Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Ondøejovice od zaèátku
Pamìti – III. èást


13.dubna 1968- co¾ byl pátek jsem se provdala do pohranièí. Do malé obce pod Rejvízem v Jeseníkách a rovnýma nohama jsem skoèila do hospodáøství s dobytkem i záhumenkem. Nepøipravená, naivní a nešikovná, avšak ohromnì odhodlaná a hlavnì zamilovaná. Zaèátky byly krušné. Hospodáøství èítalo pár slepic, husy s houserem, nìjaké králíky, dvì kozy a prase. Taky koèku a psa. Venkov v té dobì nechoval velkou lásku ke svému dobytku, ne ka¾dý o zvíøata peèoval jak nále¾í. Mnohý králík ¾il v lecèems, co jen vzdálenì pøipomínalo králíkárnu, mnohý pes ¾il celý ¾ivot na øetìzu, vlídného slova neznaje, jen rány, kopance a hlad byly jeho denním údìlem. A proto¾e jsem byla mladá a zapálená, hned jsem zaèala zavádìt reformy, které se moc nelíbily ani pantátovi, ani jeho matce. Ještì štìstí, ¾e k nám obèas pøijeli moji rodièe, obyèejnì o prázdninách a na Vánoce. A odporovat mým rodièùm si mùj mu¾ netroufal.


V prvé øadì chlapi postavili dvì králíkárny, prostorné, vzdušné, s rošty na podlaze a hlavnì s napájeèkami. Nechápu, který „idiot“ øekl, ¾e králík nemusí pít, ¾e mu staèí voda v potravinách, které bìhem dne ¾ere. Pak se leckterý chovatel divil, ¾e mu po okocení samice se¾rala mladé v dùsledku horeèky a následné velké ¾íznì. Bohu¾el tento názor pøetrvává mezi mnohými chovateli dodnes. Moje babièka dávala ramlicím bílou kávu s nadrobeným chlebem, aby mìly pro mladé dostatek mateøského mléka V souèasné dobì není mo¾né dávat zvíøatùm kravské mléko, ponìvad¾ nové technologie zpracování zpùsobují u zvíøat vleklé prùjmové onemocnìní. Nìkdy i pøes tuto péèi se stane, ¾e prvnièka (samice která po prvé rodí) nìkteré ze svých potomkù se¾ere, pøípadnì okouše, ale stane se tak v pøípadì stresu, nebo pøedèasnému zásahu èlovìka do jejího hnízdištì. Takové samici má být dána ještì druhá šance. Obvykle se to ji¾ neopakuje. Pokud ano, vyøazujeme takovou samici z chovu.
Asi dva roky jsem chovala ruské králíky. Je to malé plemeno s èernými koncovkami (uši pacinky, ocásek a èumáèek). Jejich ko¾ky se pou¾ívaly jako imitace hermelínu. Jednou, pøi èištìní králíkárny jsem umístila sameèka do pøepravky na vejce a mùj syn, tehdy asi dvouletý mnì vydatnì pomáhal. V nestøe¾eném okam¾iku si vlezl za králíèkem do té pøepravky, aby se s ním nále¾itì pomuchloval a milého sameèka rozsedl. Dalšího jsem si u¾ nepoøizovala, nebo» nákup chovného králíka nebyl zrovna levnou zále¾itostí. Také se pro nì muselo jezdit mnoho kilometrù od našeho bydlištì. V naší dìdinì se pìstoval jenom bì¾ný sortiment králièí populace. Celou dobu mého bydlení v pohranièí jsem chovala angoráky, kteøí se asi 4x za rok støíhali a srst se mohla poslat ke zpracování na vlnu. Z té jsem pak v zimì pletla co bylo potøeba. Soubì¾nì s angorskými králíky jsme chovali ¾luté støíbro, co¾ jsou rezatá zvíøata se støíbøitou podsadou, která prolíná do tìch rezatých chlupù. Od tìchto králíkù jsem schovávala zimní ko¾ky, které jsou nejkvalitnìjší a za nìjaký rok jsem je poslala k vyèinìní, s pøedstavou, ¾e z nich jednou nechám své dceøi ušít ko¾íšek. Tato aktivita však skonèila naprostým fiaskem, nebo» má dcera kategoricky prohlásila, ¾e ko¾ich z takových obyèejných králíkù rozhodnì nosit nebude.


A pak šel man¾el jedno ráno krmit králíky a celý rozèílený pøibìhl, a» se jdu rychle podívat, co je to za hrùzu. Myslela jsem, ¾e mnì klepne pepka. Skoro všechna dvíøka byla rozbitá, mnoho králíkù bylo zakousnutých, nìkteøí mìli ukousnutou hlavu, mnohým vyhøezlá støeva pùsobila doslova muka utrpení a jejich ¾ivot zvolna vyhasínal. Breèela jsem, zuøila a vyhlásila všemu a všem nelítostný boj. Bylo období mladých, ještì neodstavených králíèat králíkárny doslova praskaly ve švech. Mìli jsme v nich tenkrát urèitì pøes padesát kusù, ztráta byla znaèná. Zaèala jsem pátrat a zjistila jsem, ¾e to mají na svìdomí hladoví psi. Man¾el hledal místo v plotì, kudy se psi mohli k nám dostat a skuteènì našel jednu vyhrabanou díru pod plotem. A tak tam nastra¾il drátìné oko. Veèer jsme šli na èekanou. Smeèka pøitáhla kolem pùl jedenácté. Kdy¾ první pes zaèal prolézat otvorem, rozsvítili jsme baterku a man¾el psa zabil motykou. Zbytek smeèky utekl. Omámeni úspìchem akce jsme do rána nezamhouøili oka.


