OKÉNKO DO 2.TØÍDY – nahlédnutí è. 4
„Proto¾e má svátek naše zemì a taky pan prezident,“ vykøikla Lucka spokojenì, kdy¾ jsem se zeptala, proè nejdeme v úterý do školy. Byla ráda, ¾e to stihla jako první. Nepøihlásila se, ale bylo jí odpuštìno, neèekala jsem, ¾e si vùbec nìkdo vzpomene. Pár dìtí ale brblalo, ¾e to vìdìly taky a na Lucku se mraèily.
„Nejen pan prezident, ale všichni Vašíci,“ upøesnila jsem a spoleènì jsme vzpomínali, který z nich byl ten nejslavnìjší. Vrátili jsme se k loòskému vyprávìní o rytíøích, spících v hoøe Blaník, v jejich¾ èele sedí na svém koni kní¾e Václav a dìti nastolily problém: Jak mù¾e být souèasnì v Blaníku a zároveò na Václavském námìstí? A tam je urèitì, mnozí ho tam pøi návštìvì Prahy vidìli…
V souèasných dnech se zabývám mimo jiné i èinností mezi uèiteli hodnì nepopulární – vybíráním penìz. Na pracovní sešity, na angliètinu, dìti nosí peníze na krou¾ky, na ètvrtky, na kulturní poøady.. Nejde jen o to, nosit sem a tam cinkající krabièku, vracet drobné z vlastní penì¾enky a neustále nìco nìkam zapisovat, nejhorší je uhlídat, aby se dìtem korunky nepoztrácely èi nezmizely v kapsách jiných. A nemyslete, není to tak výjimeèné – bohu¾el.
Pøed nìkolika lety jsme mìli hodinu pracovních èinností. Probíhala docela v klidu, vystøihovali jsme, nalepovali. A najednou pláè.
„Tady jsem mìla peníze a u¾ tu nejsou,“ ukazovala uslzená holèièka na svou lavici. Všichni jsme zaèali hledat, odtahovali jsme ¾idlièky, nahlí¾eli do všech koutù. A pak jsem si všimla chlapeèka. Køeèovitì svíral dlaò a velmi usilovnì „hledal“.
„Nenašels ty korunky?“ chtìla jsem mu dát šanci.
Marnì. Nezbylo ne¾ poruèit, aby otevøel dlaò. Peníze tam byly.
V tu chvíli vás pøepadne smutek, velký smutek a zklamání, dokonce i pocit jakéhosi vlastního selhání. A stejnì smutno vám je, kdy¾ se dostanete do blízkosti dìtí, které si „vyøizují úèty“, ani¾ si všimnou vaší pøítomnosti. Nestaèíte se divit výrazùm, které ti roztomilí chlapeèkové i holèièky doká¾í pou¾ít.
Radìji honem k nìèemu veselejšímu.
Pøesto¾e škola je „ústavem velmi seriózním“, bývá tam obèas i sranda. Jako kdy¾ jsme se napøíklad veselili pøed mnoha lety ve sborovnì. Bylo 30.èervna, prázdniny pøed námi, dìti dávno pryè. A najednou nesmìlé za»ukání. Za dveømi jedna maminka, ukazovala omluvnì na naši kolegyni.
V ruce dr¾ela vysvìdèení své dcerky. Vidìli jsme kolegyni, která se chytala za hlavu a rozvernì jsme èekali, co bude dál. Kdy¾ jsme se dozvìdìli, v èem je problém, vypukli jsme v hurónský smích. Maminka se velmi slušnì a témìø s omluvou pøišla zeptat, co¾e to má holèièka z matematiky. Tam, kde mìla být známka, bylo prázdné místo… A proto¾e známka byla naštìstí jednièka, paní spokojenì odešla. A my se veselili dál.
Neutekla ani pùlhodina a nové »ukání na dveøe. Neuvìøitelné. Tentokrát to byla uslzená babièka a problém ponìkud komplikovanìjší. Rozzuøený tatínek kromì toho, ¾e syna za známky „øádnì odmìnil“, ve vzteku vysvìdèení roztrhal na kousky a vyhodil z okna. A proto¾e se jednalo o osmáka, který listinu potøeboval k svému dalšímu studiu, babièka pøišla po¾ádat o duplikát. Vím, k smíchu to moc nebylo, ale kdy¾ paní odešla, øehtali jsme se i tomuto…
A ještì malý „korálek“ na závìr.
Vèera jsme mìli prvouku.
„Mù¾u na kole, nemù¾u na kole,“ ukazoval chlapeèek na dvì dopravní znaèky, „ale jak se to sakra jmenuje, já si nemù¾u vzpomenout,“ meditoval rozvá¾nì.
„To nevadí, hlavnì, ¾e víš, co máš udìlat, kdy¾ ty znaèky uvidíš,“ uklidòovala jsem ho.
„To vím, nasadím helmu a frèím,“ usmál se a kdy¾ jsem se zeptala,jestli to není tøeba stezka pro cyklisty, spokojenì mi to schválil…
PS. Toto jsou dopravní znaèky, vlastnoruènì vystøíhané a poskládané…
Eva Procházková
Další èlánky autorky: