Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jak být úèetní
Na tramvajích se mi smáli, ¾e si neumím pøedem vypoèítat, kolik budu ten mìsíc brát. No tak a», stejnì víc nedostanu, tak co? A pak mne rozzlobili, ¾e mi pro kádrový profil (a tím i vyšší plat) nedovolili øidièovat a dala jsem pra¾ským tramvajím vale. A proto¾e mu¾ byl na své vrátnici taky dost neš»astný, dìti chodily do školy pøes rušnou ulici a hlavnì - moje nohy, rozbité díky kolegovi odmítaly po dobrém vystoupat po vysokých schodech do ètvrtého patra - no tak jsme se zase stìhovali.
Proè zrovna do Pøíbrami ? Ani poøádnì nevím, nejspíš nás zlákal výhodný inzerát na výmìnu bytu a pak byt - obrovský, inspirativní. Stìhování bylo spíše zmatené, proto¾e noví nájemníci si v Praze sjednali malíøe a ti zaèali malovat to ráno, kdy mìli pøijet stìhováci a tak byl zmatek vý¾ivnìjší ne¾ bývá. A nìjak se to všechno protáhlo a my jsme do Pøíbrami pøijeli a¾ za tmy, kolem desáté. Nosit ještì nìjakou hodinu vìci nahoru? Menší dìti u¾ usínaly ve stoje, nám se to taky nikomu nelíbilo a proto¾e kluci stìhováci byli prima veselá parta - a já mìla ten den narozeniny a v koši pøipravené pohoštìní, i lahvinka byla, vyøešili jsme to senzaènì! Vynesli jsme akorát matrace pro ty dva malé a nechali je, a» padnou nesvleèeni pod deky a my - dospìláci - a velké holky se cítily poctìny, ¾e je u¾ taky tak poèítáme - jsme vyfasovali deky na válení po zemi v prostorné kuchyni, na èistý ruèník jsem rozprostøela papírové ubrousky a u¾ tu byl stùl, bohatý na oblo¾ené chlebíèky a jednohubky, a povedlo se mi i vzpomenout, kam jsem dala kalíšky na zuby, proto¾e pøipravené sklenièky dostali hosté - stìhováci. Vydr¾eli jsme v smíchu, vtipech a vyprávìní pøíhod a¾ hluboko pøes pùlnoc. Zaspali jsme jen tak "na pùl ucha", ne¾ nás vzbudily velké kovové konve na mléko, které nás pak poctivì budívaly celou dobu, co jsme v tom bytì bydleli - k naší malé radosti. A taky nadávání mlékaøù, co se s konvemi nemohli pøes náš stìhovací vùz dostat ke dveøím mlékárny.
Ten ruèník, co fungoval jako slavnostní stùl, byl bohu¾el jediný, co se mi v tom élentu povedlo najít a tak nezbylo, ne¾ se hned první den vypravit na "Pra¾skou" koupit vìci do koupelny. Ta ulice, vlastnì nejbli¾ší sousední, se nám pak stala souèástí našeho bytí. Ohromná ulice! nebylo snad nabídky zbo¾í, které by tam nemìlo svùj vlastní krámek - od potravin po sklenáøe, drogerii po knihkupectví. A je to tam tak dodnes - dobøe to vím, proto¾e jsem se pøed lety do Pøíbrami vrátila. Ale to u¾ je jiná historie.
Zatím jsme se zabydlovali tady, v prostorné kuchyni vznikl navíc takový pøíjemný obýváèek s televizí, já tam mìla svùj "švadlenský koutek", vedle jsme se s tátou rozbydleli v rohovém pokoji ka¾dý podle svého pøání - on se doèkal i svého pracovního místa na studování a psaní. Spojovací dveøe mezi dalším pokojem se uzavøely - jak jinak u nás - vestavìnou knihovnou. Vedle dìti mìly ka¾dé svou pùlku pokoje a místa na divoèení i klidné školní práce, i velké holky se vešly pohodlnì se svými gauèíky, aby mìly kde pobydlet, kdy¾ pøijedou z internátu. Z obrovské pøedsínì tatínek vykouzlil nìco ú¾asného - pøedchùdci nám tam nechali neforemný, ale u¾iteèný šatník, ten vytvoøil hlavní stìnu a za ním, pøes dvì tøetiny místnosti - velkou komoru na sezónní vìci, botník a ještì se do pøedsínì vešla neforemná plynová lednice, hned vedle dveøí do kuchynì, aby byla po ruce.
