Èepice „masaryèky“ jsou znovu v módì
Kde mají svùj pùvod èepice zvané „masaryèky“? Jsou podobné ruským vojenským èapkám, které byly souèástí vojenských uniforem. Naši legionáøi v Rusku je zaèali rovnì¾ nosit, avšak na rozdíl od ruských èapek si pøipínali nad „kšiltem“ naši trikoloru. Tato èapka se zalíbila i našemu prezidentu T. G. Masarykovi a na mnoha snímcích z první republiky vidíme jeho majestátnou postavu s èepicí „masaryèkou“ na hlavì.
Netrvalo dlouho a èeští výrobci èepic - kšiltovek, bekovek, jak se tenkrát podobným èepicím øíkalo – zaèali nabízet do prodeje také „masaryèky“. Byly velmi oblíbené, jejich „nositelé“ èi majitelé vyjadøovali velmi èasto pøi rùzných pøíle¾itostech svùj vlastenecký postoj, pøíslušnost ke státu, jeho¾ barvami byly èervená, modrá a bílá – trikolora.
K jejich hromadnému nošení došlo zejména v období po Mnichovu a pøed nacistickým vpádem v bøeznu 1939. Vzpomínám jako pamìtník na 28. øíjen 1939 (bylo mi dvanáct let), kdy se na ulicích rozdávaly trikolory a èepice „masaryèky“ nebyly u¾ tehdy vùbec k dostání. Došlo k prvnímu støetu s okupaèní mocí. V klopách trikolóry, na hlavách èepice-masaryèky, ve tváøích smutek a hlavnì hnìv - tak vypadal 28. øíjen 1939. Bojkot tramvají, protektorátního tisku, odbojné letáky, otevøené konflikty s Nìmci… A následná støelba do bezbranných lidí. Tak popsal tehdejší události novináø Vladimír Kuèera.
A v jiném èlánku o té dobì lze èíst: Ministr Chvalkovský promluvil na setkání okresních samosprávných pøedsedù. Celý projev se nesl ve znamení dalších ústupkù Berlínu… Musíme si zvykat, ¾e èím jsme menší národ, tím více musíme být vùèi Nìmecku tolerantnìjší. Ministr vnitra Fischer dodal: V nìmecké øíši nesmìjí vzniknout pochyby o naší loajalitì. Musí se pøestat nosit èepice tzv. masaryèky, promítat filmy, které útoèí proti souèasnému stavu.
Situace byla mnohem horší – období první Masarykovy demokratické republiky mìlo být nav¾dy zapomenuto, lidé s „masaryèkou“ zmizeli z našich ulic. Avšak podstatnìjší zmìnou byl výklad našich národních dìjin - jméno TGM zmizelo z uèebnic, místo nìho jsme se museli uèit ¾ivotopis Adolfa Hitlera (to u¾ jsem studoval Obchodní akademii), ale tím více sílil náš odpor vùèi nìmeckým nacistùm – okupantùm. Tak se mimo jiné zrodila i naše ilegální MKG - Masarykova kulturní generace (konspirativnì jsme ji nazývali Mladá kulturní generace), jak o ní píšu v knize, kterou jsme v roce 1997 sepsali s Jaromírem Hoøcem a nazvali Generace 45.
„Masaryèky“ se znovu na èas objevily hned po osvobození v kvìtnu 1945, aby znovu upadly v nemilost po tzv. vítìzném únoru 1948. V mezidobí jsme je zaèali nosit v období Pra¾ského jara 1968. A po listopadu 1989 se ji¾ staly módou, která s malými pøestávkami trvá dodnes.
Na letošních oslavách k výroèí TGM se zejména v mìstech, pøipomínajícím jeho pobyty, objevily ve velkém prodeji kromì rùzných suvenýrù také èepice „mysaryèky“, jak jsme se mohli pøesvìdèit napøíklad v Hodonínì. Témìø v ka¾dé prodejnì jsou znovu k dostání.
Èasopis Èeský dialog ve dvojèísle 9-10/2010 myšlenku legendárních „masaryèek“ nyní podpoøil výzvou s ukázkami jejich souèasné podoby. Vyrábìjí se ve všech velikostech a šijí se z trvanlivého manšestru v barvách modré, fialové, hnìdé, hráškovì zelené, kukuøièné a èerné. Dodávají se i do zahranièí, zejména naši krajané mají o nì velký zájem.
Foto:obrázek z Èeského dialogu 9-10/2010