Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Stůj, nebo střelím

Tak říkali ve zprávách, že alespoň tu nemocnou americkou dívku propustili, ale oba mládenci jsou nadále podezřelí ze špionáže. A oni - řekla bych podle pravdy dál říkají, že se v terénu prostě ztratili a přes neoznačené hranice přešli, aniž by věděli a chtěli. A já jim věřím.

Je to tak snadné - prostě jdeš, kocháš se přírodou, času máš dost, skoro by se chtělo natáhnout do trávy a počítat obláčky na nebi. Kdepak tehdy, před šedesáti lety klíšťata! Dneska se nerada dívám i na reklamy s dívkami rozvalujícími se se slastnými výrazy v trávě...

To bylo tak. Byli jsme s manželem v angažmá v Novém Boru a protože by se jen tam divadlo neuživilo, vyjížděli jsme většinu měsíce hrát na zájezdy po širokém okolí. A protože na jedné z nejvzdálenějších štací by ani tak nebylo dost obecenstva, mělo naše divadlo smlouvu, že před začátkem představení sveze diváky z okolních obcí. Vyjížděli jsme tedy hodně brzo odpoledne a tak se stalo, že jsme my, herci, měli před začátkem představení hromadu volného času. Co dělat? Starší ženské většinou vytáhly pletení a z termosek si nalívaly kafe, chlapi se spíš stáhli do hospody a ke kartám.

Mně se tehdy nechtělo ani jedno ani druhé - a protože byl slunečný poklidný podzim - vydala jsem se na procházku. Panečku, to byla krása! Stromy se už barvily do podzimních barev, od syté zeleně do skoro až fialové - mám ráda jaro s jeho něžnou křehkou zelení a hlavně s nadějí na blížící se léto, ale barevně se podzimu nic nevyrovná. A zem voněla, vzduch byl jako těžké víno... A tak jsem šla jakousi pěšinkou, kam mne oči vedly. Sem tam jsem se podívala na hodinky, ale opravdu bylo času až až. Pěkně to stočím do obloučku a musím se v pohodě vrátit... A pak se pěšinka změnila v upravenou cestu, stráň se svážila do údolíčka a než jsem se nadála - stála jsem za plotem zahrady. A paní tam na nějaké dítě volá - německy... a popojdu, tentokrát je zahrad víc, vlastně začátek nějaké obce - na mou duši - jsem v Německu.

Tak. A co teď? Pohled na hodinky - na návrat po vlastních stopách už není čas, mám sice až druhý obraz, ale to bych nestihla i kdybych do těch kopců běžela tryskem. Ti lidé za plotem si mne také všimli, jak rozpačitě postávám a co že hledám? No, nezbylo, než přiznat barvu - tehdy jsem ještě celkem brzo po válce německy mluvila dobře - kdepak dneska! slovíčka se mi rozutíkala z hlavy - a tak jsem se poptala, jak se nejrychleji dostanu zpět do Varnsdorfu. No copak o to, když projdete obcí, tak je tam přes vodu široký most s oficiálním přechodem, ale - máte povolení? Ježíši, bumášku! Kdepak bych ji vzala? Jó, Freulein, tak to bude problém, oni vás nejspíš nakonec pustí, ale bude to trvat, než se to prověří! A mně šlo už hlavně o čas. A tak mi nakonec ukázali takový strmý průchod zahradami rovnou dolů k hranicím a menšímu mostku, který byl ale hlídaný a z obou stran ohraničený těžkými závorami a uprostřed toho všeho s vysokým plotem. Hodnotili mou tehdy ještě svižnou postavu - no, jestli si troufám?!!!

Co zbývalo, než si troufat? Pustila jsem se jak nejrychleji to šlo po strmých kamenných schodech mezi zahradami a opravdu - otevřelo se přede mnou menší prostranství a za ním ten kýžený nedovolený přechod. Jajajaj! Copak kláda-závora, tu přeskočím snadno, ale ten plot potom je opravdu o moc vyšší, než jsem kdy o prázdninách s kluky přelézala! Co naplat - v divadle už se jistě zvoní podruhé, je to dobovka v kostýmech, ještě se mám převlíct, nalíčit ... Nadechla jsem se a rozběhla spurtem. Hup přes kládu, několik skoků a sápu se na plot. Vtom vyletí ze strážnice dvojice chlapů s puškami a "Halt!" i tím střílením vyhrožovali, ale to už jsem byla na plotě, jednou nohou na české straně a tak jsem to riskla a prostě jsem se pustila a spadla. Natloukla jsem, samozřejmě, ale nezlomilo se nic a v zápětí mne obklopila skupinka českých lidí, co stáli u vchodu do kina a čekali na večerní představení a celou dobu mi skandovali své sympatie. Ti na německé straně mne v tom chumlu neviděli a mohli jen nadávat, což také dělali ze všech plic. Potlučené mi pomohli přes českou závoru a když jsem se slzičkami v očích vypověděla, že jsem herečka a v divadle už se asi začalo hrát a ptala se, jak nejrychleji k divadlu, rozběhla se se mnou mladá dvojice, aby mi ukázala nejbližší cestu.

Schvácená, dotlučená jsem doklopýtala do šatny - kde jsi proboha!!! - už tě sháněl inspicient, máš za minutu nástup! Na líčení nebyl čas, stihla jsem akorát strhnout bundu a svetřík - dobové šaty měly výstřih, to jsem musela - šatnářka za mnou běžela do kulis s dobovou mnohapatrovou parukou, snad mi ji nasadila správně - nevěděla jsem nic, ani co budu říkat. Na jeviště jsem se "vznešená preciozka" vřítila tempem honěné laně, naštěstí mne starý zkušený kolega jakoby laskavě objal a vítal - a zadržel mne tak před pádem do nápovědní boudy, napovědka sykla - ty boty!!! - no pravda, měla jsem ke krásnému kostýmu normální šněrovací sportovní pionýrky a čouhaly mi zpod sukně kalhoty - první slova mi kolega v tom vítacím objetí všeptal a ten svůj výstup jsem nějak odehrála - hůř bylo před ředitelem - tam jsem to pak druhý den "odehrála" pěknou pokutou s kázáním.

Naďa Vencovská

Další články autorky