Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Moje Las Vegas
Byla jsem vychovávána pøísnì a¾, spravedlivì øeèeno, ve vojenském drilu. Otec byl duší a ka¾dou nitkou tìla úèetní, za války s dohledem nad vojenským trénem a hned po ní celo¾ivotnì v úètárnì Èeskoslovenských drah s øeditelstvím v Olomouci. Kdy¾ se takový tìlem i duší byrokrat kdysi maloval s èernými klotovými rukávy - on je opravdu mìl, v práci doslova - doma v chování.
Snad nejvìtší pohroma byla nedìlní procházka. Po obìdì jsme se ustrojili, já dostala bílé podkolenky a do ruky ko¾enou bílou taštièku s kytièkami, postavila se na chodníku pøed domem do pøedepsané vzdálenosti cca dvou metrù pøed rodièe, otec povelel na odchod a my vykroèili. A okolní dìti se chichotaly do dlaní a sousedky za okny nejspíš taky. A já mìla z pocitu hanby na zádech pupínky, proto¾e tohle se dìlo ještì i v dobì, kdy jsem byla u¾ velká školaèka. A tak jsme pochodovali a¾ na Envelopu, to byla tak hodinka, v jednom punktì otec zavelel "zastavit stát" a "kértajch" - já jsem pøedpisovì obešla dospìlou formaci a zaujala zase pøedepsanou vzdálenost pøední hlídky a šlo se stejnì dùstojnì a pravidelnì zpìt. Bìda, kdy¾ jsme s mámou zatou¾ily jen tak oèkem nahlídnout na pestrý dìj na høišti hned vedle cesty, kde svobodní lidé nedìlní odpoledne trávili s míèem, pøípadnì s raketami. Neexistovalo!
Není divu, ¾e jsem se pøi ka¾dé sebemenší pøíle¾itosti doslova urvala a sna¾ila se ¾ivot poznat ze všech stran. A co¾ teprve, kdy¾ se mi poštìstilo po krátkém pùsobení trpìného hosta-kandrdase v olomouckém divadle dostat opravdové anga¾má v Uherském Hradišti u Slováckého divadla! Moje svoboda neznala míru a tak jsem se stala vítaným blbeèkem svých zkušených kolegù. Na divadelní ubytovnì kromì jedné zkušené staré kolegynì nikdo nevaøil a tak jsme po dopolední zkoušce skoro dennì chodívali na jídlo do hospody. Na alkohol mne nenalákali, s tím jsem si trpkou zkušenost dokázala udìlat u¾ v Olomouci - ale karty! Paneèku, to byla lákavá novinka. A tak jsem hrála a hrála - a¾ jsem byla jako v rauši - o sázky zprvu menší, pak u¾ víc a víc - no první výplatu jsem takhle probendila ani ne v polovinì mìsíce a doslova se prohladovìla k nejbli¾ší výplatì.
Ale mezitím mi dluhy narostly do tehdy "obrovitých" rozmìrù - na mùj zaèáteènický plat jistì - naštìstí jsme mìli bájeèného øeditele - Mirka Veèeøu. Netušil nejprve, co se mu to v souboru dìje a pak se spravedlivì nas... - on mluvil, hromné Slovaèisko, jak mu zobák narostl a taky tak zpøíma jednal - bez servítkù - chlapy postavil do latì, mne si vzal pod køídlo - trdlo nerozkoukané - a taky se tou dobou vrátil z vojny Franta Peterka (znáte Krakonoše?) a hned nastolil se svou vìènou èinkou ducha sportovního a u karet zùstali jen ti nejstarší mazáci. A já se pøichytila party tìch mladých.
Karty jsem pak hrávala s man¾elem obèas o sobotách, kdy¾ jsme si tak nad lahvinkou Tramínu rozebírali uplynulý rodinný týden, ale to u¾ jen tak "o èestné slovo", ale kdy¾ mi v kanastì sebral pøed nosem balík, tak mne dovedl poøádnì naštvat a jako man¾elka jsem trucovala ještì i v nedìli.
Hanba mi!
Naïa Vencovská