Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pila podruhé
Na ten èas se opravdu nedá zapomenout. Málokde se mi v nìjakém podniku, co jsem kdy byla, povedlo za¾ít tolik pøíhod a zvratù, jako tam. U¾ ta první silvestrovská noc! V tom týdnu mezi svátky jsem docela v poklidu pøišla ráno do práce - chodila jsem pìšky, nebylo to tak daleko, jen asi pùlhodinka silnicí - sednu, rozlo¾ím si papíry a vtom zazvoní telefon a v nìm udìšený synkùv hlásek - "maminko, tatínek se zbláznil, pojï honem, já se bojím!" Vydìsila jsem se taky, správce mne nalo¾il do auta a hodil domù. A tam bylo opravdu bo¾í dopuštìní, mu¾ celý rudý a opuchlý, viditelnì mimo sebe a agresívní v horeèkách - však mìl jedenaètyøicet! Hynek zalezlý pod polièkou s telefonem, oèi celé oblité slzami a vytøeštìné strachy.... Volala jsem sanitu, Jana odvezli do nemocnice a pole¾el si tam a¾ pøes pùli ledna a pak ještì dost dlouho na nemocenské doma. A hlavnì zmìnil potom pracovní zaøazení.
On toti¾ kdysi dávno jako mladík zaèínal jako ajznboòák a k ¾eleznici mìl v duši nav¾dy láskyplný vztah, tak jeho samozøejmé v Pøíbrami bylo nastoupit do práce tam, jen¾e mìli místo pøi vykládce a nakládce vagonù a zaèni s takovým dílem tìsnì pøed šedesátkou! Zpocený na vìtru i za deštì - prostì se pøíšernì nachladil a proto¾e svùj dospìlý ¾ivot kdysi zaèínal jako tuberák - mìlo to celé dramatický prùbìh. Pak, kdy¾ u¾ z jara zase mohl do práce, pøidìlili ho do vozové slu¾by a byl ve svém ¾ivlu. Tehdy ale nám nahnal hodnì strachu a jak u¾ jsme psala minule - zkomplikoval nám i konec roku všem, mnì v uzávìrkách a Evì v hlídání dìtièek.
Ale pila byla bájeèná v tom, ¾e se tam sešla neuvìøitelnì bezvadná parta, všechno se dìlalo spolu, dokonce mívali i veèerní sedánky, vlastnì mejdany u nìkoho z tìch, kdo mìli v nedaleké vsi domek a tím i místo a proto¾e já jsem byla uznávaný vtipálek a vyprávìè, mladý mistr nedal jinak, ne¾ ¾e zajel k nám a na man¾elovi vyprosil, aby mne pustil "mejdnovat". Vlastnì to byly mé jediné podobné zá¾itky za ¾ivot a dodateènì jsem pochopila, proè Evka toho tak ¾elela, ¾e o to v partì kámošù pøišla. A nejkrásnìjší celopilový mejdan jsme mìli na Mezinárodní den ¾en rovnou na pile. Chlapi tutlali, co nám holkám pøipravují, ale proto¾e potøebovali peníze, museli u mne v kanceláøi pøece jen prozradit, co bude, ale zavázalo mne slibem mlèení pod trestem smrti a já, kdy¾ u¾ správcová pøes úøední peníze, tak taky toté¾ pro ROH - jsem vyplatila povolenou èástku na takové podnikové oslavy a tìšila se pøedem, jak budou ostatní koukat!
A koukali! Na ten slavný den povolil správce zkrácení pracovní doby, chlapi nanosili z jídelny lavice dostateènì daleko od døeva, aby nebyl malér, zapálili oheò a vytáhli se s tajností, co mìli v obrovském mrazáku paní kuchaøky ze závodní jídelny. Koupili toti¾ celé prase a teï se ty podstatné èásti na tom ohni opékaly na ro¾ních, jasnì, ¾e kolem lavic byly basy s pivem - sedìlo se a zpívalo a¾ do noci. A závodní jídelna pak donekoneèna vaøila guláše a i jinak spotøebovávala, co z prasete ještì bylo. No a já zase jsem mìla další úètaøskou starost, jak to zamontovat do úètování, kdy¾ to nebyl normální tovar. Vlastnì nìco
jako sponzorský dar na èerno. Ach jo!
