Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Naše školní slohová cvièení


Jak rádi vzpomínáme se svými potomky na naše školní léta, a co¾ teprve, kdy¾ uvidí naše školní sešity: „Tohle jsi psal? A takový rukopis jsi tenkrát mìl? A proè jsou u podpisu pana uèitele hned tøi známky…?“ Rád vysvìtluji: první známka byla za sloh, druhá za èeštinu a tøetí za celkovou úpravu slohové práce.


Dneska? Pøednášel jsem jeden èas na základní škole v nepovinném vyuèování literární tvoøivost. Poèítaèe mìly dìti pouze v poèítaèové uèebnì, tak¾e kdy¾ psaly nìjaký èlánek, musely pouze vlastnoruènì. To jsem pak nestaèil zírat! I šel jsem za uèitelkou èeského jazyka a ukazuji jí èlánky, které napsali ¾áci její tøídy. Jedna hrubá chyba za druhou. Rukopis k nepøeètení.


Víte, jaké jsem se doèkal odpovìdi? To dneska neznámkujeme. Témìø vše píší ¾áci na poèítaèi, tak¾e rukopis neznámkujeme (za našich dob jsme na Obchodní akademii psali také na stroji, ale kromì toho byl povinným pøedmìtem „krasopis“), èeský jazyk sleduje za nì poèítaèový program a ka¾dou takovou chybu okam¾itì automaticky v rukopisu opraví…


Rád bych ale z tìch mých slohových sešitù pøetiskl alespoò nìkterá cvièení. Rovnì¾ si myslím, ¾e se dnes píší na zcela jiná témata – pochopitelnì, ale pøírodu vnímat a psát o ní by se mìlo i dnes, èi nemám pravdu? Hledat pro svá pozorování vlastní výrazy, tøíbit si jazyk a styl, jak jsme k tomu byli vedeni my, døíve narození…


Posuïte sami. Zde je opìt další z nich…


Posvícení

 

K vesnici pøijel fábory opentlený vùz a na ovìnèeném kozlíku posvícení. Køehké koláèe seskoèily a doprovázely vùz zpovzdálí. K zástupu makových, tvarohových a povidlových koláèù se pøidaly kypré buchtièky. Témìø poslední se batolila bábovka a rmoutila se, ¾e jí posvícení nedopøálo èestného místa na voze. Do zlatova upeèená husa vá¾nì vedla pod pa¾í vykrmenou kaèenu, která nemohla trysku ani staèit a kolébala se na unavených no¾kách.
Vùz dojel. Posvícení zavýsklo, koláèe se rozebìhly po návštìvách. Husa s kachnou jejich pøíkladu následovaly. Posvícení si šlo zatanèit do hostince, kde vyhrávala muzika, stejnì jako na návsi, kde kluci roztáèeli kolotoè. U støelnice pár mladíkù závodilo o nejlepší rù¾i pro své frajerky. S cukrovou vatou a tureckým medem zápolila nejen dìcka v koèárcích, ale i jejich maminky.


Silnice v zimì

Jako kamenné øeky rozbíhají se silnice na všechny+ strany spojující dálky. Protkávají kraj jako tepny naše tìlo. Po stranách jsou lemovány alejemi stromù a sevøeny do kleští obílených patníkù. Telegrafní tyèe spojované bavlnkami drátù odmìøují jejich délku. Silnice je otrokem tepaným nejrùznìjšími vozidly. V zimì má naèechraný snìhový hermelín na prsou. Ale zakrátko se na ní vytváøí pravidelný ornament v napìnìných krajkách. Vozidla zanechávají po sobì kreslenou kolej. V dùlku, jej¾ mìkce vymáèklo koòské kopyto, hladový zobáèek v chomáèku peøí hledá potravu. Po celý den ¾ivot silnicí plyne a ta ten ¾ivot rozvá¾í, a¾ veèer unavená si sedne potichu ke svým patníkùm.


