OKÉNKO DO 2.TŘÍDY – září 2010

Tak už jsme tu zas – my – 2.A v plné parádě. 18 kluků a holek, o pár milimetrů větších, o 2 měsíce starších. ( že by i rozumnějších ???) Přestože mi bylo ze všech stran avizováno,že se moc netěší, vidím je, jak se radostně potkávají, řeší strategické úkoly – kam a s kým zasednout do lavice,
nevypadají vůbec smutně.

Dozvídám se, že Terezce se narodil bratříček Martin a je na své miminko moc pyšná a taky spoustu jiných důležitých informací. Pletou se mi pod nohama, křičí jeden přes druhého, mrňata sakramentská.. Na kterou stranu se motá klička u velkého H, jak to udělat, aby sešit nevypadával z obalu, jak si poznat bačkory, když je mají tři děti úplně stejné...

Ke zdolání organizačních záležitostí, spojených se začátkem školního roku stačí dva dny a pak plynule navážeme tam, kde jsme skončili. No, plynule.. někdy trochu škobrtavě, ale to během pár dnů napravíme.

Historky z prázdnin, doložené pohlednicemi, škebličkami, krásně opálenými tvářičkami jsou u většiny dětí mořské, tři z nich si moře ještě užívají i v prvních zářijových dnech – určitě tam mají tepleji, než v naší upršené republice. S nostalgií vzpomínám, že jsem své „první moře“ viděla, když mi bylo něco málo přes třicet.

Pro „zlobivce“ máme na nástěnce připravenou říkanku:

Jde na tebe zlobení?
Utrhni si lupení.
Když si ho dáš za klobouček,
bude z tebe hodný klouček.

Nevím, jestli to klukům pomůže, ale zkusit to můžeme.

A ještě trochu legrační vzpomínku na závěr. Kdysi začátkem školního roku přišly do naší třídy děti kolotočářů. Chodívaly vždycky tak na 14 dní, než se s rodiči posunuli zas o pár kilometrů dál. Neměla jsem tenkrát ještě děti, měla jsem relativně volná odpoledne a byla jsem zvědavá. A tak jsem si s nimi chodila povídat do jejich krásné maringotky, ukázali mi, jak se dělají růže do střelnice, vyprávěli o svých cestovatelských zážitcích. Byli velmi přátelští a jejich vyprávění se mi líbilo.

Dětem to ve škole samozřejmě moc nešlo, ale slovní úlohy typu: jedna jízda kolotočem stojí 3 Kč, kolik stojí 5 jízd? spočítaly vždy první. Pak jsem odešla na mateřskou, tři roky jsem je nepotkala a pak znova, ty samé děti, opět přišly. „Vemte si je k sobě do třídy, oni vás mají rádi,“ přivedla je maminka k nám, do 2.třídy.

„To nejde, oni už patří do 4.třídy,“ vysvětlovala jsem jí. „Ale, vždyť je to jedno, na těch pár dní,“ usmála se ta maminka. Tak jsme jí vyhověli, bylo to fakt jedno, a svými znalostmi ty malé druháky nijak nepřevyšovaly. A tenkrát jsem dostala svůj první- a taky jediný- úplatek (nebo sponzorský dar???) Domů jsem dětem přinesla pár žetonů na jízdu autíčkem, synové byli nadšeni.

Do naší třídy se letos nikdo nepřistěhoval, ani se nikdo neodstěhoval, ani k nám nikdo nepropadl. Zůstáváme „na svém“.

PS: Chcete vidět, jak jsme vyrostli? Takhle !

Eva Procházková

Další články autorky:

Deník paní učitelky

První prázdninový týden

Uprostřed prázdnin

Týden na konci prázdnin