Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz   Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Doopravdy

Tentokrát je to doopravdy. Léto přišlo. Ne, že by sluníčko pálilo jako blázen každý den, ale i tak jsem pěkně do čokoládova. Tedy jen tam, kde je to mezi slušnými lidmi běžné. Jestli jsem kouskem duše zauvažovala, že se nechám oblévat sluncem pěkně po celém těle, tak mi to ten můj hezky rychle zatrhl. Prostě mne na tu "hanbatou" pláž nezaveze a je to. Ale jak jsem se dočetla, sluneční, ba i vzdušná lázeň je tělu prospěšná - dokonce i známý Benjamin Franklin pracoval u svého psacího pultíku celé dopoledne neoděn, připustiv (v té dávné době) přítomnost pouze sluhy a teprve odpoledne se řádně přistrojil a vyrazil mezi lid. Tedy spíš mezi tehdejší honoraci. On tady tehdy byl z Ameriky v Evropě něco jako delegace na mezinárodní styky. Ostatně, pokud jste četli Lišky na vinici známého pana Feuchtwangera, tuhle historii znáte.

No ale abych se vrátila k tomu zdraví. Vzdušnou a sluneční lázeň bráti zdrávo, nicméně je k tomu třeba kromě vlastní vůle dbáti také souhlasu svého pána a velitele. A on, jak jsem již uvedla - ani slyšet. Já se mu zas tak moc nedivím, sama se na sebe nedívám zrovna ráda, aby byl na mne zvědavý, na to se známe už moc let, tak co by si dělal násilí, že. Ale nedala jsem se tak docela. Zakoupila jsem ochucené sojové kostičky, řádně je naložila do láku a druhý den předvařila a protože jsem si myslela, že když bude kolem nich hodně toho ostatního, tak se napoprvé to maso-nemaso ztratí - ukuchtila jsem rizoto. A samozřejmě hojně to pokryla vrstvou nastrouhaného sýra, co do výšky v poměru rizoto - sýr tak půl na půl. No fakt je, že tam i toho ostatního opravdu bylo hodně, ale i tak si ti moji lidé všimli, že to není obvyklý buřtík, ani masíčko.

Teď čekáte, že vypuklo bojování převeliké, aby to vůbec snědli, ale jste na omylu. Ono se mi to opravdu vyvedlo k jídlu, chlapi samozřejmě nemohli pochválit, to by si zadali, ale snědli to všechno bez říkání, dcera jedla s chutí, ale neopomněla doložit svou "dospělost" poznámkou "no konečně něco začalas dělat" s příslušným přízvukem nadřazenosti.

Kde se to v těch dětech bere, že tak od dvanácti, třinácti let jsou tak příšerně všehoznalé a dávají to hlasitě najevo. U kluka mi to přišlo dost "odbyté", on neměl čas se zabývat nedostatečností vlastních rodičů a jejich nápravu, když vedl družinu menších děcek a měl co dělat, aby nabyl dost zkušeností a znalostí pro jejich blaho. To holka si na nás dává záležet. Už nejméně dva roky jsme po všech stránkách k ničemu. Nekňubové, trubci a kameny jejího života. Už už bych byla tuhle ztratila rozvahu, ale jako z udělání se naše babička rozhodla, že nás, dcery, už nějak dlouho neviděla a tak vyrazila za sestrou do Plzně a k nám do Kynšperka.

Když tak babička chvíli pozorovala, jak se mladá na mne sápe a mně rudne krk až k výstřihu, jen jen mne klepnout pepka - než jsem lapla ten správný dech, položila mi ruku na zápěstí a tak divně se na mne zadívala. Holka zatím stihla bez záhlavce vypadnout na disko a máma mi pak řekla - "dáme si kafe, ne?" a u toho kafiště mi pak povídala o nás dvou se sestrou a povídala o tom tak mile a s úsměvem, že mi ten krk zase rudnul, jenže tentokrát hanbou, jak jsem mohla na tak hodnou mámu být kdysi takový hubatice. Ona tehdy nám nic neodpustila pokud šlo o nějakou zásadní věc, ale jinak se spolehla na to, že nám dala do života dobrý základ a zbytek je na nás, jak s tím naložíme.

To je moje dnešní rada - nemůžete samozřejmě potomkům dovolit kdejakou zvůli, ale zkuste se na to jejich dorůstání v člověka dívat s takovým úsměvným humorem, jak to dokázala moje máma.

Vaše Anna Z. alias Naďa Vencovská

Další články autorky