Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Tibor,
zítra Sáva.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Po získání štìnìte

Pamìti - IV. èást


Po získání štìnìte nastal nekoneèný kolobìh povinností a nocí i dnù plných úzkosti, proto¾e jsem se psy do té doby nemìla ¾ádnou zkušenost. Knihy se daly koupit jenom ve Zlatých Horách, co¾ bylo mìsteèko asi 8 km vzdálené a kdy¾ u¾ tam èlovìk jel, sna¾il se zajistit všechny nákupy, které v naší dìdinì nešly obstarat.


Zpoèátku jsme mìli štìnì doma, ale nìkdy se mnì ho nepodaøilo uhlídat. I kdy¾ jsem byla mrštná, Bojar byl jako blesk. Jednou opìt zmizel d nebyla jsem schopná ho najít.Pak mnì pøišla øíct jedna paní z dìdiny, ¾e pes sedí pod mostkem v potoce asi ètvrt hodiny cesty od naší chalupy, a ¾e se ho bojí vytáhnout, proto¾e na ní vrèí. Spìchala jsme pro nìj, vlezla do vody a milého psa vytáhla. Bylo mu tehdy zhruba tøi ètvrtì roku. Byl celý promáèený a evidentnì ve stresu. Vùbec jsem nevìdìla co se mu stalo. Naštìstí nebyl zranìný. Asi za dva dny k nám pøišel jeden domkáø, který bydlel nedaleko a hroznì na mnì køièel, ¾e chce po mnì odškodné, proto¾e kdy¾ jel z práce domù, náš pes na nìj vyletìl a on kvùli nìmu z té motorky spadl. Sice se mu nic nestalo, pøesto však po¾adoval znaènou èástku, kterou jsem samozøejmì nemìla. Platy tenkrát byly tak kolem tisíce korun, psal se rok 1969 a já, která jsem v té dobì zastávala funkci druhého zootechnika jsem mìla asi 600 korun.


Ne ¾e by to bylo málo, ale do té doby jsem nemìla vùbec ponìtí, jak se hospodaøí s penìzi, kapesné jsem nedostávala a vlastní peníze, vydìlané na brigádách jsem investovala buï do koní, nebo do parády. Jednou jsem si koupila uzdeèku s nánosníkem z bílého beránka a s krásnì propletenými otì¾emi. Objednaly jsme si ji s kamarádkou a¾ v Praze u sedláøe a pak jsme si pro ni osobnì jely. Z druhé brigády jsem si koupila kostkovaný tøíètvr»ák s kapucí, který byl v tu dobu náramným hitem, ale na ten mi maminka pøispìla, nebo» jsme byli ještì na základce na týden vybírat brambory a plat nebyl moc vysoký. Ale v¾dy jsem se hlásila na všemo¾né akce, za které byly pøíplatky. Tøeba pøehazovat na sile obilí, nebo na Šumavì, kdy¾ pršelo a všichni mìli volno, jsem s mým traktoristou jezdila pro štìrk a dìlali jsme úpravu vozovek. Mladý èlovìk v¾dy ví, jak s penìzi nalo¾it. Ale to jsem odboèila.


Prosila jsem toho èlovìka, a» nám to odpustí, ale nedal se oblomit. Za pár dní na to mnì nechal man¾el na stole lísteèek, a» se neleknu a nepláèu, a» pamatuji na naše budoucí miminko, ale ¾e Bojar le¾í u stodoly mrtvý. To u¾ mìl oplocený výbìh s krásnou prostornou boudou. Byl otrávený a nám bylo jasné, kdo to udìlal. Ale za ruku jsme ho nechytili a ¾ádnou konfrontaci jsme nechtìli podstupovat. A¾ mnohem pozdìji jsem se dozvìdìla od chlapù, co dìlali v lese, ¾e ten pán z té motorky spadl hlavnì proto, ¾e byl opilý jak zákon ká¾e. U¾ ani nevím jak se jmenoval.

