Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Nedělňátko

Jedna z prvních pouček psychologie, kterou jsem kdy slyšela - a která se mi zalíbila - je, že sklenice vody je buď poloprázdná, nebo poloplná a tak se nejlépe pozná, je-li někdo ze své podstaty pesimista nebo optimista. Tož, já tu sklenici poloprázdnou nikdy neuvidím, protože ji prostě vyzunknu do dna a honem naleju plnou, div nepřeteče!

Ale jak tak teď díky nohám chromajzlíkům méně chodím, staly se mi útěchou křížovky - vlastně pro koukání na film je to jediná pomůcka, jak nějak přežít ty "úžasné" reklamní vstupy - takže mne reklamy v televizi vlastně stojí dost peněz, aniž bych podléhala jejich svodům - křížovek spotřebuji hodně a nejsou zrovna laciné.

Ale o tom jsem mluvit nechtěla. Objevila jsem, že ten zákon o sklenicích s vodou se dá aplikovat i na autory křížovek. A to podle slovíčka "mat" - je prostě zakončení šachové partie, ale v návodné legendě se podle typu autora vyskytuje buď šachová "prohra" nebo "výhra" - a pořád se očekává, že napíšete to samé: mat.

A tak já raději vyhrávám. To vzpomínání člověku jaksi otevírá hlavu a nadere se mu do ní spousta věcí, co si myslel, že dávno zapomněl a tak jsem se tuhle, když mi zase stávkoval internet dala do bilancování. A i když své čtenáře občas zahalím nějakým smutným příběhem - v žádném případě to není lamento - to je takový ubohoučký ukňouraný přístup, jak se vyrovnávat s trápením - prostě se tak věci staly a i když jsem na ST zavedená spíš jako srandista (a občas se mi pak vyčte, že nedělám jenom legraci), o některých věcech se v legračním tónu prostě psát nedá. A nepsat o nich? Vždyť i to jsou mé vzpomínky a utvářely mi život takový, jaký byl.

Moje celoživotní kamarádka, tvůrce překrásných věcí, je dokonalý introvert - kdy my dvě jsme se kde namluvily s tak přerůznými náturami, ale spojení je to krásné, spolehlivé, oboustranně obdivné a myslím, že právě tím propastným rozdílem povah jsme si byly v mnoha těžkých situacích tou nejlepší podporou. A ta mi celé ty desítky let s trochou obdivu a závisti říkala "nedělňátko". A pravda je, ať se kolem mne sepsulo co chtělo a jak moc chtělo - nakonec jsem z toho vyšla s hlavou zase hore a se smíchem na rtech a zase bylo fajn a vlasy vlály ve větru...

A tak jsem si na to taky vzpomněla, když jsem si uvědomila, že i ty moje příspěvky pro ST si nějak zákonitě našly místo na nedělní ráno. Nedělňátko jsem tedy i na ST. A pak že by člověk neměl věřit na podivnosti zákonů světa. A já na ně věřím, spoléhám, přijímám všechno, co se děje s vírou, že je to tak dobře a že i ta strázeň má nějaký důvod a nakonec se ukáže, že k dobrému byla. No a když někdy přece jen nebyla - tak bóže! odvrhnu ji někam za hlavu a už se tím nezabývám a radostně poskakuji za dalším zážitkem.