Vánice

Kraj spal. Nocí praskala krutá zima. Mráz stavìl silný pøíkrov na vodì øeky. Mìsíc na obloze plakal své støíbrné svìtlo a tøpytivé slzy se rozlévaly po snìhové ploše. Modravé stíny se dlouze kladly pod osamìlými stromy v polích.


Pod jasnou oblohou pojednou odkudsi pøiplul mrak. Zvolna a bez hlesu houpal se vzduchem. Poznenáhlu mizela za ním bledá koule mìsíce, a¾ se zcela ponoøila v nadýchnutý chomáè par. Úbìl posnì¾ených støech a tì¾kých záclon zavìšených na stromech ztemnìla. V dáli vyvstaly nové balvany mrakù a z brlohu vstal a zafièel ledem napitý vítr. S jeèivým povykem rozsápal mraèno nad krajem. Jako déš» bílých kopretin poèaly se snášet snìhové vloèky k zemi. Vtom vítr vzdychl znova a opìt vyrazil na divoký hon. Vletìl mezi nové mraky a rozfoukával snìhové peøí takovou silou, ¾e vloèky se vznášely nahoru a dolù, vrá¾ejíce jedna do druhé.


Vítr šílenì bouøil. Kvílel, kašlal a drze hvízdal do oken. Sníh dlouho tanèil neklidný kvapík v povìtøí, ne¾ se mohl zachytit zemì. V komínech pøíbytkù øádila meluzína. Vítr si nedopøál nikde klidu, ka¾dou chvíli se opøel znovu, uchvátil a nesl pøes dolinu a úvoz bílé chomáèe. Nakonec je ulo¾il pod vysokou mezí do závìjí, do strouhy podél silnice. A do tìch si znovu lehl mìsíc.


Èerná hodinka

Po celodenní práci jsme se naveèer sesedli kolem maminky na lavici u stolu. Oheò v kamnech teple praskal. Èervený hádek se kroutil po podlaze, aby se protáhl a zhasl. Maminka okam¾ik vzpomínala a po chvilce zaèala vyprávìt. Za chvíli v dalekých zemích za moøem udatní rytíøi bojovali s draky o princeznu promìnìnou v krásnou labu». Èarodìj zaklel ka¾dého prince v nehybný kámen. Obludy jej hlídaly dnem i nocí.


V šeru svìtnice vidìli jsme celé pohádkové jevištì. Místo skøínì v rohu se zjevila magnetová hora se skvostným zámkem. Zarostl neproniknutelnì ¾lutými rù¾emi s velikými trsy, kterého ka¾dého hrdinu k smrti zraòovaly. Na jezírku uprostøed svìtnice se koupala bílá labu». Mezi okny se šklebil dvouhlavý drak. Báli jsme se pohnout, abychom na sebe rozlíceného obra neupozornili.


Pøi tom vyprávìní šero èernalo, houstlo. Venku se mìsíèek pøilepil buclatou tváøí na okno, aby zaslechl ještì š»astný závìr maminèiny pohádky. Vtom cvakla klika. Tatínek s roz¾atou lampou vcházel do dveøí. Obludy rychle uprchly otevøenými dveømi a tma si vlezla pod postel. Jen kolem stolu se zachytila vùnì ¾lutých rù¾í z pohádky.


Vítìzství malého Jana (pokus o povídku)

 

Jan Malý byl synem chudé matky. Rád se uèil a ve škole vynikal, byl stále mezi prvními. Ke své chudobì byl ještì navíc posti¾en tìlesnou vadou. Øíkali mu „hrbáèek“. Tou¾il po vyšším vzdìlání a chtìl studovat støední školu. Nebylo to mo¾né, nebo» jeho maminka tì¾ce vydìlávala na ¾ivobytí.