Na podzim toho roku se narodila dcera a touha po psu byla na nìjakou dobu odsunuta do pozadí, pro jiné povinnosti mnì do té doby neznámých. Témìø a¾ do narození dcery jsem stále jezdila na koni. Tentokrát u¾ nebyl jenom pro mì k dispozici, ale rodina Venigrova, která mnì pomáhala pøeklenout poèáteèní údobí omylù a pøehmatù mìla k dispozici dva ta¾né konì, z nich jeden byl teplokrevník, na kterém se dalo jezdit a obèas mnì byl zapùjèen.

Další pøehmat, kterého jsem se dopustila, byla moje naprostá neznalost zacházení s jateèními zvíøaty, které jsme v hospodáøství chovali. Pamatuji si, jaký horor pro mì byl, kdy¾ na Velikonoce man¾el zabil kùzle (na aktu zabíjení jsem se nepodílela, snad jedinou vra¾du, kterou jsem dokázala provést bylo useknutí hlavy slepici sekerou se zavøenýma oèima). Ale zpìt k tomu kùzleti. Dal ho na stùl a øekl: „rozbourej si ho jak uznáš za vhodné“ a šel do práce. Zápolila jsem s tím celý den, s tchýní jsme nebyly ¾ádné velké kamarádky, tak¾e od ní jsem se pomoci neèekala. Èasem jsem však v bourání dobytka získala praxi a dokázala jsem bez velkých problémù rozbourat cokoliv i stáhnou zvíøe èistì z kù¾e.

Zato první kuøe, které jsem jednu nedìli na poèátku našeho man¾elství pekla k obìdu jsem tak preciznì nevyèistila. Opaøila jsem ho z peøí, vykuchala jak nále¾í, nadila a upekla. A proto¾e jsem man¾ela tenkrát velmi milovala, rozhodla jsem se, ¾e dostane prsíèka, jako dùkaz mé náklonnosti k nìmu. K tomu brambory s máslem a kompot. Dali jsme se do jídla.. Kdy¾ prsíèka rozkrojil, vysypalo se mu z volete peèené zrní na talíø. Byl z toho doslova v šoku. Jen¾e jak mohla mìstská holka vìdìt, ¾e se musí kuøe nejen vykuchat, ale zbavit i volete, kdy¾ do té doby maminka kupovala v Brnì kuøata hotová v krámì. Jen sem tam na nich zùstalo pár pírek. Tchýnì pak vykládala po dìdinì, ¾e „TA“ z toho Brna, neumí ani upéct poøádnì kuøe. A baby z kravína se mnì pak dlouho smály a èasto se ptávaly, co¾e mnìl dnes Ríša k obìdu. „Nadívané volátko?“

Taky si vzpomínám, ¾e po pøistìhování do pohranièí jsem nemohla uvìøit, jak obrovské prase mìl man¾el v chlívku. Krmil ho skoro dva roky a øíkal mu Nikitka (v té dobì byl u moci Nikita Chrušèov ). Prase bylo docela agresivní a já jsem mìla pøísný zákaz lézt k nìmu do chlívku nebo pøi nalívání krmení prostrkovat ruce skrz šprušlíky do koryta. Dlouho jsem netušila proè, a¾ jednou, kdy¾ mnì vbìhla slepice do chlíva a já jí vyhánìla koštìtem ven, vlétla k praseti a to nemeškalo a ukouslo jí obì nohy. Hroznì jsem se tenkrát lekla a kdy¾ se mnì podaøilo slepici vytáhnou, bìhala jsem po chalupách a hledala nìkoho, kdo by milou slepici zaøízl. A zase si mìli v chalupách o èem povídat… Co ¾e si to proboha ten chudák Ríša dovedl za nemehlo.


Zaèátky v pohranièí byly kruté. Jen u jedné rodiny jsem mìla zastání, u rodiny volyòských Èechù – rodiny Venigrových. V¾dycky mne dokázali potìšit, poradit a vyslechnout. Byli velice prostí, ale srdce mìli na pravém místì. Mìla jsem je ráda a øíkala jsem jim teto a strýcu. Paní krmila v drùbe¾árnì slepice a pán dìlal zootechnika, i kdy¾ bez škol, ale s letitou praxí v zemìdìlství.


