocnice na kontrolní odběr krve a s obavami čekat na výsledky. Byl to tenkrát hrozný nervák.

Najde Míša s Vojtou ty správné jarní kytky? Nebo to vyřeší Barborky ?

Nastává nám období karnevalů, masopustních průvodů a pro kluky i „fotbalová sezóna“, a tak to u nás o přestávkách bzučí jako v úle. Občas i uprostřed hodiny, ale to se mi zatím daří „jemně“ usměrňovat- např. bouchnutím do stolu. Máme totiž před sebou ještě spoustu práce.

Anežka i Bára mají jasno. Jen se budeme muset rozhodnout, co je správně…

Poctivě trénujeme psaní i-y po tvrdých a měkkých souhláskách a dětičky zatím netuší, že tato dvě písmena jim budou komplikovat život po celou dobu školní docházky a připraví jim ještě nejednu starost a horkou chvíli. A tak bezstarostně zvedají kartičky tu s měkkým tu s tvrdým y a radují se, jak je to jednoduché.

Slovo rybář Štěpánku ani Filipa nerozhodilo. A jaké i se píše ve slově cibule? Terezka to ví…

Naše škola se zapojila do projektu, jehož cílem bylo získat grant na vybavení školy moderní výpočetní technikou, a byla úspěšná. Děti jsou nadšené, okukují, kde se co děje. Nestačíme je odhánět z míst, kde se odřezávají staré tabule a montují ty nové, s možností připojení na počítače a projektory.

My starší a „netechničtí“ ty vymoženosti sledujeme spíš s obavami. Pořád se musíme učit, absolvovat různá školení, za pochodu zvládat přístroje, o nichž se nám před pár lety ani nesnilo.

Můj vztah k technice mohu dokumentovat i svou „zručností“ při práci s novým mobilem. Když jsem si na něm před pár dny poprvé nařizovala budík, místo očekávaného zvonění se ráno ozval důrazný ženský hlas: „Je třeba vstávat…!!“ Vzbudila jsem se leknutím.

Sluneční paprsky začínají pomalu a jistě prosvětlovat naši třídu, probouzíme se ze „zimního spánku“. Všechny sněhuláky z nástěnek vystřídaly motivy jara. Děti hlásí, na které zahrádce už viděly sněženky či bledule, vyhlásili jsme soutěž o nalezení první pampelišky, i když na tu si budeme muset ještě počkat.

Táta včera navenku, našel první sněženku.
Vedle petrklíč, zima už je pryč.

A ještě závěrečnou příhodu, která nám také zpestřila vyučování. Při hodině hudební výchovy jsme poslouchali ukázku Svatebního pochodu, zpívali jsme Komáři se ženili či Kalamajka mik mik mik, oženil se kominík. A tak jsme si „ustanovili“ nevěstu (červenavě se usmívala), ženicha (ten se rozpačitě styděl), rodiče snoubenců i ostatní svatebčany. Pro velký úspěch jsme si „pochod k oltáři“ 2x zopakovali. Za patnáct-dvacet let se tyto zkušenosti mohou druháčkům hodit…