Pøesto si Jan vypùjèil od pana uèitele knihy a pilnì se pøipravoval na støední školu. Rozlouèiv se s obecnou školou udìlal zkoušku a byl pøijat. Pan uèitel mu slíbil, ¾e ho bude na studiích podporovat. A své slovo dodr¾oval. Janova maminka o tom vùbec nevìdìla. Jan i na støední škole vynikal a stal se nejlepším ¾ákem celé primy. Páni profesoøi si ho oblíbili pro jeho skromnost a znalosti, proto¾e se v¾dy dobøe pøipravoval na ka¾dou hodinu ve vyuèování. Dokonce obdr¾el na konci školního roku kromì vyznamenání také pochvalu od øeditele školy.


Spolu¾áci mu však závidìli a kde mohli, ubli¾ovali mu a èasto byl od nich bez pøíèiny také bit. Jana to velice rmoutilo. I stalo se jednou pøed vyuèováním – ¾áci Janovi spílali a posmívali se jeho tìlesné vadì. S velkým pláèem utekl ze školy. Kdy¾ vstoupil pan profesor, rozhlí¾el se po tøídì a posléze se zeptal: „Kde je Malý?“ Nikdo mu neodpovídal. A¾ po další otázce se osmìlil jeden ¾ák a váhavì povìdìl, co se stalo. Profesor i s øeditelem školy šli okam¾itì Jana hledat. Rozebìhli se i ostatní spolu¾áci a se strachem prohledávali celé okolí školy. Ale marnì. Malý nikde. Kdy¾ u¾ všichni mysleli, ¾e si nìco provedl, tu se náhle objevil ve tøídì. Omlouval svou nepøítomnost a co svým útìkem zpùsobil. Pan profesor a potom i pan øeditel školy se všemi ¾áky namísto toho, aby ho odsuzovali, zajásali. Spolu¾áci prosili Jana za odpuštìní. Odpustil. Byl sice jménem Malý, ale u¾ velkým èlovìkem.


* * *


To je ukázka z mých sešitù v mìš»anské škole v letech 1938-1940, kdy mne bylo mezi 12-14 lety. Èetl je zcela nedávno i mùj dlouholetý pøítel Vláïa Drahoš, ¾ijící nyní v Banské Bystrici, ale pocházející z Plznì, kde jsme se poznali ještì pøed tìmi váleènými nálety amerických bombardérù a zaèali si dopisovat u¾ v roce 1941. On studoval reálné gymnázium. A k tìm slohovým cvièením mi v dopisu napsal. Chtìl jsem si ovìøit, jestli nejde o moji pošetilost a poslat je k uveøejnìní?


Toto mnì odepsal:
Kdybys nezachránil z rodného domku v 0bøíství z velké povodnì v srpnu 2002 ne¾li tyto školácké texty, stálo by to za to. Rozhodnì není pošetilostí vydat je vplen porovnání s písemnými projevy stejnì starých dnešních školákù. Nejen, ¾e tehdy je nekazil telegrafický sloh esemesek a blogù. Tvoje pøedjinošské eseje rozhodnì nejsou dìtské nebo dokonce dìtinské. Vidím za nimi výborného vesnického kantora, podporujícího nadaného ¾áka a osmìlujícího jej v písemných projevech. Po¾ár, Krupobití èi Posvícení u¾ naznaèuje Tebe jako budoucího kronikáøe své rodné obce. Pozorovací a vyjadøovací schopnost, smysl pro konkrétnost a bohatá slovní zásoba zase dávají tušit budoucího ¾urnalistu. Nech» tato výjimeènì dobrá "psavost" Ti vydr¾í ještì hodnì let!


Ale to jsem nechtìl otupit Vaše kritické ostøí, milí ètenáøi SeniorTipu! Jsem proto zvìdavý, co mi k tomu napíšete, ale také se budu tìšit na Vaše výtvory!


Miroslav Sígl



Komentáøe
Poslední komentáø: 26.12.2010  06:36
 Datum
Jméno
Téma
 26.12.  06:36 Bobo :-)))
 25.12.  10:54 Lenka
 25.12.  10:23 Dixi