Další hrozbou pro mne byl houser s husami. S tím jejich neustálým syèením a nahánìním hrùzy mnì lezly poøádnì na nervy. Houser však byl neomezeným vládcem ve svém výbìhu, co¾ mi dokázal zanedlouho pøi krmení. Vešla jsem do ohrady a on se po mnì rozehnal, zakousl se mi do lýtek a mlátil køídly hlava nehlava. Jeèela jsem jako pardál, tchynì i man¾el se smáli, a¾ se za bøicho popadali a teprve po chvíli vzal man¾el klacek a milého housera odehnal. Noha mnì pálila a vytištìný zobák jsem mìla na noze skoro celý rok.
Však jsem se mu za to bezpráví poøádnì pomstila.. Proto¾e jsme potøebovali peøí do peøinky pro miminko, nìkolikrát za rok jsme husy podškubávali. A proto¾e to nikdo z nás poøádnì neumìl, podškubali jsme ho tak, ¾e potom nemohl udr¾et køídla a stále mu padala k zemi. Musí se mu toti¾ nechat na urèitém místì pod køídly peøí, o které má vlastnì køídla opøená.
Chudákovi houserovi jsme tenkrát museli svázat køídla dohromady špagátkem, jednak aby neutrpìlo jeho EGO a taky proto, aby neztratil u hus svoje renomé. Od té doby jsem chodila k husám s koštìtem, abych je udr¾ela v urèitých mezích.


Myslím, ¾e místní obyvatelé ze mne mìli celou dobu mého pùsobení v Ondøejovicích povyra¾ení, nebo» jsem neustále øešila nìjaké problémy spojené s chovem našeho dobytka. Napøíklad husy sem tam trpìly tzv. ¾abkou, co¾ je onemocnìní koøene jazyka postihující malá housata. Léèení lze provádìt doma, naøíznutím místa posti¾ení a vytlaèení rosolovitého moku ven. Jen¾e já jsem nikdy nemìla to srdce øíznou do nìèeho ¾ivého. A taky, kdy¾ nám zaèala chcípat housata, která jsme si líhli sami doma za kamny, nikdo nám nedovedl anebo nechtìl poradit, s jakou nemocí se to vlastnì potýkáme. Teprve od veterináøe z Brna jsem se dozvìdìla, ¾e jde o nemoc, která malá housata hubí, ale pokud to pøe¾ijí, stanou se bacilonosièi pro další generace housat.
Myslím, ¾e nejen vesnice, ale i moji rodièe si v té dobì mých problémù u¾ili a¾ a¾, nebo» vše, co mnì chcíplo jsem posílala rodièùm do Brna, s prosbou, aby se zeptali na Veterinì ….


Mrzelo mne, ¾e si lidé neumìli sdìlovat rady k vzájemné pomoci. A» u¾ to byly tøeba problémy s dobytkem nebo se zahradou. Teprve o mnoho let pozdìji bylo mým zadostiuèinìním, ¾e vše, co jsem se v ¾ivotì nauèila a nastudovala v knihách nìkdo jiný potøeboval. Lidé z vesnice ke mnì chodili pro rùzné rady a já se tiše smála, ¾e místo aby lidé z venkova pouèovali mne, pouèovala jsem já je. Všechno ¾ivé, co èlovìk chová, potøebuje hygienu chovu, jinak se to vymstí. Ta housata touto nemocí trpìla proto, ¾e byla celá léta chována na jednom místì a jejich výkaly rozšiøovaly spory této nemoci do celého výbìhu.

