Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Naše školní slohová cvièení
Jak rádi vzpomínáme se svými potomky na naše školní léta, a co¾ teprve, kdy¾ uvidí naše školní sešity: „Tohle jsi psal? A takový rukopis jsi tenkrát mìl? A proè jsou u podpisu pana uèitele hned tøi známky…?“ Rád vysvìtluji: první známka byla za sloh, druhá za èeštinu a tøetí za celkovou úpravu slohové práce.
Dneska? Pøednášel jsem jeden èas na základní škole v nepovinném vyuèování literární tvoøivost. Poèítaèe mìly dìti pouze v poèítaèové uèebnì, tak¾e kdy¾ psaly nìjaký èlánek, musely pouze vlastnoruènì. To jsem pak nestaèil zírat! I šel jsem za uèitelkou èeského jazyka a ukazuji jí èlánky, které napsali ¾áci její tøídy. Jedna hrubá chyba za druhou. Rukopis k nepøeètení.
Víte, jaké jsem se doèkal odpovìdi? To dneska neznámkujeme. Témìø vše píší ¾áci na poèítaèi, tak¾e rukopis neznámkujeme (za našich dob jsme na Obchodní akademii psali také na stroji, ale kromì toho byl povinným pøedmìtem „krasopis“), èeský jazyk sleduje za nì poèítaèový program a ka¾dou takovou chybu okam¾itì automaticky v rukopisu opraví…
Rád bych ale z tìch mých slohových sešitù pøetiskl alespoò nìkterá cvièení. Rovnì¾ si myslím, ¾e se dnes píší na zcela jiná témata – pochopitelnì, ale pøírodu vnímat a psát o ní by se mìlo i dnes, èi nemám pravdu? Hledat pro svá pozorování vlastní výrazy, tøíbit si jazyk a styl, jak jsme k tomu byli vedeni my, døíve narození…
Posuïte sami. Zde jsou další z nich…
Senoseè
Èervnová louka rozkvetla tisíci kvìty. Zlaté pryskyøníky svítily jasnì mezi èerveným kohoutkem a modré oko pomnìnky u vlhké stru¾ky závodilo v nì¾nosti barvy s fialovými zvonky. Kopretina bílým krajkovým klobouèkem kývala na hnìdonachové hlavièky a na okraji louky sousedícím s potùèkem vykvétaly du¾naté blatouchy s rù¾ovou øeøichou. Vysoká stébla metlic narovnávala kolínka, aby pøevýšila drobné kvítky kmínu.
Ráno v prvním rozbøesku zastihlo louku zkropenou jiskøícími brilianty rosy. Souèasnì s ním vkroèila na zrosenou louku ostrá kosa. Zajela do vyšívaného ¾ivého koberce. Tanèila po nìm ve velkých polokruzích a pyšnì se blýskala na slunci. Traviny se mìnily obratem v tøásnì zeleného hedvábí kladeného v úzké, dlouhé øady. Pod»até kvìty vonìly pod modrou ocelí v posledních okam¾icích ¾ivota. Na dnì louky spalo horké léto. Svým dechem vysušovalo tepny umírajících kvìtù, ¾e zvolna šedly a usychaly. Louka zaèala vonìt senem.
Bouøe
Celý den bylo parno. Vzduch byl pøetí¾en horkem. Zvadlá tráva na mezi volala po vodì. Listí na stromech smutnì klesalo. Bylo dusno k zalknutí. Pták unavenì proletìl vzduchem.
K veèeru se nakupily na roz¾havené obloze mraky. Zprvu bìlavé chomáèky spojovaly se v tmavé chuchvalce, a¾ olovìná clona par se zavìsila ve vzduchu. Z mrakù zadul vítr. Divoce se zamotal v bláznivých vírech a vtom ohnivý meè rozøízl oblohu. Zahømìlo. Rozpršelo se. S novou silou se vítr roztoèil. S hukotem valily se mraky nad krajinou a za sebou kropily ¾íznivou a rozpukanou zemi. Znova se zablesklo jednou, podruhé a ji¾ blesk stíhal blesk a hrom pøehlušoval hrom. Obloha byla v jednom plameni. Proudy vody se valily polem, které ji dychtivì ssálo. Ustaraní hospodáøi z oken svých chalup vyhlí¾eli na rozbouøené nebe, je¾ hrozilo nemilosrdnì znièit všechnu polní úrodu.