Veškeré obchody byly ve vedlejší ulici. Na sousedním námìstí dvakrát do týdne trhy - ale jaké! Paneèku! A¾ oèi pøecházely nad tím nadìlením. A tìch babek z blízkých Jincù, co vozily úrody ze svých zahrad a hub z lesa. A pro mne to námìstí mìlo obzvláštní kouzlo - milovala jsem èasná sobotní rána! Pøišla jsem tam kolem kostela, kde jsem si z rozmaru vyzkoušela, jak jsem èilá - tehdy se mi problémy s koleny nìjak zklidnily na pár let - prostì jsem si ka¾dou sobotu vybìhla schody a¾ ke kostelním vratùm "jen tak" a pak, s nákupem temnou chodbou po døevìných schodech a¾ nahoru na Svatou Horu, znovu se nadchla obrazy po stropech ambitù a obloukem listnatou álejí dolù - domù, kde zatím moje spící rodina protírala sobotní oèi.
Táta mìl zamìstnání sjednané u¾ pøedem, já jsem musela na úøad. A jak já jsem srdnatá - no, støízlivì øeèeno spíš nerozvá¾ná - tak jsem se nechala uvrtat na nedalekou pilu - kde nutnì potøebovali úèetní. No co (?) zatím jsem se hravì nauèila všemu, tak proè ne úètovat? Pila byla tak pùlhodinku cesty za nádra¾ím, pan správce vlídný a dosavadní paní úèetní se pøíjemnì culila. To jsem netušila tu zradu. Oni dva si byli bli¾ší, ne¾ to mìlo být a mìli v rodinách z toho malér a potøebovali honem náhradu, aby paní mohla odejít, doslova zmizet. A já jsem byla jako v pohádce ten mládenec, co na nìj èíhal pøevozník, aby mu vnutil vesla a sám rychle vyskoèil z loïky.
Ani nikomu nevadilo, ¾e o úèetnictví nevím nic, i kdy¾ radost nemìli. Dostalo se mi rychloškolení nejen v hospodáøském úèetnictví, ale co hùø, i v úèetnictví mzdovém, které mìlo a nejspíš stále má hodnì hlídaných zákonných polo¾ek. První uzávìrky jsme dìlaly s paní spolu - to mi spíš pøecházely oèi - pak jsem teoreticky prošla slo¾itosti všeho znova a frrr! paní uèitelka byla pryè a pøede mnou první samostatná zodpovìdnost za veškeré finance, co se na pile šustly. No, spíš to byla nezodpovìdnost pana správce, ale kdy¾ partneøi dìlají zle, to se tì¾ko kouká na rozum.
Aby to nebylo jednoduché - kdy já jsem vlastnì nìco dìlala jednoduše, poklidnou cestou (?) - tak byl souèasnì konec roku a uzávìrky nejen slo¾ité, ale svátky, nikde nikdo k poradì a aby vùbec vìci šly šejdrem, onemocnìl nikoliv dìlník, to u¾ jsem "umìla", ale mistr a ten se na nemocenskou poèítal jinak. No a aby bylo ještì hùø onemocnìl doma man¾el, byl v nemocnici, a malé školáèky nemìl kdo pohlídat. Mladší z velkých holek dodnes vyèítá, ¾e jsem jí zkazila první mejdan na internátì - no co se dalo dìlat, nìkdo hlídat musel a tak zùstala v Pøíbrami a hlídala sourozence.
A já jsem sedìla ve stavu mírné paniky v kanceláøi o Silvestru a neumìla si poradit. A¾ mi napadlo zkusit telefonem, jestli v Pøíbrami není ještì nìjaká podobná šílená úèetní, co neslaví, ale pracuje. A byla! V nedalekém Hamiru. Vylíèila jsem jí, v jaké jsem nouzi a ona rozhodla velice šikovnì: "Víte co, všechno mi nadiktujte, já to spoèítám a zavolám. A po svátcích si sem pøijdete a já vás to nauèím!" a bylo. Mistr dostal svou výplatu v poøádku a já se pak v Hamiru vyuèila na úèetní.