Mùj mu¾ zpoèátku zajiš»oval pro Státní statek futro pro hovìzí dobytek a dìlal formanku (jezdil z koòským povozem), kde bylo potøeba. Krásná a voòavá byla jitra v dobì, kdy se jezdilo tøeba pro èerstvou trávu ještì pøed rozbøeskem slunce do Horního údolí. Nad lesy se vznášela mlha, která dávala pøíslib sluneèného dne, louky pronikavì vonìly trávou a rùznými bylinami, nad poli se tøepetal skøivánek a svým zpìvem vzdával hold rodícímu se jitru. Ráno bylo ještì docela chladné a jen cinkot postroje a vrzání vozu bylo pøedzvìstí oèekávaných zá¾itkù, a» v podobì pasoucí se vysoké zvìøe, èi netrpìlivého hopsání ptactva i jiných lesních zvíøat. Nìkdy jsem s man¾elem jezdila na louky a zatím co on pracoval, hledala jsem jahody, rùzné léèivky, pøípadnì houby.


Proto¾e jsem tvor spoleèenský brzo jsem si našla okruh pøátel, kteøí mi ledacos potøebného poradili. Tak tøeba, kdy¾ bylo týden pøed výplatou a penìz zùstalo jen malièko, v¾dy nastal problém, co se bude vaøit, co se dá do hrnce. Tak to jsem jednu dobu chodila s kamarádkou do bøezinky na kozáky, pøípadnì høíbky a jiné houby.
V té dobì jsem ka¾dé ráno a veèer dojila dvì kozy a náramnì byla pyšná, ¾e to umím. Z poèátku jsem na sobì nosila zástìru tchýnì a pozdìji, kdy¾ si na mùj pach zvykly, nic nestálo v cestì rodícímu se pøátelství mezi námi. Kozy mám ráda, jsou pøátelské, zvìdavé a náramnì mlsné. Staøí pamìtníci øíkali, ¾e koza v¾dy bezpeènì pozná, která bylina je vhodná k se¾rání a tìch jedovatých ¾e si nevšímá. Kozy mají krásné oèi orámované øasami, dovedou být skotaèivé i ve vysokém stáøí. Ètyøikrát za rok jsme jim dìlali pedikùru, proto¾e špatná péèe o kopýtka jim mohou zpùsobit nemalé potí¾e. Trošku mi dìlalo starost, kdy¾ mìly mít kùzlátka, ale ne¾ jsem dobìhla pro paní Venigrovu, kùzlátka byla bez problémù na svìtì. Ka¾dá mìla dvì. Ke kozlovi se chodilo k tìm Rumunùm, se kterýma jsem mìla to extempore s jejich psy a našimi králíky. Kdy¾ jim pozdìji kozel pošel, kozám v celé dìdinì rázem nastal krušné èasy, proto¾e široko daleko ¾ádný jiný nebyl k dispozici. Zkoušeli jsme je sice pøipustit s beranem, ale aèkoliv sex byl, ¾ádného potomka jsme se nedoèkali. Myslím, ¾e tím ¾e jde o nepøíbuzenský druh, nemù¾e být láska naplnìna.
Kozy doká¾í se¾rat cokoliv, a¾ z toho nìkdy rozum stojí. Ty Ondøejovické mnì se¾raly ètyøi roèní sazenice vína, s láskou ošetøované a potem zalévané ve snaze udr¾et je v tìch horských podmínkách pøi ¾ivotì. Man¾el postavil mezi domem a dvorem se zvíøaty plùtek, který nejprve bravurnì pøeskoèily a kdy¾ byl plùtek zvýšen, v touze dostat se na skalku s rùznými kvìtinami podnikaly proti nìmu neustálé nájezdy, a¾ byl plot povalen a skalka se¾rána do mrtì. Ještì i kopýtky vyhrabávaly koøínky a se škodolibou radostí z mé skalky udìlaly mìsíèní krajinu. Zlobila jsem se na nì, ale obì byly dobré dojnice a dávaly mléko nám i všem našim zvíøatùm. Nedovedla jsem se na nì hnìvat. Dalším jejich po»ouchlým kouskem bývalo, v dobì, kdy ještì nebyl plot z obou stran, ¾e v¾dy, kdy¾ jsem umývala chodbu pøes celou chalupu (chlív byl souèástí domu a od obytných místností je dìlila chodba), nechávala jsem dveøe na obou stranách otevøené, aby to rychleji uschlo. A a» jsem kleèela zády ke kterýmkoliv dveøím, v¾dy, kdy¾ jsem se v závìru otoèila, uvidìla jsem za sebou všechny naše kozy, ze kterých padalo neuvìøitelné mno¾ství bobkù, pøípadnì husy (zajímavé, ¾e houser byl v¾dy pøi tìchto nájezdech úplnì potichu), pøípadnì se kolem pøehnal pantáta, s gumáky neuvìøitelnì obalenými blátem, èi jinými neèistotami z našeho dvora. Bylo to k vzteku, obèas i k pláèi.