Koneènì déš» ustával. Plachta mraèen se roztrhala a po kusech odplouvala v dál. Nad celým krajem se vyklenula azurová báò a na ní hoøelo veselé slunce plnící oblohu zlatem.
Po¾ár
Vesnicí projel táhlý zvuk hasièské trubky. Hoøí! Lidé sbíhající se ze všech stran spatøili na stodole velkostatku ohnivé jazyky a bez meškání chvátali k ohro¾enému místu. Ochotnì se chápali døevìných i plechových nádob na dvoøe le¾ících a spìšnì pøinášeli vodu. Mu¾i vylévali proudy chladivé vody do rozpálených jícnù plamenù. Ale nepomáhalo to. Ne¾ jim pøijel na pomoc hasièský vùz, plameny rostly a pošklebenými jazyky se vysmívaly lidem.
Nìkolik sousedù vniklo do chlévù. Podìšená zvíøata se vzpírala ve dveøích, kdy¾ znenadání vidìla pøed sebou ohnivé moøe a pocítila èpavý dým. Buèela zoufale. Bylo nutno násilím vyvléci je z chléva. Za stavením stranou od hoøícího místa nakupil se stoh strojù a drobných pøedmìtù narychlo vynesených.
Zatím stodola letním parnem vyschlá sálala horeèkou ¾áru. ®havé vlny zbìsile kypìly, bouøily šíleným neklidem. Nový pronikavý zvuk hvízdl vzduchem. Houkaèka motorové hasièské støíkaèky hlásila svùj spìch. Nové proudy vody vrhaly se v náruè ohnì. Plamen však vytrvale ohlodával krov a trámy. Háky v rukou hasièù horeènì pracovaly.
Koneènì se podaøilo oheò utlumit. Z ohromné èerné hromady nedohoøelých døev stoupaly dlouho vzhùru vlnící a kroutící se sloupeèky bìlostného dýmu.
Pøíštì – Krupobití
* * *
To je ukázka z mých sešitù v mìš»anské škole v letech 1938-1940, kdy mne bylo mezi 12-14 lety. Èetl je zcela nedávno i mùj dlouholetý pøítel Vláïa Drahoš, ¾ijící nyní v Banské Bystrici, ale pocházející z Plznì, kde jsme se poznali ještì pøed tìmi váleènými nálety amerických bombardérù a zaèali si dopisovat u¾ v roce 1941. On studoval reálné gymnázium. A k tìm slohovým cvièením mi v dopisu napsal. Chtìl jsem si ovìøit, jestli nejde o moji pošetilost a poslat je k uveøejnìní?
Toto mnì odepsal:
Kdybys nezachránil z rodného domku v 0bøíství z velké povodnì v srpnu 2002 ne¾li tyto školácké texty, stálo by to za to. Rozhodnì není pošetilostí vydat je vplen porovnání s písemnými projevy stejnì starých dnešních školákù. Nejen, ¾e tehdy je nekazil telegrafický sloh esemesek a blogù. Tvoje pøedjinošské eseje rozhodnì nejsou dìtské nebo dokonce dìtinské. Vidím za nimi výborného vesnického kantora, podporujícího nadaného ¾áka a osmìlujícího jej v písemných projevech. Po¾ár, Krupobití èi Posvícení u¾ naznaèuje Tebe jako budoucího kronikáøe své rodné obce. Pozorovací a vyjadøovací schopnost, smysl pro konkrétnost a bohatá slovní zásoba zase dávají tušit budoucího ¾urnalistu. Nech» tato výjimeènì dobrá "psavost" Ti vydr¾í ještì hodnì let!
Ale to jsem nechtìl otupit Vaše kritické ostøí, milí ètenáøi SeniorTipu! Jsem proto zvìdavý, co mi k tomu napíšete, ale také se budu tìšit na Vaše výtvory!
Obr.: Slohové cvièení z roku 1939