OKÉNKO DO 2.TØÍDY – nahlédnutí è.14
Kluci si o pøestávce vytvoøili pod lavicí „bunkr“
Pondìlí je typické tím, ¾e hned v prvních minutách vyuèování se všechny dìti sna¾í vysvìtlit nám, co fantastického pøes víkend za¾ily. Tìšívám se na tu chvilku, jsou to v¾dy „ú¾asné zprávy“. Tentokrát se slova nejurputnìji domáhal Lukin – byl toti¾ s rodièi vybírat novou televizi. Je skvìlá, senzaèní, úplnì placatá. To prostì musíme vìdìt.
Další top zprávou nás ohromila Lucka. Její potkan se jí omylem prošel nedìlní polévkou. Polévku vylili, potkanovi umyli no¾ièky. Naštìstí polévka nebyla vaøící a potkan se nadále tìší dobrému zdraví. No a s èím pøišel Tadeáš? „Paní uèitelko, já jsem vylezl na dveøe.“ „A cos tam dìlal, prosím tì?“ „No nic, já jsem tam jen tak visel.“ I tato zpráva dìti viditelnì zaujala. Doufám, ¾e se nebudou chtít po Tadovi opièit. I kdy¾ nejspíš jo. Ve škole jsem to pro jistotu u¾ pøedem zakázala.
Pak jsme zaèali vybírat domácí úkoly. „Vìdìli jste si se vším rady?“ pronesla jsem ledabyle. Vtom se jeden ¾áèek srdceryvnì rozvzlykal. Úkol nemìl. „Nebreè, v¾dy» vùbec nevím, co potøebuješ, nemù¾u ti nijak pomoci. Víš, co bys mìl teï udìlat?“ sna¾ila jsem se zapùsobit výchovnì. „Vím,“ utíral si kluk oèi, „mám pøestat øvát a mám se omluvit.“ S tím omlouváním jsem mu trochu pomohla, pláè v úsmìv pøetavil okam¾itì, jakmile zjistil, ¾e se skoro nezlobím. Ach jo.
Dìti jsem moc pochválila za test z prvouky. ®e je naším hlavním mìstem naše vesnice, si myslely jen dvì z nich. Jak se jmenuje pan prezident, jak vypadá naše vlajka a státní znak vìdìly všechny. Øeè pøišla i na rodinu- nakonec i na širší pøíbuzenstvo, to jsme si dokonce pøedvedli. Kdy¾ jsme tvoøili Filipovu rodinu, zbyl nám v lavici jen jeden ¾ák, tak jsou poèetní.
Aby mu to nebylo líto, našel Filip hned øešení. Pøidìlil mu roli pøítele své sestøenice, ten u¾ je prý taky skoro rodina. Potom jsme skládali rodinu Ane¾ky. Tentokrát nám zbyly dìti hned tøi. I tady si Ane¾ka poradila. Stali se z nich pejsci a hafali- no ú¾asnì.
Kdy¾ jsme dnes pøi ètení doèetli pohádku o princeznì, dostaly dìti za úkol nakreslit k ní ilustraci. Ve tøídì se rozhostilo bájeèné ticho. Holèièky se zabývaly princeznami, kluci vìtšinou malovali rytíøe, který se blí¾í k zámku. A doprostøed toho ticha se ozval hlasitý Štìpánkùv povzdech: „Ach jo, na konì já nejsem specialista.“ Musela jsem se tak smát, ¾e jsem se zapomnìla zeptat, na co ¾e vlastnì specialistou je. Ale ohodnotil se objektivnì. Na jeho obrázku pøijí¾dí rytíø pod zámek spíš na dinosaurovi.
Holèièky byly vdìènými divaèkami kluèièích lumpáren
A na závìr jednu perlièku- pøirovnávání: Snìhurka je štíhlá jako… kùl v plotì.
Eva Procházková
Další èlánky autorky: