Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Vzpomínka

Je to tyhle dny už přes dvacet let, co jsem ovdověla. Ve skutečnosti jsem svého muže vlastně nikdy nepoznala jako zdravého. Potkali jsme se v dosti dospělém věku a on byl už od mládí nepříliš zdravý a hlavně pak jeho bronchitida se horšila rok od roku. A přesto to byl člověk jarého srdce a povahy, veselý, obětavý, přátelský - opravdu jsem si takového poctivě řečeno ani nezasloužila. A v dobrém i zlém jsme spolu žili mnoho let.

A pak byl jeden rok v únoru po mnoho dní těžký smog. Marně jsem Janíkovi bránila v odchodu z domova, kdepak, co by si v práci bez něj počali, jen by byl ve filmotéce nepořádek - on prostě musí a je to jen kousek, přes dvě ulice - no, nedal se udržet. A tak jsem v pondělí přišla z práce a on seděl ve svém křesílku celý takový jiný a skoro bez dechu. Volala jsem doktora, píchl injekci a ať už tyhle dny ani náhodou nechodí ven a že to bude dobré... Jenže nebylo a tak jsem v úterý kolem poledne sehnala sanitu a odvezla Janíka na kliniku, na které jsem před nějakým rokem dělala sekretářku. Tam ho uložili a že nemám posedávat na chodbě, že se to upraví a poslali mne domů.

Byl takový slunný jasný den, jako by ani únor nebyl. Šla jsem Štěpánskou kolem kostela, dívala se na to modré nebe a byla plná víry, že v takovém dni se nic nemůže stát. Ani ne za hodinku zvoní telefon, mladý asistent po chvíli mlčení říká - manžel před chvilkou zemřel. A ve mně se všechno zastavilo. Všechno, doslova. Jako by svět kolem přestal existovat. Samozřejmě jsem v příštích dnech oběhala a zařídila všechno, co bylo třeba, ale všechno jsem to dělala jako v nějakém neskutečném snu. Vnitřně studená, nevnímající, bez citu. Bez slz.

Nějaký den před Janovou smrtí byl budoucí zeťák žádat o dceřinu ruku, už měli i termín svatby, protože Pavel je celá léta manažérem folkového hnutí a jeho tisku, tak měli zajednanou loď na plavbu po Vltavě pro hromadu hostů, Nezmaři a další kamarádi se chystali na vystoupení na lodi - dcera za mnou přišla, co má dělat. Ale nedělej nic, rozhodla jsem. Kdybychom žili na vsi, před lidmi bys neobstála, tady v Praze si toho nevšimnou ani lidé v domě. Bude to smutnější, ale nic neměň.

A pořád jsem žila jako ve skleněném poklopu, bez citu, bez zaplakání. Vlastně mi ze všeho nejvíc pomáhalo, že jsem tehdy pracovala jako účetní pobočky Červeného kříže, jako záchrana po účetním bordeláři, co tam po sobě zanechal v podvojném účetnictví pořádnou paseku. V práci jsem prostě nějak zapnout musela.

To moje necítění protrhla právě Majdina svatba. Už v předpokoji svatební síně mne rozhodilo, že ceremoniářka vyzvala "a teď si tatínek přivede nevěstu" a on tatínek nebyl, naštěstí někdo z přátel přiskočil a vypomohl. A pak - tam na Žižkově tehdy měli takovou úpravu, že rodiče seděli zvlášť u boční zdi v překrásných křeslech - Pavlovi rodiče seděli dva a to čtvrté vedle mne zelo prázdnotou. A ve mně se to všechno nějak přetrhlo a konečně jsem našla slzy a cit - no spíš jsem se složila, i když nějak uvnitř, v sobě. Ale i tak mi pak ještě pár týdnů trvalo, než jsem po třech měsících ten skleněný poklop rozbila a vrátila se k normálu. Syn se chystal na víkend s kamarády "pod širák" a protože mne až moc dobře zná, zadíval se při loučení na mne v pochybách - mami, ty jsi zase ty, ty tady budeš řádit - nemám zůstat raději doma?  Vyhnala jsem ho skoro dychtivě z domu a opravdu se dala naplno do díla. My jsme měli s manželem vlastně celý náš pokoj obložený policemi s knihami - jeden kout byl spíš s jeho literaturou, druhý můj. A tak jsem ty desítky jeho knih odnosila do dceřina bývalého pokoje, odtáhla jsem i Janův gauč, nakonec navršila i svoje knihy, Janovy police odmontovala ze zdi, díry zasádrovala, nábytek natahala do prostředka pokoje a stačilo už v pondělí zajít pro Primalex a vymalovat.

Syn se v neděli navečer vrátil a byl na pokraji mdlob - vždyť jsem to říkal, já jsem to tušil!!! Ale ulil se v pondělí z přednášek a vymalovali jsme, naše společná kamarádka přišla pomoct drhnout parkety, tátův starý gauč jsme ještě v neděli sestěhovali před dům k pondělnímu odvozu věcí do sběren. Ještě jsem nalakovala v úterý stolek na čerstvě hnědo - a od půlky týdne byl pokoj naprosto dokonale pokojem pro jednoho. Vzpomínka na muže nepotřebovala kulisy. S láskou a úctou a vděkem na něj nezměněně vzpomínám - přes všechny další peripetie života - do dnes.

Naďa Vencovská

Další články autorky