Napínavé byly dny výplat. Mladý mistr, co dojí¾dìl z Bøeznice svým autem nemohl a správci se nechtìlo a tak se zavedlo, ¾e namísto abych jela autem s doprovodem, chodila jsem si pro peníze do banky pìšky a sama. Vlastnì i to byl takový frajerský kousek ty výplaty, proto¾e bylo proti pøedpisùm, aby tatá¾ osoba výplaty poèítala i vyplácela - ale náš pan správce byl dost samorost a proto¾e oblíbenec na pra¾ském ústøedí, tak mu ledacos procházelo. Beztak tam na porady jezdil na nìjaké "zlaté huse". A tak jsem si hodila takovou nenápadnou taštièku pøes rameno a putovala do Pøíbrami na námìstí, nafasovala obrovskou èástku pro témìø stohlavé osazenstvo pily a šla zase tìch pár kilometrù zpìt s tím, ¾e jak se na mne nìkdo jen podívá, tak ho bez ptaní rovnou praštím. Co¾ jsem podobnì jednou udìlala ještì jako prùvodèí tramvají v Praze, kdy¾ mne v noci a s tr¾bou v kabeli oslovil nic netušící nepra¾ák a chtìl se ptát na cestu. No, stálo ho to rozbitý nos, noèní ošetøování a mnohaleté pøátelské
výmìny pøání k svátkùm.
Mu¾ova výplata nám nìjak spolu s tou mou úètaøskou nestaèila a tak jsem si ponaøíkala správci, jestli by se nìco na pile nenašlo, èím bych si ten plat vylepšila. A tak jsem zaèala ve volných chvílích vypomáhat v úklidu v podpilí, ale to se nedalo na dlouho, pøece jen jsem si odskakovala z kanceláøe. A tak jsem zaèala pracovat po skonèení svého úøedního èasu na truhlárnì. Sbíjela jsem Haki podlá¾ky na lešení pøi stavbách. Zprvu jsem mìla nehty na levé ruce èerné, jak jsem se namísto do høebíku strefovala do prstù. Ale za èásek jsem našla "grif" a dodnes zabíjím høebík do èehokoliv jako do másla - na jeden ráz. A jak u¾ jsme na té pile na pøedpisy moc nedbali - nauèila jsem se i ty materiály pøipravovat a øezat sama - a tak kupodivu jsem o ruku, ba ani o prsty nepøišla.
Ale pøece jen jsem si z kanceláøe odskakovala, ne sice daleko do podpilí, ale byla jsem na doslech a pøece na vzduchu. To bylo tak. Od vrat k našemu domeèku byl takový nepìkný úhor a mnì to pøi pohledu z okna pøišlo smutné a tak jsem ukecala pana správce, ¾e povolil, nákup v zahradnictví, dokonce mi to i sám všechno pøivezl. Já jsem si dala telefon na otevøené okno a pustila se do zahradnièení. Z jedné strany jsem "zahrádku" oddìlila øadou rychle rostoucích keøù, naobracela zem a pod okny a do prostùrku nasázela kytky všeho mo¾ného a nenároèného, co jsem v zahradnictví vybrala a nanosili mi venkovští mejdanoví kámoši z pily.Nejvíc se mi pod oknem vyvedly lupiny všech mo¾ných barev. A pila u¾ od silnice vypadala pøívìtivì.
Dramatický prùbìh mìla jedna noc, kdy se správcová zbláznila, páchala sebevra¾du a chtìla zapálit baráèek - ona sice správcova milá díky mému nástupu z pily zmizela, ale u¾ jim to doma nijak nekapalo a ¾ili ve svárech a tak paní, slabší povaha, to chtìla nìjak uzavøít - všechno a pro všechny. Pomocí násilí se ji nakonec povedlo zpacifikovat a odvézt sanitou, ale stejnì pak skonèila v ústavu. Ten den jsme se rozcházeli z práce hodnì pozdì a ještì dlouho na pile vládlo nìjaké dusno.
Ale pro mne u¾ pak dlouho ne. Stìhovali jsme se zase, tentokrát ne k vùli mnì, ale k vùli tatínkovi, co u¾ se nikdy zdravotnì úplnì nevzpamatoval a potøeboval jiný vzduch a hlavnì klid - náš byt byl na dost rušné køi¾ovatce, krásný, ale hluèný, kdy¾ jsme pøes den chtìli telefonovat nebo se dívat na televizi, museli jsem zavøít okna. A tak se hledala, výmìna a našla - v Bechyni.
Naïa Vencovská