A mìla jsem tu práci ráda. Ještì po letech mi poslou¾ila pøi záchranì z Bechynì. Ale tady v Pøíbrami jsem ji mìla ráda ještì z jednoho dùvodu. Mohl za to vlastnì jeden starý pan strá¾ný. My jsme tam vrátné nemìli, jen na noc chodili zdatnìjší dùchodci hlídat, proto¾e po odpolední smìnì jezdili ještì zákazníci "na poøez" a pak v noci - pøece jen pila je samé døevo, hoøelo by to jako vích a navíc - lidi byli, jsou a nejspíš i budou - nenechaví. A ty dny uzávìrek jsem sedávala za svítícím oknem kanceláøe dlouho do noci a hledala zatoulaný desetník v souètech, jednou za mnou jeden zkušený dìda pøišel - "paní úèetní, v¾dy» u¾ na to únavou ani nevidíte a ty cifry vám jen tak kmitají pøed oèima, vìøte mi, kdy¾ teï toho necháte a pøijdete pìknì vyspaná ráno, uvidíte to místo chyby na první ráz!" A mìl pravdu. Ráno jsem koukla a vida, potvora desetník se k smál do oèí!
Ono je to s tìmi chybami vlastnì v¾dycky tak a byla to první slavná vìta mé "hamirovské uèitelky", zkušené úèetní - udìláš malou chybu, hledáš, najdeš a souèasnì s tou první opravou udìláš chybu další a hledáš a hledáš..." Vlastnì celá tahle vzpomínka na mou kariéru úèetní mi vskoèila do hlavy, kdy¾ jsme s Ludmilou z kraje ledna tak mátly ty mé èlánky z notáøova košíku. Vùbec nejpodivnìji jsem s vytrvalou chybou bojovala o pár let pozdìji v Metrostavu. Mìla jsem na výplatnici dvì Marie Procházkové, jednu mladou osamìlou maminku a druhou starší dùchodkyni uklízeèku. A jako naschvál - datum narození jen s rozdílem roèníku! A povedlo se mi pøídavky na dìti pøipsat té starší a bylo z toho nadávání a opravy a mimoøádné zálohy - no a co myslíte, ¾e se mi povedlo pøíští mìsíc? Jako bych mìla èerno na mozku - pøesnì to samé. A ¾e jsem si dávala pozor, co jsem sil mìla, povedlo se mi to i další mìsíc. Pak u¾ jsem je nejmenovala Marie Procházkové, ale i na výplatnici jsem je mìla jen pod roèníky narození, ale i tak jsem ka¾dý mìsíc mìla ujímání, jestli to nezvrtám.
Ale zpìt na pilu. On tenhle pøíjemný pan vrátný mne vlastnì bezdìènì pøivedl na bájeèný nápad! Prostì jsem ve dnech uzávìrek vyhnala dìdoušky do peøin - jen co skonèily poøezy, ty jsem nemìla èas hlídat, ale pak noèní vartu jsem pøevzala za nì (poèítala jsem jim to samozøejmì jako pøítomnost). A kdy¾ u¾ mi èíslíèka kmitala pøed oèima, tak jsem se šla protáhnout pochùzkou po pile a odpíchat hodiny na vzdálených koncích, kolikrát jsem pøi tom zastihla kmotru lišku, nìkde tam blízko v lesíku musela mít noru, ale zastihla jsem i v šatnách pro chlapy, co tam pøelezli pøes koleje vleèky a vyspávali opici. No tak s tìmi jsem udìlala rázný proces a mazali pìknì domù, do náruèí "milujícíh" man¾elek. Kupodivu jsem mìla ráznou autoritu a poslechli, i kdy¾ neradi.
Dokonce jsem si oblíbila obrovská kamna v kotelnì, ve kterých bylo potøeba kolem ètvrté zatopit, aby v kanceláøích i ve správcovì bytì bylo pøíjemnì, kdy¾ mistøi pøijdou zmrzlí z èárkování pøi nakládce na vagony. A kdy¾ u¾ opravdu jsem té úètaøiny mìla dost, tak jsem si u správce v kanceláøi srazila køesla a natáhla se k malému zdøímnutí - okno bylo veliké na celou pilu a tak jsem "hlídala" oèima, jestli se nedìje nìjaký malér. Dìdci vrátní mne milovali a kolegynì úèetní z ostatních pil nenávidìly, byla jsem v Praze na øeditelství s odevzdávkou v¾dycky první ze všech pil, co jich Døevaøský podnik v Èechách mìl. Poprvé dokonce pøed termínem, ale to jsem uznala, ¾e bych ¾enským dìlala dusno, ¾e já stíhám a ony ne a tak jsem jezdila a¾ opravdu toho pátého v mìsíci.
Naïa Vencovská