No poskakuju - tak to teď už nějaký rok opravdu toho moc nenaposkakuju. Jezdila jsem v Praze na tramvaji jako průvodčí a potřebovali jsme peníze, tak jsem brala i služby "z volna". A tak na mne jednou vyšel mladý řidič, se kterým nikdo nejezdil v partě rád. Takový arogantní třicátník. Kousek před Tylovým náměstím nás při jedné jízdě postihla porucha a tak jsme "zatahovali" do vozovny na opravu. Co čert nechtěl, pan kolega zahlídl venku "kamarádku" a že to byl z těch, co žádnou holku nenechají projít bez pokusu kouknout pod sukně, tak ji naložil a jel "jako frajer". U soudní budovy na Pankráci se k zatahování do vozovny muselo najet na slepou kolej a pak zacouvat, což ten hejhula, aby se předvedl, provedl takovým švungem, že mne, připravenou s tágem, že hodím špičky doslova utrhl od tyče, za kterou jsem se držela a skončila jsem pádem na schůdky, té slečně pod rozkošným zadečkem. Kupodivu jsem pak při procházení se po vozovně a čekání na další výjezd pořád mohla chodit. Ale běda - když jsem znovu zasedla do kasy-kukaně - dole v Nuslích pod Městským výborem jsem najednou omdlela. Cestující běželi upozornit řidiče a protože tam tehdy byla zrovna stanice první pomoci, přenesli mne tam. A už jsem si to šustila na rentgeny, sádrování a několika nedělní pracovní neschopnost s uvnitř rozbitými klouby, kdy mne na kontroly do sanity nosili ze čtvrtého patra "na andělíčka" do sanity. Docela pominu, že mi tehdy při tom omdlení někdo vykradl v kase hotovost, ale co mne štvalo dlouho - on ten pan kolega byl předseda stranické organizace ve vozovně a tak jsem samozřejmě proti němu "neměla nárok" na nezaviněný úraz v pracovní době. Dost jsem dělala dusno - a vida - zase něco zlého pro něco dobrého - aby se to nějak smazalo, zařadili mne do kurzu pro řidiče tramvají, takže jsem našla nové potěšení a vlastně povýšení. Prostě je to tak, nakonec všechno dobře dopadne. Jak to nakonec dopadlo doopravdy, jste si už dávno přečetli.

Ale i když se mi ten úraz stal přibližně před třiceti lety - není to skoro zázrak, že tolik let jsem pak ještě chodila jen s mírnými potížemi a opravdu zlé to začalo být až kolem té osmdesátky? a že i tady mám vlastně štěstí - asi před rokem už ty bolesti při chůzi byly ale sakra ouvej a tak jsem se vypravila k ortopédovi v důvěře, že odborník pomůže.
No, dopadlo to nečekaně - prohlídl rtg snímek, pokýval hlavou a že tady pomůže jedině operace. Br, když jsem si představila, jak je to ošklivé konání - viděla jsem to v instruktážním filmu - ale pak mladý pan doktor pokračoval dál - nakoukl do papírů, kolik mi je - "hm, dvaaosmdesát - no ale tady jsou čekací doby nejméně tři roky a to už ..." no tak, neřekl mi to na plný céres, ale smysl jeho další řeči byl jednoznačný - operace je to drahá a já si jejího přínosu už moc neužiju, nebudu-li vůbec do té doby šňupkat kytkám do kořínků. A operaci nedoporučil. Tak.

No nakonec jsem mu tak krapet zavařila na nepříjemnosti - ale nebudete věřit, udělal mi tím vlastně dobrou službu. Náhodně jsem natrefila v sámošce na Koňskou mast, obrázek koně ve výskoku s vlající hřívou mne radostně zaujal, drahá nebyla a tak si ji už rok kupuji a pilně každé ráno mažu kolena - a chodím i bez operace. Pravda ne tak svižně a zcela bezbolestně - teď ve sněhu se mému chodítku netočí kolečka a tak se vlastně docela nadřu - ale víte vy, jak je to vlastně fajn, že si nemusím v sámošce opatrovat desetikačku a brát si ten jejich velký vozík, co mu zadrhávají kolečka i v létě, že ten můj Pejsek mi nákup poslušně odveze doma až k lednici? ("Pejsek" proto, že se tomu musí za nepěkného počasí umejt kolečka jako pejskovi nožičky.) V Jezeře plavu docela normálně daleko a bez bolestí, jen je problém dostat se do vody - tak tady bych ztráty vody želela hodně, jsem "vodník" rodem - a tak jsem v tom bilancování vzpomínek došla k docela jasnému názoru - život je fajn, věci se dějí dobře a zlé míří byť občas oklikami k dobrému - tak co skučet.
A tohle posílám Vám všem na začátku nového roku jako vyznání víry!

(A pro "netramavajáky" - tágo je ta železná tyč, co se s ní přehazují "spičky" neboli výhybky. Nebo spíš přehazovaly za mých časů, dneska, myslím, už jsou všude automaty, co se přehazují knoflíkem přímo z vozu.)

Naďa Vencovská

Další články autorky