Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Pamìti – I. èást

Celý ¾ivot jsem ka¾dému øíkala, ¾e a¾ budu jednou v dùchodì, sepíšu své pamìti pro pobavení své rodiny, svých pøátel a známých. Jsem doma u¾ jedenáct let a nejednou mi pøipadá nepodstatné sdìlovat nìkomu peripetie svého ¾ivota. V¾dy» nakonec ka¾dý pro¾ívá období lásek a bezuzdného veselí, období smutku a svízelných situací, nebo» o tom to pøece je. Tyto episody píše ¾ivot sám.
V podstatì jsem se nejspíš narodila na š»astné planetì, sice jako jedináèek, pøesto však vychovávaná k èestnosti, poctivosti a úctì ke všemu tvorstvu. Mí rodièe mnì podporovali v mých zájmech a aè jsem mnohdy v duchu revoltovala a vzpouzela se jejich péèi, musím jim vlastnì podìkovat, ¾e mnì ukázali ty hezèí stránky ¾ivota. Díky nim mnì celý ¾ivot provázejí zvíøata, pro která mám odjak¾iva slabost. A to bude téma tohoto mého povídání. Tedy já a moje (naše) zvíøátka.

Zvíøata mne provázejí vlastnì celý ¾ivot. Maminèina maminka, tedy moje babièka, pocházela z Køivice, vesnièky v okolí Dobrušky. Její rodina mìla hospodáøství, pole a dobytek. Dobu jejího mládí však znám pouze z jejího vyprávìní. Co má pamì» sahá, mìli jsme v našem domì v Brnì v ®idenicích nìjaká zvíøata. Koèku, která se do¾ila 20-ti let. ®rala na dnešní pomìry nevyvá¾enou stravu a pila do sytosti kravské mléko, kupované v místní mlékárnì a nikdy jí z toho nebylo špatnì. Nìkolikrát byla pøiotrávená jedem na potkany, které pravidelnì kladl krysaø (dneska by to byl deratizér) do kanálu na našem dvorku, ale moje babièka jí z toho v¾dycky vykurýrovala. Dodnes ji vidím sedìt u stolu, pøed ní flaška špiritusu a balíèek vaty, koèku pøevrácenou na klínì na zádech v její zástìøe a jak ji honila blechy, tak ji honila blechy. V¾dycky jí rozfoukla srst a jak blecha utíkala, pøiplácla ji vatou namoèenou v lihu, èím¾ ji omráèila a mezi dvìma palci ji sprovodila ze svìta. Micka dr¾ela bez øeèí, aèkoliv nevím, zda nadýcháním se lihových výparù nebo strachem z babièky, pøípadnì blahem. Zapomnìla jsem se jí tenkrát zeptat. Mìli jsme také pár slepic a sem tam nìjakého králíka, kterého jsme èásteènì krmili zbytky z kuchynì, plevelem ze zahrádky, nebo jim v¾dy nìkdo z rodiny došel na trh pro chrást.

Nevím u¾ z jakého popudu vznikla myšlenka, ¾e bych chtìla jezdit na koni. Maminka zpoèátku nechtìla ani slyšet, jako mimino jsem trpìla vrozenou luxací kyèelních kloubù. Do tøí let jsem nosila strojek a jenom díky maminèinì nezdolné vùli a její vzorné péèi a peèlivosti jsem se ze všeho ve zdraví vylízala. Celá školní léta jsem byla osvobozena v tìlocviku od skokù a pøeskokù a taky chodit jsem se podle vyprávìní nauèila témìø ve ètyøech letech. Pan doktor doporuèoval plavání, pøípadnì jízdu na koni, pro posílení kyèelních kloubù. Mamince se ale plavání nezamlouvalo, nebo» od 5-ti let a¾ do 18 let jsem trpìla chronickým katarem prùdušek a tím by se to jenom zhoršilo. Asi v osmi letech jsem si na rodièích vyškemrala místopøíse¾né prohlášení, které jsem pak celá léty opatrovala jako oko v hlavì. Bylo souèástí tlustého sešitu, kam jsem si lepila vše o koních, co se mnì dostalo do ruky. Asi pøed patnácti lety jsem celý sešit poslala dceøi mé kamarádky do Austrálie, která rovnì¾ jako já zcela propadla kouzlu koòského høbetu.


