Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Notáø ve vanì
Byl to takový neskuteèný èas. Stále ještì jsme mìli srdce stištìné z pøíchodu "spøátelených " vojsk, ale stále ještì jsme nevìøili, ¾e je to definitivní. Poøád ještì jsme v sobì rozdmychávali tu jiskøièku víry, ¾e "se nedáme".
Pracoval jsem tehdy v redakci Veèerní Plznì a mìla jsem na starosti široký zábìr rubrik. Nejzajímavìjší ale byla ta "policajtská". Odjak¾iva jsem ráda èetla detektivky a kriminalista - to byl pro mne chlapík jak se patøí. No tak ten plzeòský nebyl zrovna ¾ádný filmový krasavec, ale byl to milý chlapík a proto¾e nás, redaktory, dostal pøíkazem, nebyl skoupý na slovo. Tehdy ještì tiskoví mluvèí nebyli, ale v praxi byl nìco takového. Od nìj jsem naèerpala spoustu pøíbìhù - ostatnì èasem se k nìkterému vrátím i pro náš ST, jsou zajímavé. I kdy¾ vlastnì u¾ od jiného autora a samozøejmì v jiné podobì se kromì mých novin dostaly i do pra¾ského tisku - tehdy za mým majorem Øedinou pøijí¾dìli redaktoøi i odjinud a on samozøejmì tyté¾ pøíbìhy vyprávìl nám všem. Co ale na tom sejde - i tak stojí za vyprávìní.
Chudák milý "tiskový pøidìlenec" na svou funkci nakonec do roka nepìknì doplatil. Jakkoli plnil pøíkaz, stalo se "pøátelení" s odbojnými redaktory dùvodem k jeho propuštìní - jako stranický trest za nevhodné styky. Ostatnì - tou dobou u¾ jsme my, redaktoøi, také dostali výpovìdi - moje noviny dokonce skonèily vùbec a nám ¾enským zamìstnankyním byly nabídnuty jako nové uplatnìní veøejné záchodky a kluci šli do Škodovky. No - mu¾ští tam nastoupili opravdu, my, holky, jsme se nedaly a našly si pøece jen dùstojnìjší náhrady.
Ale dnes jsem chtìla zavzpomínat na jednu zajímavou spolupráci, kterou mi dohodil právì major Øedina. Seznámil mne s notáøem, který pro Plzeò likvidoval byty po zemøelých osamìlých lidech. Ochotnì mne vzal do party a tak jsem mìla pøíle¾itost poznat i tu hodnì odvrácenou tváø samoty.
K jednomu mne ale nepustil - do opuštìných bytù jsem smìla nahlédnout jen opatrnì a nièeho se nedotýkat, na nic nesahat a zùstat jen na prahu. A hned mi vysvìtlil proè. Èasto se tam setkal se štìnicemi - hlavnì opuštìní osamìlí mu¾i si na poøádek moc nepotrpìli a tak mi s humorem vyprávìl, jaký má na ochranu pøed tím nadìlením systém.
Kdy¾ se chystá z takové "slu¾ební" návštìvy domù, zatelefonuje ¾enì, ¾e má "napouštìt". A opravdu - paní notáøová naplní vanu skoro a¾ po okraj a èeká u dveøí. Jakmile je mu¾ za dveømi, otevøe dveøe koupelny - která je naštìstí hned vedle vchodu do bytu, pan notáø odemkne a rovnou se vrhne do vany. Tak jak je, se vším všudy. I s kloboukem, botama - opravdu se celý ponoøí a ještì v té vanì se svlékne a paní to všechno promáchá a vyvìsí, aby dopøíštì bylo to apartní obleèení zase po ruce. Co¾ mi koneènì vysvìtlilo, proè takový vzdìlaný a slušnì postavený èlovìk chodí jako bezdomovec - v pøíšerném obleèení. Ale pøedpokládaný úèinek to mìlo - za celé roky domù do bytu nepøidal ani jednu štìnièku. A ¾e jich pøi tom notáøování potkal stovky.
A tak, kdy¾ dovolíte - povyprávím vám jeden pøíbìh - plný štìnic - a smutku ...
Naïa Vencovská