Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Nedejte na reklamy

A co já vám mám pořád radit jenom kolem tloušťky a jídla! Kde je psáno, že se s vámi nemohu podělit o své zkušenosti z jakéhokoliv oboru. Člověk je tvor podivný. Udělalo se hezky a já, namísto abych si užívala přírody (no jo, já vím, minule jsem si jí na Jesenici užila nějak nad plán a dobrý mrav), tak jsem se jednoho rána rozhlídla po bytě - to sluníčko by mělo nebejt, protože i krátkozrakým očím odhalí všechny nedostatky. Měla jsem kdysi dávno jednu moc prima známou, která doma zásadně nenosila brýle a zdůvodňovala to tím, že má v životě jiné starosti než v jednom kuse smejčit a mopovat. Svůj čas věnovala studiu (na červený diplom!) a s prachem a s takovými těmi ženskými pracemi se pustila do křížku jen "když si potřebovala od učení odfrknout a jen tak si zapřemejšlet". No a protože by ji ta zašlost v bytě kolem ní byla rozčilovala a rušila za soustředění na důležitější věci, tak prostě brýle doma nenosila a neviděla to.

Ne, že bych doma nenosila brýle z podobného důvodu, to si člověk může dovolit, když žije sám, ale já je nenosím vůbec. Už moc dávno, kdy jsem si ještě myslela, že jsem hezčí než "Šiferka", jsem se jednou v zahlídla ve výkladu - no a přešla mne na brýle chuť. Co má člověk vypadat hůř než musí, že. Moc mi to akurátní vidění nechybí, jen sousedé si občas stěžují, že jsem namyšlená a nezdravím. Přes ulici občas vážně nevidím, kdo ta barevné skvrna zrovna je a tak se pro jistotu culím na kdekoho.

Ale to jsem nechtěla povídat. Tak jsem se tedy po ránu rozhlídla - no co vám mám povídat - zrovna to tu volalo po malířích. Ale sežeňte honem někoho! Že bych to nezvládla sama? Však v drogerce mají Primalexů a kdečeho na výběr - koupím a uvidím. Alespoň budu mít příležitost si vyzkoušet tu bezvadnou věc co ji ukazují v televizi. Malují a pod tím udělátkem si děcko spokojeně hraje v postýlce a vůbec není nacákáno. Však ono je takové uklízení po malířích vlastně příšerná dřina, to mi potvrdí každá hospodyně, co to jednou zažila. Meješ, meješ a hadr je pořád bílý a zem šmouhovatá. To je stejné, jako po vánocích s jehličkami ze stromečku. I při několikerém luxování vždycky nějaká přebude. A najde se, pěkně zabodnutá pod kobercem, ještě i z jara. Tak tohle vytírání si pěkně ušetřím. Mistr malířský by trval na konzervativní malbě, však to známe. A ještě ušetřím.

Nakoupila jsem, rodinu vyhnala za lepším - děckám to bylo jedno, táta pochybovačně pokýval hlavou, ale protože je to vcelku dobře vychovaný manžel, tak si hlasité komentáře odpustil. Vymyla jsem největší kbelík co máme, obrátila do něj hned dva Primalexy, aby to stálo zato, přitáhla si z komory schůdky a dala se do díla. Docela to ubývalo, jen se mi nedařilo dodržet radu na návodu, abych molitanovým válečkem táhla po stejné ploše jen jednou. Jako naschvál se mi vždy povedlo zarejdit kam jsem nechtěla.

V zápalu díla jsem si ani nevšimla, že přes všechnu reklamu mám na zemi naděláno, to mi došlo až teprve, když jsem sestupovala ze schůdků a uklouzla na těch cákancích jako na banánové slupce. No nic, kostrč vydržela, tak jsem to vytřela a říkala si, že holt učený z nebe nespadl, asi to špatně držím, či co. Jenže - ach ouha! - ta reklama je opravdu úžasně přesvědčivá - rozhodla jsem se postele nechat kde jsou, jen jsem je pro jistotu zakryla prostěradly a s odvahou si váleček namontovala na nastavovací tyč.

Já vím, já vím! Nejspíš jsem to dost neutáhla, ale výsledek byl, že hned po prvním tahu po stropě se mi ten pěkně nadudacaný váleček poroučel do peřin a ani ta ochranná prostěradla moc nezachránila.

Nevzdala jsem to. Znáte ten pocit, když se ženská zatne, a že to dokáže děj se co děj. Nakonec jsem s mnoha přerušeními, věnovanými překonávání nástrah ten pokoj opravdu domalovala. Pravda je, že jsem si užila dřiny nejen malířské, ale i uklízecí, k večeru jsem padla naznak - na té naražené kostrči nebudu sedat ještě dlouho - a koukala jsem na krásně bílé šmouhy. Mísil se ve mně pocit jakési mírné spokojenosti nad dokončeným dílem s jistotou, že už nikdy, ale opravdu nikdy neuvěřím žádné reklamě a že po neděli hned zajdu za mistrem malířským, aby ten byt domaloval pěkně po svém. A až přijde, tenhle pokoj zamknu a nepustím ho sem ani za nic.

Ale přece jen - není to dokonalé, "kočičáků" šmouhatých jako v kočičím útulku - ale čistý je. Tak vážně nechápu, proč se sem rodina chodí dívat a vytrvale se chechtají.

Vaše Anna Z. alias Naďa Vencovská

Další články autorky