Místopøíse¾né prohlášení:

Já, Marie Romaèková a já Vojtìch Romaèke slibujeme, ¾e dosáhne-li naše dcera Irena vyznamenání ve škole, umo¾níme ji pøihlásit se do jezdeckého oddílu v Brnì.
Datum: Podpis:

 

Uèila jsem se jako o ¾ivot a v pololetí tøetí tøídy mnì maminka nechala zapsat na jízdárnu. Koním jsem zasvìtila všechen svùj volný èas a¾ do roku 1968, kdy jsem se provdala a po narození dcery mnì zaèaly úplnì jiné radovánky.

Po úhynu naší Micky, která se do¾ila asi 20-ti let a zamøela na sešlost vìkem a artrózu konèetin jsem si na rodièích vyškemrala moøské prasátko – morèe Fifinku. Byl to sice kluk, ale jméno jsme mu nechali stejné, i po zjištìní jeho pohlaví. Morèata jsou ú¾asná zvíøátka, dá-li se jim potøebná láska a zájem. Jako nakonec všemu ¾ivému. Má aerodynamický tvar tìla, pokud není vykrmené spíš do šíøky, ne¾ délky, je býlo¾ravé, s vìèným apetitem a ú¾asným trávícím systémem. Neustálý kolobìh potravního øetìzce nás pøivádìl v ú¾as, hubou tam, opaèným koncem ven. Perpetuum mobile. Morèe ¾ere jako králík nìkteré èásti svého trusu, co¾ mu napomáhá k trávení, ale odborné publikace si zatím nedovedou vysvìtlit toto poèínání. Má zadní no¾ièky vyšší ne¾ pøední, kdy¾ utíká, vzbuzuje dojem, ¾e co nevidìt zaène rýt nosem do zemì. Na zadních no¾ièkách má tøi prsty, na pøedních ètyøi. V¾dy, kdy¾ utíká, vystavuje na obdiv své holé, rù¾ové patièky. Nemá ocásek, jen jakési èerné koleèko v chlupech tam, kde konèí jeho „já“. S tatínkem jsme øíkali, ¾e je tøeba napravit tento pøehmat v genetice a párkrát jsme mu na konec tìla pøilepili vatový chomáèek. Tatínek udìlal Fifince pøepychové bydlení. V obdélníkové, jakoby nízké krabici z pozinkovaného plechu byl rošt ze døeva a malý domeèek, podobný psí boudì. Kolem dokola byla ohrádka ze døeva a špic z kola, aby Fifinka vidìla ven. Jedna špice chybìla, aby náš mazlíèek mohl kdykoliv na špacír. Fifinka slyšela na jméno a na zavolání v¾dy pøibìhla. Byla nesmírnì èistotná, do jednoho rohu èurala, do druhého kadila a ve svém domeèku mìla v¾dy jen piliny a seno, pro chu» i sladké sny. Byla však osobnost a o své se dokázala dohlásit. Maminka jí ráno dávala bílou kávu s nadrobeným chlebem. Její miska stála u kamen a kdy¾ mìla Fifinka dojem, ¾e hospodynì otálí, chytla svùj plechový talíøek do zubù a tøískala s ním o kachlièky, jako by øíkala:„sakra, kde to vázne, kde mám tu snídani! Já mám strašný hlad…" Pøi tom jeslièky byly stále plné sena, nebo trávy, oblíbené pamlsky po ruce, miska s vodou nikdy nechybìla.
Tak jako mezi lidmi jsou chytøí a hloupí jedinci, tak i mezi zvíøaty tomu je, i kdy¾ dnes pøemýšlím o tom, ¾e ¾ádnému dalšímu morèeti jsme nevìnovali tolik èasu, jako Fifince, ani komunikace mezi námi nikdy nevázla. Fifka vydávala asi pìt rùzných zvukù, které znaèily tu, èi onu její potøebu. A byla hroznì ukecená. Je zvláštní, ¾e hodnì našich zvíøat bylo velice komunikativních – ukecaných. Chcípla za pìt let, pøesnì na Štìdrý den ráno, kdy¾ jí moje maminka chystala snídani. Vylezla z ohrádky, sedla si mamince na boty a tiše umøela. Byly to tenkrát smutné Vánoce, všichni jsme breèeli, i tatínek. On jí v¾dycky choval na bøiše (a mìl ho v pravdì úctyhodné), hladil jí a špitali si do ouška.
Po Fifince naším domem prošla nejedna koèka, ale ¾ádná se nedoèkala tak úctyhodného vìku, jako Micka. Buï je nìkdo postøelil, nebo otrávil.