Naše domácnost v té dobì èítala i tøi koèky, dva kocoury a jednu koèku. Koèka byla Miluška a kocouøi Ferda a Filip. Paní Venigrová se na mne zlobila, ¾e dávám zvíøatùm jména. U nich na Volyni se tradovalo, ¾e to pøináší do domu neštìstí. Ale mnì to pøipadalo normální. Miluška byla èernobílá madam, která ráda spávala na horních bøevnech našich vrat, která byla udìlána mezi obytným domem a èástí se zvíøaty. Mu¾ obèas jezdil domù i s povozem, proto musela být vrata široká, aby jimi projeli konì i s vozem. Jeho konì se jmenovali Olina a Majka a byli to chladnokrevníci, s neuvìøitelnì silnýma nohama. Nad korunkami kopyt mìla Majka dlouhé chlupy v barvì lehce vypeèeného rohlíku. Obì kobylky byly klidné a spolehlivé.
Ferda s Filipem byli velice obratní v chytání myší a èasto je kladli Milušce pøed èumák, jakoby se pøedhánìli v úsilí získat si její náklonnost. Celou dobu jsem jí podezøívala, ¾e to s nimi táhne na dvì strany a ¾e je zneu¾ívá. Jednou si Filip pøinesl z nìjaké potyèky domù øádnì velkou ránu na høbetì, ze které se pozdìji vyklubal docela slušný nádor. Tak jsem s ním jela do vzdáleného Jeseníku k veterináøovi. Tenkrát nemohlo mnoho starousedlíkù pochopit proè jedu s obyèejnou koèkou k veterináøovi a ještì za to budu platit, proè ji nepraštím kladivem po hlavì, kdy¾ v ka¾dé chalupì má ka¾dý koèek a¾, a¾. Nikdo nechápal, ¾e máme ty naše zvíøata rádi.


Teï malinko odboèím, vzpomnìla jsem si na jednu epizodu, která mi doslova vyrazila dech. V naší vesnici ¾ila i rodina cikánù, Murkovi a jejich asi 12 dìtí. Kamarádila jsem s jejich dcerou Jolanou, obèas jsem chodila já k nim, nebo ona k nám. Byli velice spoøádaní, èistotní, všichni dospìlí pracovali buï na statku nebo v lese. Obèas k nim pøijelo pár pøíbuzných, kteøí se nìjaký èas zdr¾eli a pak zase odjeli. Jednou se rodinì jejich syna narodilo miminko a Jolana mne pozvala na køtiny. Bylo to v lednu, mrzlo jen praštìlo, na potoce, který protékal celou naší dìdinou visely rampouchy z ka¾dého stébla, èi vìtvièky, všude snìhu po kolena, i kdy¾ hlavní cesty byly v¾dy peèlivì prota¾ené. Od chalup si musel ka¾dý proházet cestu sám. Starý Murko vzal nahé miminko jen zabalené do plínky do náruèe a všichni jsme šli k potoku. Tam ponoøil miminko do té ledové vody, vytáhl ho a zase jsme šli domù. Hroznì jsem se divila a tvrdila jsem, ¾e takovou koupel nemù¾e nikdo ve zdraví pøe¾ít, ale oni tvrdili, ¾e má-li silného duch, nic zlého se mu nestane, a je-li nedu¾ivé, takové dítì ¾e oni nechtìjí. A ten chlapeèek to ve zdraví pøe¾il. Mnì do takové vody ponoøit, nedo¾iji rána.