Hned druhý den jsem zjiš»ovala, èí je to pes. Dozvìdìla jsem se ¾e jednìch Rumunù, kteøí bydleli kus nad námi v jedné napùl rozpadlé chalupì. Øíkalo se jim „kozlovi“ proto¾e mìli obecního kozla – plemeníka, který obš»astòoval kozy v celé naší dìdinì, i ty pøespolní. ®ivot tìch lidí byl pro mne naprosto nepochopitelný . Jakoby se u nich zastavil èas nìkde v 16. století.. Man¾elé byli nedefinovatelnì staøí, v mých 23 letech mnì pøipadali století. Malí, štíhlí a¾ šlachovití, hodnì snìdí, èernovlasí. A neuvìøitelnì sedøení. ®ila s nimi svobodná, snad 40letá dcera . Hospodáøství bylo stejnì zchátralé jako majitelé a raritou pro mne bylo sdìlení, ¾e v zimì, aby bylo všem ¾ivým tvorùm jejich domácnosti teplo, ¾ili v jediné místnosti se psy, koèkami, slepicemi i tím kozlem. Na mùj vkus to u nich pøíšernì smrdìlo a pokud se k nim chodilo domluvit návštìvu s kozou, ka¾dý se sna¾il vyøídit svou zále¾itost venku, na èerstvém vzduchu. Jak to u nich doma vypadá jsem ovšem znala jen z doslechu, nikdy jsem u nich doma nebyla. A¾ v ten osudný den, kdy rozzlobena na nejvyšší míru jsem jim slibovala tu nejkrutìjší pomstu. Dozvìdìla jsem se, ¾e svou asi šestièlennou smeèku psù krmí jen suchými rohlíky a na noc je zavírají do chlívku. Hladoví psi vyhrabali pod chlívkem díru a v noèních hodinách podnikali nájezdy do jednotlivých stavení, kde napadali vše co nebylo pod zámkem. Hospodáøská stavení mají svá zvíøata ustájená obyèejnì mimo obytný dùm a ne ka¾dý má v noci lehké spaní. Znaveni po celodenní døinì a» ti co pracovali ve statku, nebo lesáci brzo ráno vstávali a byli veèer rádi, kdy¾ si mohli koneènì lehnout. Málo koho jen tak nìco probudilo.
Zpoèátku jsem chtìla, aby tuto zále¾itost vyøešil mùj man¾el, ale ten se k tomu stavìl znaènì liknavì, proto jsem pøevzala iniciativu do svých rukou. Zašla jsem za zmínìnou rodinou a pohrozila jí udáním na policii, nebo» naše ztráta by pøi finanèním vyèíslení byla znaèná. Nakonec jsme se ale dohodli v míru. Rodina mnì dala jako náhradu škody asi 5 kg spøedené pøíze z ovèí vlny a já jsem u¾ tuhle epizodu nerozvádìla.


Kdy¾ jsem se pøistìhovala z Brna, velmi jsem si pøála vlastnit psa. Mùj mu¾ sice psa mìl, èerného špice, ale pes mìl tasemnici a škrkavky a já jsem se bála, abychom se nenakazili, tak jsem na nìj naléhala, aby ho dal utratit. Nebyla jsem ještì natolik obeznámená s místními pomìry, abych vìdìla, jak celou vìc vyøešit. Dìdina mne z poèátku nebrala, mysleli si, ¾e jsem nafoukaná… prostì ta z mìsta, co nic neumí. Teprve pozdìji jsem si získala jejich respekt, ale to pro toto povídání není a¾ tak dùle¾ité. Moji rodièe mnì z Brna pøivezli èistokrevné štìnì vlèáka „Bojara“ s papíry. Byla jsem na nìj náramnì pyšná, byl to mùj první pes. V té dobì jsme ještì nemìli obehnanou celou zahradu plotem. Chodilo se k nám ze silnice pøes mostek, pod kterým tekl horský potok s køiš»álovì èistou vodou, která byla celý rok neskuteènì ledová. Dnes se divím, proè mám revma v rukách. Celou dobu mého pobytu v pohranièí jsem toti¾ v zimì v létì chodila do toho potoku máchat plínky i prádlo.

Irena Atzlerová

 

Další èlánky autorky:
Èervená karkulka
Stáøí versus mládí
Sou¾ití v jednom
domì

Pamìti I.
Pamìti II.



Komentáøe
Poslední komentáø: 05.03.2011  16:02
 Datum
Jméno
Téma
 05.03.  16:02 Irèa Podìkování
 05.03.  09:44 EvaP
 03.03.  22:05 VìraK
 03.03.  12:05 vomod
 03.03.  11:31 janina
 03.03.  09:35 hera