V té dobì u¾ pro mne byla prioritou è. 1 jízdárna. Nebylo nic krutìjšího od rodièù, kdy¾ jsem ji mìla za ten èi onen pøeèin zakázanou. Ne ¾e bych byla dítì tyran, ale tatínek v¾dy tvrdil, ¾e stromek se musí ohýbat dokud je mladý a ¾e jedináèci mají sklon k samolibosti. A tak mnì obèas naøezal „jak financ kozu“. Obyèejnì, kdy¾ jsem zalhala. A¾ pozdìji jsem pøišla na to, ¾e je lepší mluvit pravdu. ®ivot je jednodušší a jeden si nemusí pamatovat, co kdy kde a komu øekl. Prvním mým uèebním konìm byla Háta, koòská „madam“, spolehlivá, trpìlivá a mírná. A¾ na jednu malièkost. Byla slepá na levé oko, ani u¾ si nepamatuji z jakého dùvodu. V¾dycky ti starší èlenové ponoukali p. Albrechta, vedoucího jízdárny, aby Hátu dal novému zájemci, jako naprosto spolehlivou kobylu. A pak se jenom trpìlivì èekalo... a kdy¾ ne dnes, tak pøíštì a zpráva se pak šíøila rychlostí blesku i k tìm, kteøí u toho zrovna nebyli. Na Veveøí byla otevøená venkovní jízdárna a krytá, podobná ohromné stodole. Døevìné sloupy podpírací krov tvoøily špalír uprostøed a na jedné stranì (té kratší) byl zvýšený ochoz, kam se chodili dívat pøípadní zájemci. Vzadu byly stupòovité lavice pro úèastníky rùzných soutì¾í, pøevá¾nì v drezùøe. Jako podklad slou¾ily piliny. Pro zpestøení hodiny i u zaèáteèníkù stavìl cvièitel nízké kavalety (pøeká¾ky), které se pøecházely krokem, klusem a pozdìji krátkým cvalem. V¾dy stály u tìch opìrných støedových sloupù. Nováèci v¾dy plni strachu, nevìdìli co døív. Zda pobízet konì holenìmi, èi bièíkem, ruce plné uzdeèky a Háta, místo aby pìknì doklusala ke stìnì, øízla to tìsnì kolem toho podpìrného sloupu a èlovìk na nìj dolehl kolenem, to ho vymrštilo ze sedla a za hurónského øevu galerky se jezdec válel v pilinách. A hned bylo bo¾í dopuštìní. Dìcka se øehtala, konì se plašili, nováèci jeèeli a cvièitel nadával, vykazoval galerku ven, køísil omdlelé a v¾dy nám øíkal:„ten, kdo nikdy z konì nespadne, nemù¾e být dobrým jezdcem“. Od té doby jsem ty pády pøestala poèítat.

 

Moje jezdecké zaèátky byly svízelné. Chytaly mnì køeèe do nohou, cvièitel mi strkal tyèku límcem do kalhot, proto¾e jsem poøád kulatila záda, ale chtìla jsem vytrvat a vytrvala jsem. Mezi jezdeckou elitou se øíká, ¾e kdo vydr¾í u koní první dva roky, zcela tomu propadne na hodnì dlouhou dobu. Asi je to pravda, proto¾e jsem u tohoto sportu vydr¾ela a¾ do svých 22 let.

 

Dalším mým milovaným konìm byl Lubièek, bílý grošák, koupený od maïarského cirkusu, Jaké bylo mé pøekvapení, kdy¾ na závìr hodiny cvièitel øekl: "nohy ze tømenù, pustit otì¾e, popleskat konì na prsou a seskoèit.“ K tomu však u¾ nedošlo. V tom hlubokém pøedklonu a láskyplném poplácávání kùò poklekl a já jsem mu jako pytel brambor pøeletìla pøes hlavu. A zase se galerka svíjela a s hubou plnou pilin jsem se sbírala na nohy. Dnes by mnì zvedali jeøábem. Lubièek taky miloval vodu, nìkdy staèila i hlubší kalu¾ a bylo mu docela jedno, jestli byl osedlán a s jezdcem, nebo sám a bez sedla. Ale nakonec co? Ka¾dý jsme nìjaký a teprve èas uká¾e, do èeho se nám vùbec nechce. Koní jsem pod sebou mìla pìknou øádku. Dokonce i pony jsem jezdila v Jihlavì, ale z nich jsem nikdy nemìla dobrý pocit. Jsou nízcí, mají drobný klus a mnohem víc vrtochù, ne¾ velcí konì. Asi dva roky jsem s partou nadšencù pøije¾ïovala mladé konì, kteøí si teprve na sedlo zvykali a moc mnì to bavilo. Bylo to o souznìní, nic se nesmìlo dìlat násilím, jen vlídností, láskou a citem. Bìhem studií jsem ka¾doroènì o prázdninách jezdila na brigády, abych si pøivydìlala na tento koníèek, který nebyl zrovna z nejlevnìjších. A v¾dy jsem se sna¾ila dìlat u koní, nebo s koòmi. Mnohý vedoucí státních statkù mi v¾dy pøidìlil tzv.slu¾ebního konì a kdy¾ vidìl, ¾e se o nìj vzornì starám, mohla jsem jezdit kdykoliv, i jen tak, pro svou potìchu.