Náš druhý pes byl Buck (Bak) podle jedné z povídek Jacka Londona. Dostala jsem ho jako dárek zároveò s narozením našeho syna Ríši. Byla to zajímavá kombinace. Mìla jsem dvì malé dìti, jen s tím rozdílem, ¾e syn kakal a èùral do plínek a ze psa to v¾dy vypadlo tam, kde se zrovna nacházel. Pes se také nemusel ka¾dý den koupat. Jinak syn - Sunar, pes - kozí mlíèko, syn - kašièku, štìnì - kašièku se ¾loutkem, syn - mixovanou zeleninu a ovoce, pes - toté¾ pro zdravý vývoj jedince.


Ne¾ pes vyrostl, pøipravil nám nejedno nemilé pøekvapení. Jednou jsme šli odpoledne s mu¾em do kina, které bylo v naší dìdinì, ale ne v¾dy se promítalo. Fungovalo to asi stylem “kdy¾ se vás sejde aspoò deset a zatopíte si a budete si pøikládat, budeme hrát“. To mne zpoèátku pøivádìlo k šílenství. V Brnì èlovìk šel do kina tehdy, kdy¾ mìl èas a peníze.
V té dobì jsem si po prvé obstarala patnáct krù»at ( krù»ata jsou nesmírnì háklivá na chlad, ta malá nesmí šest týdnù ani nachladnout, ani namoknout a pak se stále ještì musí opatrovat jako oko v hlavì), zavøeli jsme je do chlíva do oddìlení pro husy. Husy i kozy jsme nechali venku. Do chlíva rovnì¾ bylo umístìno tehdy asi devítimìsíèní štìnì Bak. A šli jsme do kina. Dìti jsme dali ke švagrové. Kdy¾ jsme se vrátili domù, bylo všech patnáct krù»at zakousnutých a pìknì naskládaných v øádku a štìnì nás radostnì vítalo, jako by øíkalo: “To koukáte jaký jsem pašák, co? Já jsem vás je pøipravil zrovna peèení.“
Myslela jsem, ¾e mne budou omývat. Pak nám poradil jeden lesák, ¾e máme psovi natøískat tím zakousnutým krùtìtem, jinak ¾e nám bude dávit zvíøata stále. Tenkrát tedy dostal a pravda je, ¾e od té doby se u¾ nikdy nepokusil ublí¾it nièemu, i kdy¾ se mu to procházelo pøímo pøed èumákem.
Pozdìji jsme pøišli na to, jak se celý incident stal. ®lab, který se táhl po celé délce jedné stìny, nemìl rovné èelo, ale bylo vlnovité. Krù»ata byla ještì malá a hravì se protáhla jednou škvírou, mezi ostìním husího chlívku a tím ¾labem a on pravdìpodobnì ve snaze zahnat je zpátky to vzal ponìkud násilným zpùsobem.
A pak jsme pozdìji za¾ili s Bakem ještì jednu neuvìøitelnou pøíhodu. Mùj mu¾ obyèejnì veèer nakosil dostateèné mno¾ství trávy. Mìli jsme také záhumenek na nìm¾ jsme ka¾dý rok pìstovali brambory pro vlastní potøebu. Kdy¾ se man¾elovi podaøilo skonèit v práci døív, chodili jsme pro krmení celá rodina. Vpøedu šel man¾el s kosou, hrábìmi a trakaøem. Za nim jsem šla já, Irenka u¾ chodila sama a Ríšu jsem v¾dy vedla za ruku. Kolem nás pobíhal pes, za ním se táhly tøi koèky, husy, slepice, kaèeny a obèas jsme brali i kozy, které jsme pak uvázali u nìjakého keøe. Za naší zahradou byla rozsáhlá travnatá louka, která v mírném stoupání jakoby konèila vozovou cestou, aby hned za ní pøešla v kus pole s obilovinami a lesem na horizontu. Zvíøata bìhem cesty odpadala a vracela se zpátky na zahradu a my jsme pokraèovali a¾ k té cestì, kde man¾el zaèal sekat. Já jsem hrabala, jedním okem hlídala dìti a psa údajnì hlídal man¾el. Hlídal, hlídal, ale neuhlídal. Jak byl v rozmachu s tou kosou, pes vyletìl z obilí a naletìl mu pøímo na patku té kosy. Nevím zda øíct: „na štìstí to byl èistý øez“. Ufikl mu tu nohu a¾ na kost. Hroznì moc krve, dìcka breèela a my jsme nechali trávu trávou a nalo¾ili psa na trakaø a poklusem jeli domù. Naštìstí to bylo v dobì prázdnin a moji rodièe byli u nás na prázdninách (tatínek byl uèitel a maminka v domácnosti).
Doma jsme nalo¾ili psa na dìtský koèárek, utíkali na vlak a jeli do Jeseníku k veterináøovi. Ten mu nohu zašil, øekl, ¾e pes je mladý a rána byla provedena èistì, ¾e nebude mít ¾ádné následky. Doporuèil nám, abychom psovi udìlali límec ze staré krabice, ¾e a¾ se zaène rána hojit, bude svìdit a pes by si mohl stehy vykousat. Dal nám nìjaká antibiotika, pes celou cestu prospal po narkóze, tak jsme se radovali, jak bravurnì jsme celou situaci zvládli. Ani ne za týden, límec nelímec rozkousal pes jak límec, tak sobì i tu zašitou nohu. Rána se rozevøela a maso lezlo ven. Mùj tatínek tehdy rozhodl, ¾e kdy¾ hrdinové na severu si dokázali uøíznout umrzlou nohu, vojákùm v zákopech zašívali felèaøi kde co, ¾e my vyøešíme situaci stejnì. Vyvaøila jsem ve vodì silné jehly na šití a bílé nitì, mu¾ nám nachystal tabuli, na které se porcovalo pøi zabíjaèce prase, psa jsme polo¾ili na tu desku, pøivázali ho provazy, ránu jsme mu omyli zøedìnou koøalkou a nohu vzornì znovu zašili. Je zajímavé, ¾e pes vùbec nenaøíkal a le¾el tiše a odevzdanì, jakoby jeho víra v naše léèitelské umìní byla neotøesitelná. Pravda je, ¾e napøíklad z mé maminky byli doktoøi v¾dy na mrtvici, proto¾e si léèila velkou èást svých neduhù sama, i kdy¾ šlo nìkdy o teorii pokus-omyl. Tatínek tenkrát udìlal Bakovi nový límec s tenké pøekli¾ky a psa jsme po dobu jeho zotavování mìli neustále u sebe v domì. Noha se mu zahojila a nemìl s tím do konce svého ¾ivota ¾ádné potí¾e. Do¾il se 15 let a jeho další epizody v pøíštím pokraèovaní.

