Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kdo uteèe - vyhraje
Ale ano, Bechynì je krásné mìsteèko, vìøím, ¾e dodnes tam labutì z rybníka za støední školou chodí sedat k malé radosti automobilistù doprostøedka silnice, stále jsou romantické procházky krásným okolím, poøád si èlovìk mù¾e øíct - dneska bude k obìdu houbovka a zaskoèit si pøes námìstí do parku nasbírat "babky", nechat si udìlat nejmodernìjší støih hlavy v "Domì slu¾eb" (ale nesmí mu vadit, ¾e jsou pak všechny ¾eny na jedno brdo) - a stále dole v pøízemí nabízejí pøekrásnou tmavì hnìdou hrdìjovickou keramiku.
A pøece nejtrpèí zkušenost z tìch dvaceti let, co jsem pro¾ila v pøerùzných zamìstnáních, jsem udìlala v Bechyni. Ani ne tak v pracech, které jsem dìlala - já jsem vìtšinu tìch prací dìlala ráda s chutí i obèas s opravdovým zájmem, rozhodnì radostnì a s elánem, sna¾íc se dosáhnout nejlepších výsledkù - prostì u¾ to tak mám v nátuøe - ale problém jsem tam mìla s lidmi. Byla jsem politicky ne¾ádoucí a ještì k tomu naplavenina - to neznalo slitování. Tím spíš, ¾e jsem nebyla dost pokorná a zkroušená, naopak, pokládala jsem za svaté právo mít místo na slunci jako ka¾dý jiný.
A právì v tom Domì slu¾eb jsem za¾ila ten nejpodlejší zpùsob, jak se zbavit spolupracovníka. Nastoupila jsem jako prodavaèka a bylo tam opravdu ¾ivo. Sluèovalo se tam toti¾ nìkolik slu¾eb a prodejù v jednom rozlehlém pøízemním prostoru. Základ byl pøíjem do èistírny a opravy bot - ale další pult nabízel vyvolávání fotek a hned vedle vonìly kvìty
øezané i v kvìtináèích a podél zdi byly výstavní kvádøíky s keramikou. Dodnes si na kávì a èaji nepochutnám z nièeho, jako z té hnìdé z Hrdìjovic.
Jak politické pomìry velely - já jsem byla holka k ruce a vedoucí mladinká paní, man¾elka jednoho z dùstojníkù z nedalekého vojenského letištì. Bylo to její první dùle¾itìjší zamìstnání a byla hloupouèká a¾ k politování. A podle toho také dopadal výsledek jejího hospodaøení jako vedoucí. Táborskému komunálu, kterému to patøilo nezbylo, ne¾ honem, ale opravdu honem, nìco udìlat a tak bez ohledu na mùj politický profil mne udìlali vedoucí a k ruce jsem dostala partnerku místního SNB - to asi aby mne hlídala. Ale byla to holka sice taky nezkušená, ale milá a sna¾ivá.
Díky za všechny dosavadní zkušenosti z kdejakého zamìstnání! Byla jsem v práci od nevidím do nevidím, ale uvedla jsem všechen ten úèetní zmatek do poøádku a zavedla pøísný øád na pøíjem, výdej i na skladování tak pøerùzného tovaru - a provozovnièka klapala a já jsem tam - ano musím to øíct - pracovala opravdu s nadšením a na stýskání po redakci nezbyl èas. A to asi nemìlo být.
Vlastnì smùla byla, ¾e pod nás spadal taky mandl a tam mandlovala ¾ena jednoho z vyšších dùstojníkù letištì - no, tenhle typ ¾enských bych nemìla ráda ani za lepších okolností, ale ona obzvláš» si osobovala právo dohlí¾et, aby ta "politická" nebyla moc spokojená. Oni spokojení veselí lidé opravdu drá¾dí a nasírají lidi kolem sebe, jak to tuhle bylo na ST ve výrocích.
A tak jsem kolem sebe zaèala cítit jakési podivné pnutí. I ta moje milá pomocnice se víc dívala do zemì, ne¾ do oèí a z nièeho nic pøijela kontrola z Tábora. No klidnì, všechno mám v poøádku, pøedlo¾ila jsem všechny doklady, ale oni kontrolovali hlavnì poslední dodávku z èistírny, kterou jsme dopoledne dostali a zítra se mìla vydávat zákazníkùm. A tam to v poøádku nebylo. Podle dokladù - a pøi pøíjmu stoprocentnì poèet kusù souhlasil - nebylo nijak tì¾ké to pøi dodávce kontrolovat - a teï najednou chybìlo nìkolik kouskù dámského obleèení a to dokonce prokazatelnì zákaznic, které byly postavou tak mé velikosti. U¾ ta pitomost, ¾e bych si ukradla nìco, co bych tady - v malém mìsteèku pøece ani nemohla nosit! No ale papíry nel¾ou - vìci chybí.
A protokol, vyšetøování, zásah radnice - nakonec mi byl podstrèen u¾ pøedem pøipravený papír o okam¾ité "dobrovolné" výpovìdi - a ten zamìstnanec, co mi ho podával s tak nìjak s oèima k zemi prohodil - to víte, já mám dìti ... - no, podepsala jsem, co jiného. A to jsem mìla být ráda, ¾e se to nepøedává policii. A nepomohlo nic a já s nálepkou zlodìjky jsem najednou stála opìt na ulici, vlastnì u¾ bez perspektivy, co dál.
Bechynì má jednu zvláštnost - most pøes Lu¾nici. A mìla jsem ho ráda, koneènì byl mùj "zrozenec" - rok narození máme stejný. Kdykoliv jsem pøes nìj šla, zastavila jsem se nad tou hloubkou a dívala se, jak pøes balvany skáèe krásná øeka. Teï jsem najednou stála a ta hloubka byla tak lákavá ... ale doma byl neobyèejnì zranitelný a neobyèejnì hodný mu¾ a stejnì tak dìti - to jsem jim udìlat nemohla.
A tak jsem znova nabrala sílu nedat se a zaèala horlivì èíst inzeráty - hlavnì ty pra¾ské. Tady naplavenina nemìla šanci a Praha u¾ je taková, ¾e se tam odjak¾iva uchytne ka¾dý. A navíc - je to domov mého srdce, ještì dnes, kdykoliv v televizi vidím zábìr z ulic, tak vím, kde to je a kmitne se mi vzpomínka, co jsem tam na tom místì za¾ila za ta léta, kdy mi byla opravdovým domovem. A sevøe se mi srdce lítostí, ¾e u¾ tam nepatøím. A poštìstilo se nevídanì! Metrostav byl v nouzi a naléhavì hledal mzdové úèetní a nabízel i ubytování. Sedla jsem na vlak - a veèer se vrátila s podepsanou smlouvou v kapse. Není to sice mùj zpùsob, radìji se postavím problémùm èelem, ale tady v té krásné Bechyni platilo opravdu jen jediné - kdo uteèe, vyhraje.
A a¾ za hodnì dlouho jsem potkala jednu v duši slušnou zamìstnankyni Domu slu¾eb - ani dnes se neodvá¾ím ji jmenovat, kdyby byla ještì ¾iva, tak ji ukoušou - a ta mi se sklopenýma oèima povìdìla, jak to s tìmi šaty opravdu bylo. Paní z mandlu je po dohodì s vedoucím vedlejší keramické dílny prostì rychle sundala ze "štendru" a zabalené ukryla vedle v dílnì, aby se mi mohla prokázat kráde¾ a pak, kdy¾ u¾ byla v èistírnì nová vedoucí - tak se "náhodou" ty šaty našly a ¾ivot šel dál. ®e by byl se tehdy nìkdo omluvil, anebo mi aspoò dodateènì øekli, ¾e se šaty našly - kdepak! Jen a» naplavenina pozná, zaè je toho loket!
Naïa Vencovská