Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Šufánek
„Haòátko, podé mì šufánek“, slyším v duchu pøíkaz mé maminky. Hlas prý s mrtvým obchází nejdøíve, ale já snad budu maminèin hluboký alt slyšet a¾ do smrti.
Maminka pocházela z Drahanské vrchoviny, z pùvabné vesnièky Krásensko rozlo¾ené pod vrchem Kojálem, na nìm¾ je dnes televizní vysílaè. Zamilovala se do tatínka, který se narodil rovnì¾ „pod“ ale u¾ vysokou horou, pøímo pod památným Radhoštìm. V Trojanovicích. V roce 1924 se tøiadvacetiletá maminka do tohoto neúrodného a vìtry pronásledovaného kraje pøistìhovala, a u¾ nikdy ho neopustila. Odešla a¾ na vìènost v roce 1990.
Maminka si sebou pøinesla nejen vzpomínky na úrodný kraj, kde z buchet, které dostávali pøi práci u sedláka teklo sádlo a brambory – zemské jabka - se dávaly jenom prasatùm, také zpìvnou hanáètinu. Krátká a úseèná lašština, která zaèínala právì pod horami a èárky nechala za nimi, jí nikdy nepøirostla k srdci. Mo¾ná snad ano, ale a¾ do smrti se kratkemu zobaku nenauèila. My, dìti, jsme ovšem byly víc ovlivnìny prostøedím a pochopitelnì jsme krátily, ale zase na druhé stranì, jsme mìly daleko míò problémù ve škole. Asi pod maminèiným vlivem jsme se správné èeštinì rychle nauèily.
Mezi trvale pou¾ívaná maminèina slova patøil právì šufánek. Mìli jsme pochopitelnì jen jeden, byl støíbrný a moc tì¾ký, nemìl zobáèek na zavìšení, ale podlouhlou na konci do kulata rozšíøenou ruèku.Asi zùstal z nìjaké soupravy jako pøipomínka dobrých èasù.
Ke staøence jsme šli pouze pøes dvùr, u nich se u¾ øíkalo nabìraèce vaøecha nebo fornefla, pøesto k nám pøes ten dvùr tyto názvy neskoèily. V¾dycky jsme nabírali do talíøe šufánkem. I tatínek, jen si v poslední slabice zkrátil délku. „Pøidaj mi ešce jeden šufanek!“, øíkával mamince, kdy¾ mu nalévala tu nejlepší polévku na svìtì.
Maminka mìla šest sourozencù. Všichni se narodili a celý ¾ivot ¾ili na rùzných místech v úrodné krajinì, kde dodnes rostou jedlové lesy, pod Kojálem, ani jeden se nedo¾il šedesátky. Maminka, v tom nehostinném kraji, kde kobzale – brambory – se zelím byly hlavním jídlem, kde s Radhoštì fièely tak silné vìtry, ¾e sebou rvaly i hlínu z polí, kde porodila a vychovala pìt dìtí, se do¾ila skoro devadesátky. Èím to bylo? Vaøila pøece po hanácky! A zùstala jí rodná mluva a s ní i šufánek! Asi se na ní tak dobøe podepsal ¾ivot v drsném podnebí.
Hana Juraèáková