Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Ondřejovice od začátku
Paměti – III. část

13.dubna 1968- což byl pátek jsem se provdala do pohraničí. Do malé obce pod Rejvízem v Jeseníkách a rovnýma nohama jsem skočila do hospodářství s dobytkem i záhumenkem. Nepřipravená, naivní a nešikovná, avšak ohromně odhodlaná a hlavně zamilovaná. Začátky byly krušné. Hospodářství čítalo pár slepic, husy s houserem, nějaké králíky, dvě kozy a prase. Taky kočku a psa. Venkov v té době nechoval velkou lásku ke svému dobytku, ne každý o zvířata pečoval jak náleží. Mnohý králík žil v lecčems, co jen vzdáleně připomínalo králíkárnu, mnohý pes žil celý život na řetězu, vlídného slova neznaje, jen rány, kopance a hlad byly jeho denním údělem. A protože jsem byla mladá a zapálená, hned jsem začala zavádět reformy, které se moc nelíbily ani pantátovi, ani jeho matce. Ještě štěstí, že k nám občas přijeli moji rodiče, obyčejně o prázdninách a na Vánoce. A odporovat mým rodičům si můj muž netroufal.

V prvé řadě chlapi postavili dvě králíkárny, prostorné, vzdušné, s rošty na podlaze a hlavně s napáječkami. Nechápu, který „idiot“ řekl, že králík nemusí pít, že mu stačí voda v potravinách, které během dne žere. Pak se leckterý chovatel divil, že mu po okocení samice sežrala mladé v důsledku horečky a následné velké žízně. Bohužel tento názor přetrvává mezi mnohými chovateli dodnes. Moje babička dávala ramlicím bílou kávu s nadrobeným chlebem, aby měly pro mladé dostatek mateřského mléka V současné době není možné dávat zvířatům kravské mléko, poněvadž nové technologie zpracování způsobují u zvířat vleklé průjmové onemocnění. Někdy i přes tuto péči se stane, že prvnička (samice která po prvé rodí) některé ze svých potomků sežere, případně okouše, ale stane se tak v případě stresu, nebo předčasnému zásahu člověka do jejího hnízdiště. Takové samici má být dána ještě druhá šance. Obvykle se to již neopakuje. Pokud ano, vyřazujeme takovou samici z chovu.
Asi dva roky jsem chovala ruské králíky. Je to malé plemeno s černými koncovkami (uši pacinky, ocásek a čumáček). Jejich kožky se používaly jako imitace hermelínu. Jednou, při čištění králíkárny jsem umístila samečka do přepravky na vejce a můj syn, tehdy asi dvouletý mně vydatně pomáhal. V nestřeženém okamžiku si vlezl za králíčkem do té přepravky, aby se s ním náležitě pomuchloval a milého samečka rozsedl. Dalšího jsem si už nepořizovala, neboť nákup chovného králíka nebyl zrovna levnou záležitostí. Také se pro ně muselo jezdit mnoho kilometrů od našeho bydliště. V naší dědině se pěstoval jenom běžný sortiment králičí populace. Celou dobu mého bydlení v pohraničí jsem chovala angoráky, kteří se asi 4x za rok stříhali a srst se mohla poslat ke zpracování na vlnu. Z té jsem pak v zimě pletla co bylo potřeba. Souběžně s angorskými králíky jsme chovali žluté stříbro, což jsou rezatá zvířata se stříbřitou podsadou, která prolíná do těch rezatých chlupů. Od těchto králíků jsem schovávala zimní kožky, které jsou nejkvalitnější a za nějaký rok jsem je poslala k vyčinění, s představou, že z nich jednou nechám své dceři ušít kožíšek. Tato aktivita však skončila naprostým fiaskem, neboť má dcera kategoricky prohlásila, že kožich z takových obyčejných králíků rozhodně nosit nebude.

A pak šel manžel jedno ráno krmit králíky a celý rozčílený přiběhl, ať se jdu rychle podívat, co je to za hrůzu. Myslela jsem, že mně klepne pepka. Skoro všechna dvířka byla rozbitá, mnoho králíků bylo zakousnutých, někteří měli ukousnutou hlavu, mnohým vyhřezlá střeva působila doslova muka utrpení a jejich život zvolna vyhasínal. Brečela jsem, zuřila a vyhlásila všemu a všem nelítostný boj. Bylo období mladých, ještě neodstavených králíčat králíkárny doslova praskaly ve švech. Měli jsme v nich tenkrát určitě přes padesát kusů, ztráta byla značná. Začala jsem pátrat a zjistila jsem, že to mají na svědomí hladoví psi. Manžel hledal místo v plotě, kudy se psi mohli k nám dostat a skutečně našel jednu vyhrabanou díru pod plotem. A tak tam nastražil drátěné oko. Večer jsme šli na čekanou. Smečka přitáhla kolem půl jedenácté. Když první pes začal prolézat otvorem, rozsvítili jsme baterku a manžel psa zabil motykou. Zbytek smečky utekl. Omámeni úspěchem akce jsme do rána nezamhouřili oka.

Hned druhý den jsem zjišťovala, čí je to pes. Dozvěděla jsem se že jedněch Rumunů, kteří bydleli kus nad námi v jedné napůl rozpadlé chalupě. Říkalo se jim „kozlovi“ protože měli obecního kozla – plemeníka, který obšťastňoval kozy v celé naší dědině, i ty přespolní. Život těch lidí byl pro mne naprosto nepochopitelný . Jakoby se u nich zastavil čas někde v 16. století.. Manželé byli nedefinovatelně staří, v mých 23 letech mně připadali století. Malí, štíhlí až šlachovití, hodně snědí, černovlasí. A neuvěřitelně sedření. Žila s nimi svobodná, snad 40letá dcera . Hospodářství bylo stejně zchátralé jako majitelé a raritou pro mne bylo sdělení, že v zimě, aby bylo všem živým tvorům jejich domácnosti teplo, žili v jediné místnosti se psy, kočkami, slepicemi i tím kozlem. Na můj vkus to u nich příšerně smrdělo a pokud se k nim chodilo domluvit návštěvu s kozou, každý se snažil vyřídit svou záležitost venku, na čerstvém vzduchu. Jak to u nich doma vypadá jsem ovšem znala jen z doslechu, nikdy jsem u nich doma nebyla. Až v ten osudný den, kdy rozzlobena na nejvyšší míru jsem jim slibovala tu nejkrutější pomstu. Dozvěděla jsem se, že svou asi šestičlennou smečku psů krmí jen suchými rohlíky a na noc je zavírají do chlívku. Hladoví psi vyhrabali pod chlívkem díru a v nočních hodinách podnikali nájezdy do jednotlivých stavení, kde napadali vše co nebylo pod zámkem. Hospodářská stavení mají svá zvířata ustájená obyčejně mimo obytný dům a ne každý má v noci lehké spaní. Znaveni po celodenní dřině ať ti co pracovali ve statku, nebo lesáci brzo ráno vstávali a byli večer rádi, když si mohli konečně lehnout. Málo koho jen tak něco probudilo.
Zpočátku jsem chtěla, aby tuto záležitost vyřešil můj manžel, ale ten se k tomu stavěl značně liknavě, proto jsem převzala iniciativu do svých rukou. Zašla jsem za zmíněnou rodinou a pohrozila jí udáním na policii, neboť naše ztráta by při finančním vyčíslení byla značná. Nakonec jsme se ale dohodli v míru. Rodina mně dala jako náhradu škody asi 5 kg spředené příze z ovčí vlny a já jsem už tuhle epizodu nerozváděla.

Když jsem se přistěhovala z Brna, velmi jsem si přála vlastnit psa. Můj muž sice psa měl, černého špice, ale pes měl tasemnici a škrkavky a já jsem se bála, abychom se nenakazili, tak jsem na něj naléhala, aby ho dal utratit. Nebyla jsem ještě natolik obeznámená s místními poměry, abych věděla, jak celou věc vyřešit. Dědina mne z počátku nebrala, mysleli si, že jsem nafoukaná… prostě ta z města, co nic neumí. Teprve později jsem si získala jejich respekt, ale to pro toto povídání není až tak důležité. Moji rodiče mně z Brna přivezli čistokrevné štěně vlčáka „Bojara“ s papíry. Byla jsem na něj náramně pyšná, byl to můj první pes. V té době jsme ještě neměli obehnanou celou zahradu plotem. Chodilo se k nám ze silnice přes mostek, pod kterým tekl horský potok s křišťálově čistou vodou, která byla celý rok neskutečně ledová. Dnes se divím, proč mám revma v rukách. Celou dobu mého pobytu v pohraničí jsem totiž v zimě v létě chodila do toho potoku máchat plínky i prádlo.

Irena Atzlerová

Paměti I.
Paměti II.