Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Pýcha předchází pár - 2

Na to moje ježdění autem opravdu mohu psát seriál. Má pýcha tedy dostala pěkně na frak, to vám povím. Pan učitel z autoškoly je člověk mírný a poklidný, něco už zažil, ale na mne už při čtvrté jízdě začal takovým tichým hlasem zrovna syčet. "Spojku, povídám ...jste v protisměru...paní, já jsem řekl přibrzdit a ne couvat a spojku bych prosil..."
Připadala jsem si - no za blbce, jinak to nazvat nelze. Vždyť jsem kdysi jezdila docela normálně, jak to, že mi to jde jako psovi pastva - no vida, já se z těch úsloví a přísloví nevymotám, asi bych přece jen měla raději psát do Zpravodaje, než pokoušet osud.

Ale znáte to, když se ženská zatne, tak ji ani smrt neodvrátí, aby svůj úmysl neuskutečnila. Tak jezdím. Už je těch jízd osm a nějak nemám pocit - tedy já skoro ano, ale pak učitel ne - že bych byla jasná hvězda silnic.

Už mi to samotné bylo hloupé a tak jsem zapřela všechnu hrdost a požádala muže o pomoc. "Pojď si se mnou zajezdit, ať v té škole prokážu nějaké pokroky." Lezlo to ze mne jako z chlupaté deky, tátovi se moc nechtělo, už jen ten nápad jezdit s autoškolou považoval za podivný ženský rozmar, ale nakonec si dal říct.

A tak jsme vyjeli. Dovezl mne na takové letišťátko za Milhosticemi, nejspíš pro práškovací letadla, či na co to tam mají a půjčil mi volant. No prosím, rozjela jsem se docela bez přískoků, ba i to couvání mi šlo, rychlostní páku už nehledám, žádné šmátrání po podlaze, dokonce přeřazuji opravdu na dvojku i výše, aniž bych musela přemýšlet, jestli mám zatlačit dozadu nebo dopředu. Táta zíral a když jsme se vraceli do Kynšperka, nechal mne za volantem. To neměl dělat! Samozřejmě, že jsem zapomněla, na kterou stranu se mám dát a rozjela se přesně špatným směrem. No, nevadí, obrátíme při nejbližší možné příležitosti.

"Vem to doprava," pronesl nečekaně můj vlídný učitel. Podotýkám, že mi sluníčko svítilo do očí a řekl to na poslední chvíli - což dokonce později uznal i on sám. Poslušna povelu jsem to vzala doprava, asi tak šedesátkou. On je tam cestou nějaký kravín či co a naštěstí je příkop pod cestou zarostlý takovou podivnou liánovitou rostlinou, vyšší než člověk a lepkavou tak tuze, že obejme a udrží i auťák. Ze srázu jsme to tedy nenabrali, ale vycouvat bylo těžké. Já jsem byla rozklepaná, couvání mi ne a nešlo, ačkoliv táta tlačil ze všech sil, nehnuli jsme se zpět na cestu ani o píď. Když si k volantu opatrně přesedl on, couvat samozřejmě umí perfektně, jenže já nemám zase dost sil k tlačení. No, nakonec se povedlo, autíčko zabralo a mne pánbíček potrestal tím, že jsem sebou bacila do té lepkavé lebedy a ještě nazejtří jsem z oblečení vybírala "drápky" jako Popelka zrníčka.

Příští neděli jsme to proti všemu rozumu zkusili znova. Jenže to už táta nebyl vlídný, naopak rval mi za volant, řval na mne hůř, než nedávno kluk - no dopadlo to tak, že autem lítaly takový nervy, že jsem místo směrovky troubila, místo spojky šlapala na brzdu a vůbec si počínala jako - no však vy víte jak.

Já jsem kdysi slibovala, že budu radit. Pravdě průchod - byla to ode ne spíš drzost - dodnes jsem vám toho moc neporadila - ale tentokrát jednu radu opravdu mám: nikdy, ale opravdu nikdy se nepokoušejte být v autě žákem svého vlastního muže. Pokud ovšem nechcete rychlou cestou dospět k rozvodu. Anebo alespoň k poznání, že jste si vzaly agresivního
zuřivce. NIKDY!

Ještě tedy samostatně nejezdím. Ale nešť - jsem malá, ale vytrvalá.

Vaše Anna Z. alias Naďa Vencovská

Další články autorky