 

Ještì jeden kùò mnì uvízl v hlavì - Kalif.  Byl neuvìøitelnì vysoký, v kohoutku mìøil 180 cm a byl docela problém na nìj nasednout. Copak o to, na jízdárnì to bylo jednoduché, buï si k tomu èlovìk vzal štokrle nebo ho nìkdo nadhodil za pokrèené koleno. Pøípadnì se prodlou¾il tømen, který se pak v sedle upravil. Na konì se nasedá zprava, stojíce èelnì proti nìmu, tedy z oèí do oèí. Mnozí konì byli docela po»ouchlí a kdy¾ si jezdec nedal pozor, otoèili hlavu a v momentì, kdy èlovìku vìzela jedna noha v tømenu a tou druhou se hodlal odrazit a vyhoupnout do sedla, otoèili hlavu, zakousli se do gatí (pøípadnì i zadku) a škubli. V ten moment bylo po nasedání. V¾dy se muselo pamatovat, aby pøi tomto úkonu byla hlava konì uzdeèkou obrácena na druhou stranu. Ka¾dý z nás stále nosil po kapsách tvrdý chleba, mrkev, nebo cukøíèek. S Kalifem nastal problém, pokud z nìho èlovìk spadl nìkde na vyjí¾ïce. Ne ka¾dý na nìj dokázal naskoèit za chodu a kùò taky nerad postojí, kdy¾ ostatní mizí nìkde na horizontu. Na tom je nakonec zalo¾en princip závodù i honù. Kdyby si liška sedla pìknì v klidu do brázdy aèkoliv honitba kolem ní by nabírala na obrátkách, ¾ádný hon by se nekonal. Ale vysvìtlujte to lišce, kdy¾ štìkot psù rve uši a nervozita honcù se dá krájet no¾em.

 

Také nasedat na konì s kytarou na zádech, nebo v ruce se pøíliš nevyplácí. Kùò se plaší pøi jakémkoliv styku s neznámým pøedmìtem a nechat ho pøedmìt oèichávat a zkoumat není rovnì¾ moudré. Pøedmìty zkoumá nejen èichem zrakem a sluchem, ale i chutí a kousat do kytary nelze.


Kùò mne seznámil i s mým budoucím man¾elem. Ale jeho jméno (tedy jméno toho konì) mi doèista vypadlo z hlavy. Jednalo se tenkrát o brigádu ve Zlatých Horách (Jeseníky) a asi tøi týdny v Ondøejovicích, dìdince vzdálené od Zlatých Hor asi 6 km. Byla jsem tam tehdy skoro celé dva mìsíce. A zaèala se odvíjet další kapitola mého ¾ivota. Mùj tenkrát zajiš»oval krmení pro tehdejší Státní statek a jezdil párem chladnokrevných klisen, Majkou a Olinou. Kùò na kterém jsem jezdila stával ve stáji vedle jeho koní. Asi to byla rarita, ale v roce 1966, kdy¾ jsme se seznámili jsem byla jediná ¾enská v širokém okolí, co to umìla s koòmi. Po dvou letech známosti jsme se vzali a tím se znaènì rozrostly moje vìdomosti o chovu dalších hospodáøských zvíøat.

Irena Atzlerová

Další èlánky autorky:

Èervená karkulka



Komentáøe
Poslední komentáø: 30.01.2011  18:14
 Datum
Jméno
Téma
 30.01.  18:14 Atzlerova Podìkování
 30.01.  17:42 vomod
 29.01.  21:47 janina
 29.01.  16:30 KarlaA
 29.01.  16:00 Gabi-florka
 29.01.  07:23 Zdenka
 29.01.  06:51 Bobo :-)))
 29.01.  03:05 Julka