Karel Hynek Mácha. Zkuste si to jméno vyslovit nahlas. Určitě ucítíte na patře chuť jiskřivého vína, vína s jemnou  patinou dávných snů i volání dálek. Vína romantiků, zasněných i vzpurných, rozervaných.

Nad temné hory růžný den
vyvstav májový budí dol,
nad lesy ještě kol a kol –
lehká co mlha – bloudí sen.
Modravé páry z lesů temných
v růžové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemných
modré se mlhy houpají;
a v břehu jeho – v stínu hory –
i šírým dolem – dál a dál –
za lesy – všude bílé dvory
se skvějí; až – co mocný král,
ohromný jako noci stín
v růžový strmě nebes klín –
nejzáz vrchů nejvyšší stál.

Na Újezdě přišel na svět 16. listopadu 1810 určitě talentovaný synek, Ignác.

Jméno si na Hynka počeštil později, stejně jako si k němu přidal tehdy oblíbené jméno druhé, české. Nenarodil se se stříbrnou lžičkou v ústech. Jeho rodina nepatřila mezi boháče, krupařský krámek na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí) patrně stěží vystačil na skromnou obživu.

Jak se mladý Hynek protloukal, netuším, ale student byl patrně dobrý, po absolvování gymnázia přešel na filozofii, což byl tehdy povinný předstupeň studií, a potom na práva.

Byl opět večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas;
hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách dětinných.
A kolem lebky pozdní zář
se vložila, co věnec z růží;
kostlivou, bílou barví tvář
i s pod bradu svislou jí kůží.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by se mrtvý z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhý vlas,
jejž bílé lebce nechal čas,
a rosné kapky zpod se rděly
jako by lebky zraky duté,
večerní krásou máje hnuté,
se v žaluplných slzách skvěly.

Záměrně trochu prohazuji sled veršů. Všimněte si kontrastu, který tady potkáte. Romantika lásky, sladká slova, dodnes recitovaná milenci pod rozkvetlou třešní, a vedle toho drsný, ponurý příběh otcovraždy a jejích následků. Takový byl i příběh lásky básníka a trochu naivní měšťanské dcerky Lori Šomkové. Příběh něhy i vášně, žárlivosti i násilí. I na ně určitě došlo, žárlivý a panovačný milenec byl nejen přísný věznitel, ale občas i hrubý násilník. Přísaha nad rakví mrtvé matky ve svitu bouře zvenčí, to je asi vrcholek žárlivcova teroru.

„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!

Znáte ovšem krásnější vyznání lásky k rodné zemi? Prochodil ji pěšky a nejen ji. Romantický milovník hřbitovů a hradních zřícenin si vedl slušnou dokumentaci svých cest a dochovaly se i jeho skici navštívených hradů.

Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo
u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo,
i hlava nad kolem svůj obdržela stán;
tak skončil života dny strašný lesů pán;
na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen.

Nejsem psychiatr ani psycholog, ale o sadomasochistických sklonech komplikovaného poety bych nepochyboval ani na chvilku.

Daleko zanesl věk onen časů vztek,
dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Je pozdní večer – druhý máj –
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Viléme! Viléme!! Viléme!!!“

Možná se málo ví, že básník vynikal v němčině. Smolil v ní dokonce své první verše. Někteří teoretici tvrdí, že právě nedobrá znalost češtiny mu umožnila nádhernou zvukomalebnost jazyka.

V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil,
časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění,
a větrem na kole kostlivce rachocení,
že strach i ňadra má i mého koně oužil.

Představuji si občas toho romantického hrdinu, jak chodí Prahou první poloviny devetenáctého století. V rozevlátém šedém plášti s červenou podšívkou, širokém černém klobouku. Kolik dívčích srdcí o něm asi snilo.

Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk
Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

Vlastně vyznání romantiků, vyznání víry, dalo by se říct. Mácha ale nemusel vykrádat Byrona či jiné. Vzal si skutečný příběh otcovraha Hynka Schiffnera a proslulého severočeského loupežníka Václava Kumra. Mimochodem veřejná poprava otcovraha se konala se konala dne 19. července 1774. Poprava prý byla hrůzná a byla poslední svého druhu, vykonanou v českých zemích.

Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou
spěchá ku cíli, než červánky pohynou?
Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!
Je pozdní večer – první máj –
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!“

Máchova láska přinesla plod, syn Ludvíček se narodil trochu nechtěně, otce ale přežil krátce. Lori se nedočkala ani svatby, v den jejich plánovaného sňatku se konal pohřeb básníka, kterého patrně bozi milovali. Zemřel v nedožitých dvaceti šesti létech.

Kwětaucj strom lhal lásky žel,
Swau lásku slawjk růži pěl,
Růžinu gewil wonný wzdech.
Gezero hladké w křowjch stinných
Zwučelo temně tagný bol,
Břeh ge obgjmal kol a kol;
A slunce gasná swětů giných
Blaudila blankytnými pásky,
Planaucj tam co slzy lásky.

Takhle vypadala původní verze básně, kterou autor vydal soukromým tiskem 800 kusů v roce své smrti. Nedočkala se příznivých ohlasů. Jeho bývalý přítel a vrstevník Tyl ji soudil přísně. A nebyl sám. Kolik ale máme umělců, kteří pořád žijí tak intenzivně v myslích lidí. Po Máchovi zůstalo mnohem víc, než jen ….zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk...

Josef Hejna

Další články autora: