Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

A ještě vzpomínka

Školní a tentokrát trochu tajemná. Věříte na náhodu, anebo dokonce na "nějakou tajemnou sílu"? Tu přátelskou, tu trestající? Já tyhle zážitky mám už od mládí - však jsem už o nich psala ve vzpomínce na mostecký Hněvín a setkání s manželem své dvojnice - a stávala se mi taková překvapení mockrát. Někdy spíš podobná náhodě, někdy až neuvěřitelná.
Tak tahle je taky náhoda. V tom posledním školním roce před koncem války, kdy jsem chodila do obchodní školy (pamatujete - ta vykouzlená trojka z psaní na stroji?) a na zeměpis jsme měli kantora - no opravdu příšerného a v pravdě nechutného. Ani nebudu popisovat jeho chování, tak moc se mi na to nechce vzpomínat. A tak jsem jeho hodiny docela sabotovala. A navíc i proto, že tehdy nebyla učebnice a psát se s každým slovem - no tak to se mi opravdu nechtělo - škrábu strašlivě! A v rychlosti píšu jen první půlky slov.

Jenže se blížil konec školního roku a on měl ve zvyku to brát k tabuli podle abecedy a hodnotit nejen náhodně zvolenou znalost látky z celého roku, ale i úpravu sešitu. Tak. A jak z nouze? Byla jsem tehdy ještě Skopalová, takže jsem byla ke konci abecedy, času bylo dost a jedna takové hodná holka s krásným rukopisem i vzornou úpravou - Drahuše Kamínková - si dala říct, spíš se nechala ukecat a možná i nějak odměnit, to už si nepamatuji. Svůj vzorný sešit mi půjčila, já ho přebalila a nalepila svůj štítek - a vsadila se navíc s holkama, že to budu mít za jedna a to tak, že si v den vyvolání píchnu prstem do tématu, na které se mne bude ptát a opravdu ho dostanu - a než na mne ten den přijde řada, tak se to stihnu naučit. "S" se blížilo a ve třídě rostlo napětí ...

Vypíchla jsem si tím prstem Afriku - tak tu jsem se ani moc učit nemusela, náhodou mne tou dobou zajímala a četla jsem řadu knih z jejího prostředí.

A pan profesor zalistoval v notýsku - Skopalová - to jsem madame zvědav, co nám tu předvedete! Mno, sešit byl překvapivě úhledný - ježíšku, on fakt nepoznal, že už ho viděl! to jsme si s Drahou docela oddychly. A já jsem koukala na jeho namyšlený nechutný ksicht a usilovně jsem myslela na Afriku - a vyšlo to! A tak jsem spustila - mně projev nedělala nikdy obtíže a k obecným školním znalostem jsem vypravěčsky přidávala ty vyčtené z knížek - no, jednička jako Brno a spolužačky se málem sotva zdržely potlesku - tedy spíš za to kolosální štěstí. Možná jsem se měla dát na karty a věštění - mohla jsem udělal kariéru ...

Ale když už vás přesvědčuji o svém nadání zažívat neuvěřitelné - což takhle se strašit doopravdy? Stalo se mi v životě několikrát, že se událo něco nevysvětlitelného, přece jen na strašidla nevěřím. To spíš mne takové zvláštnosti baví a používám jich jako prima téma k hovoru. A telepatie s jedním z mých partnerů - to by se dalo spíš vysvětlit intenzitou našich vztahů a při tom se lidem dějí věci podivné. Přesto jsem tedy na tajemno moc nevěřila, ale zdá se mi, že své mínění budu přece jen muset krapet pozměnit.

Bydleli jsme s mým vůbec poslední partnerem v Bojčenkově ulici v Praze a tak se mi začaly dít opravdu překvapivé věci. Ono je to vlastně se mnou celoživotně tak, že všechna má bydla ke mně měla nějaký vztah - buď mne ten byt neměl, nebo naopak měl rád. A tenhle měl.

Začalo to samozapínáním televize na stanici, kterou jsem si hodlala pustit. No dobrá, říkala jsem si, mohou tu být nějaké přerušované proudy či napětí ve vedení a zaznamenala jsem to jako zajímavost a náhodu. Pak můj partner odejel na delší služební cestu a já jsem to viděla jako vhodnou příležitost k tomu, abych konečně dala do pořádku ledničku, která už byla zaledovatělá až hrůza. Vypnula jsem ji tedy později odpoledne a smířila se předem s tím, že po ránu v kuchyni stoupnu do obrovské louže, velká miska pod výparníkem nebude stačit. Ráno jsem našlapovala opatrně - ale bylo sucho. Ale zatra, pomyslela jsem nejspíš jsem ji nevypnula pořádně a mohu čekat zase až do večera, než to půjde vymýt. Ale kdepak! Otevřu lednici a oči mi popolezly z důlků - lednice čistá, vymytá, znovu zapnutá na mírný provoz - a hlavně suchá. I podlaha. Naprosto.

Jestli si říkáte, že jsem v noci vstala a v rozespalosti ani nevím, že jsem vše dala do pořádku, tak je to nemožné. Trpím bolestmi v kolenou tak, že pokus o opuštění postele - a tenkrát ještě navíc normálně nízké - v žádném případě nešlo udělat v polospánku. To neudělám ani teď, kdy mám "seniorskou" zvýšenou. Mnoho prvních kroků skučím bolestí, než to jakž takž rozchodím.

Aha, tak co vy na to?

Naďa Vencovská

Další články autorky