Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Mlčící goblén

Snad tu skutečně bydlel odjakživa. Možná, že opravdu po těch schodech běhávaly jeho klukovské kolenaté nohy a střapatá hlava nosila pod čelem vědomí, že mu patří celý svět. Tehdy dávno před padesáti, šedesáti lety.

Teď už to po několik let byl sešlý stařík. Typická postava pro své okolí, které si už nikdo valně nevšímal. Snad jen tehdy, když stáří tu sehnutou hlavu zamotalo únavou a ona se zapotácela na ulici. Hele, opilec, řekli si ti, co o něm nic nevěděli. Už je mu zase hůř, pomyslili si lidé z okolí. Ale to taky byla jediná pozornost, nebo skoro jediná, které se mu dostalo. Až snad na to, že mu vstrčili konvičku na pivo, když šel ven - však stejně nemá co dělat - a tak se ploužil do vzdálenější hospody, kde mají černé, lacinější. Jak taky jinak. Co si může dovolit penzista s pár stovkama.

A pak si ho všimli, když se domem táhl zápach ucházejícího plynu. Tehdy se z toho dobře dostal. To víte, stařecká nepozornost. Ale plyn mu odpojili. Beztak to tam neměl s kamny v pořádku. Aspoň už nebude v nebezpečí. Nebyl. Ale už taky neměl kousek tepla.

„Poslyšte, paní, vždyť on tam má štěnice", sešla se na chodbě porada sousedek, když se sem tam nějaká ta havěť objevila v domě. Co s tím? Hlásit? Nestalo se nic. A tak jen trochu větším obloukem se v domě chodilo kolem jeho dveří. A nadávalo, když větral do chodby. Ale žilo se dál.

Skupina úředních osob stojí v hloučku sousedek. Stařík je po smrti. Všechny tyhle potíže, co s ním byly, se valí do uší. Nikdo se o něj nestaral, motolici míval, špatně viděl, ve špíně žil po mnoho let, byt vymaloval naposledy někdy ještě za života nebožky. I když o mrtvém jen dobře, přece se tu podtextem nese jedno. Byl pro ostudu. Vždyť se za něj styděli i vlastní příbuzní. A nakonec i věta - moc jsme o tom venku nechtěli mluvit. To víte, padla by hanba na celý dům.

Těžko se člověk brání pomyšlení, že jen setina zájmu mohla starému člověku proteplit poslední léta života. Jak žije, věděli všichni. V domě, kde se všichni dobře znají, kde si vidí do talíře. Klíče od jeho bytu měli.

"Ani za nic bych tam nevkročila! To tak, donést si něco domů", říká jedna z hloučku. Pravda, teď už to chce kus odvahy tam jít. Ale takové to tu přece nebylo vždycky. Jednou ta bída stáří, samoty a nevidomosti musela začínat. Bylo to tak těžké se zeptat - nepotřebujete něco? A třeba vzít jednou za čas vědro a vygruntovat? A tu změť chudého majetku srovnat? Anebo zavolat hygienika, vzbouřit třeba čerta s ďáblem - nebo by stačila i sociálka - aby se starému člověku pomohlo, dokud byl čas.

Stojím uprostřed opuštěného pokoje a plíží se do mne hrůza. Strašný strach z toho, že jsou stovky takových starých lidí a nikdo nic nedělá. Neděláme. Protože ani já nic nevím o svých sousedech.

Co když právě někdo z nich potřebuje, abych si ho všimla, abych na něj vlídně promluvila, pomohla s něčím. Bojíme se té práce navíc, uhýbáme odpovědnosti, nebo od sebe jen oddalujeme nepříjemné? Nebo se tak změnil svět a my v něm, že bídu cítíme, až když se týká nás samotných bezprostředně?

Stojím uprostřed špinavého pokoje, ve kterém žil člověk. Bez odpovědi se na mne dívá na stěně visící starý goblén - kdysi byl krásný...

Naďa Vencovská

Další články autorky