Další vzpomínka týkající se zvíøaty je z jednoho velice parného léta, kterých v Jesenících nebylo tak mnoho. Všechna okna i dveøe byla dokoøán a všechno ¾ivé bylo venku. Mladí králíci v ohrádkách, v dalších pak malá kachòata, housata, mé dvì dìti, mezi tím vším lítal pes a na šòùøe viselo èerstvì vyprané prádlo. Já bìhala bosa, jen v trièku a kra»asech. Kolem jedné hodiny odpoledne se náhle zvedl vítr a za chvíli zaèalo lít jako z konve. Hodnì se ochladilo a zaèaly padat kroupy. Zaèala jsem bìhat, nejdøív honem domù dìcka, pak zvíøata, která v panické hrùze utíkaly na všechny strany. Mìla jsem zmrzlé nohy, nebo» v tom kalupu jsem nemohla najít poøádné boty. Dìcka jeèela a všude panoval zmatek a shon. Nakonec jsem bì¾ela odvázat kozy, které byly za plotem dvacetkrát omotané kolem stromkù a øetìz ne a ne povolit. Z hor se zaèala valit voda, která s sebou odnášela vìtvièky, drny a vše, co nebylo pevnì pøipoutáno. Naše dìdina le¾ela v podhùøí kopcù a ze všech stran byl znaèný spád. Kalamita se pøehnala bìhem hodiny a opìt zaèalo silnì pálit slunce. Vrstva krup kolem našeho baráku byla silná skoro tøicet centimetrù. Zelenina byla pomlácená, listí orvané, sem tam nìkomu ulítlo ze støechy pár tašek. Nejvìtší pohroma ale èekala na naše pøátele, rodinu Langáškovu, kteøí bydleli naproti nás. Jejich chalupa byla nízká a stála na kraji velikého lánu brambor. Pole nad nimi bylo rovnì¾ sva¾ité. Rodina byla nìkde nedaleko a také mìli kvùli horku otevøená okna, i dveøe, jako skoro ka¾dý z nás. Kdy¾ se vrátili, ke své hrùze zjistili, ¾e mají ve svìtnici pùl metru bahna a v nìm utopené mandelinky snad z celého lánu a velký pach. Pomáhali jim všichni co mìli volno. Do veèera byla nejvìtší hrùza pryè, i kdy¾ dlouho trvalo ne¾ chalupa vyschla a ne¾ znovu vymalovali a dali vše do pùvodního stavu.


A tím by mohly epizody z Ondøejovic skonèit. Hodnì se mi tenkrát stýskalo po domovì. Za celou dobu svého pobytu v pohranièí jsem byla doma asi dvakrát a jen na krátkou dobu. To jsem pak v¾dy chodila po mìstì a nasávala do sebe atmosféru velkomìsta, ruchu a kraválu, který mnì tenkrát znìl jako rajská hudba.
Práce v zemìdìlství je práce, která nikdy nekonèí. Dobytek chce ¾rát v pátek i ve svátek a také naše záhumenky potøebovaly naši pozornost. Man¾el vstával dennì ve ètyøi hodiny, šel do statku nakrmit konì, mezi tím jsem vstala já, zatopila v kamnech a uvaøila mu snídani, kdy¾ se vrátil a nasnídal se, vzal svaèinu a šel do práce. V¾dycky øíkal, ¾e správný hospodáø prvnì obstará zvíøata a pak má èas sám pro sebe. Po jeho odchodu jsem podojila kozy a zaèala chystat ¾rádlo pro ostatní zvíøata. Praseti se veèer vaøily brambory, které dostávalo ráno rozmaèkané s vodou, kozím mlékem, se šrotem a rùznými zbytky. Slepicím se máèel starý chleba a trocha zrní, kachnám a husám se dávaly øezané kopøivy se šrotem, králíkùm seno, pøípadnì tráva, trochu tvrdého chleba a rùzné koš»ály. Pak jsem se honem nasnídala, obstarala dìti a zaèala s pøípravou obìda. Nikdy jsem dopøedu nevìdìla, jestli mùj mu¾ pøijde na obìd, nebo pøijde domù a¾ veèer. A veèer to bylo nìkdy v šest, ale nìkdy tøeba v deset, kdy¾
se tøeba svá¾elo seno. Terén byl velice prudký a málo traktorù mìlo ochranný rám, tak¾e konì tuto práci zvládaly lépe. A tak jsme se asi po pìti letech mého pobytu rozhodli, ¾e se vrátíme do Brna a zaèneme nový ¾ivot…

Irena Atzlerová

Další èlánky autorky:
Èervená karkulka
Stáøí versus mládí
Sou¾ití v jednom
domì

Pamìti I.
Pamìti II
.

Pamìti III.


 



Komentáøe
Poslední komentáø: 11.03.2011  13:05
 Datum
Jméno
Téma
 11.03.  13:05 Irèa Podìkování
 11.03.  09:41 jisuch53
 10.03.  14:51 EvaP
 10.03.  13:47 Agin
 10.03.  12:51 janina
 10.03.  11:53 vomod
 10.03.  08:42 hera