Ne v¾dy platí „kdy¾ se chce, tak to jde“...
Nemohla jsem se doèkat setkání s rodinou mého syna, která ¾ije v USA. U¾ uplynul rok od našeho posledního setkání, které se uskuteènilo v Itálií. Tam jsem vidìla svou ètyøletou vnuèku po dvou letech a témìø roèního vnuka jsem vidìla úplnì poprvé. Tedy nepoèítaje velké mno¾ství fotek. Ten rok byl dlouhý. A dìti se hodnì zmìnily. V tomto vìku se ka¾dý den stane nìjaká zmìna, kterou lze vidìt a pojmenovat. Za rok to byl obrovský souhrn zmìn. Ty vizuální jsem vidìla prùbì¾nì na fotkách a musím øíct, ¾e se mi ty zmìny líbily.
Odhodlána nauèit za dobu mého pobytu vnouèata naše národní písnì a dìtské øíkanky, zásobila jsem se odbornou literaturou z mateøských škol a navíc jsme do kufru zabalila to nejlepší z dìtské literatury, kterou nabízejí naše knihkupectví. To vše po pøedchozím rozhovoru se synem, který mi vyjmenoval všechny èeské knihy, které ji¾ v jejich domácnosti jsou. A dostala jsem rozkaz: hlavnì ¾ádného KRTEÈKA, je tu pøekrteèkováno!
Opravdu mají doma pøehršel èeských øíkanek, básnièek a pohádek. Taky kazety, CD, DVD. Jen jedno schází. „ÈAS“.
Kdy to všechno pøeèíst, kdy¾: ráno se spìchá do školky, v podveèer, kdy¾ se všichni vrací domù, si dìti hrají a rodièe chystají veèeøi, po veèeøi se ète, ale anglicky, lépe øeèeno se vnuèka v pìti letech za rok nauèila èíst anglicky. A po koupání musí být pohádka na dobrou noc. To tatínek nìkdy ète èeskou pohádku, ale tu musí vysvìtlovat. Pøesto¾e na dìti mluví èesky, nemá šanci dìti nauèit plynule mluvit, proto¾e angliètina ze 4/5 pøeva¾uje. Ve školce, doma s maminkou, ve všech zájmových krou¾cích a v neposlední øadì je plný byt anglicky mluvících hraèek.
Mé opakované rázné pokusy o výuku èeské písnièky byly ještì ráznìji zastaveny mou energickou vnuèkou, nebo» v ¾ádné písni nevystupovala princezna, kterou právì hodlala pohybovì ztvárnit patøiènì odìna do vyøazené záclony. Holka modrooká, její oblíbená, kterou jí tatínek zaèal zpívat hned, kdy¾ na nìho otevøela ty svoje modré oèi, ji pøímo nabádá, a» nesedává u potoka, co¾ èiní. Ale ta píseò je více o tom potoku ne¾ o té holce. A doslova. Ona nesedává, ona toti¾ chvílí neposedí. Ale s èeštinou to bylo opravdu tì¾ké. A s angliètinou taky. Tedy s tou moji pro ni.
Vnouèek byl èastìji v mé péèi, proto¾e byl v dobì mé návštìvy dost nachlazený a proto nechodil do jeslièek. Teprve zaèíná mluvit a asi proto to má tak nìjak nastejno: èeština=angliètina. Reaguje na obì øeèi, v mém pøípadì jen na èeštinu, u písnièek pozornì poslouchal, nejvíce se mu líbila – „Já do lesa nepojedu“. K k jeho projevu ale v èeštinì nedošlo. Nedošlo ani k projevu v angliètinì. Na rozdíl od své sestry je to klidné dítì. Sedává v koutì, prohlí¾í si kní¾ky, trpìlivì skládá kostky a puzzle, ale nejradìji vozí koèárek. A opravdu rád se mazlí.
A zkuste v tomto pøípadì, ¾e se sotva domluvíte a navíc nevíte, zda je vám rozumìno, nìco pøedávat z generace na generaci. Sna¾ila jsem se, ale asi jsem nepøedala.
Mo¾ná vnouèata poznala, jaká je èeská kuchynì, proto¾e jim moc chutnala, mo¾ná si budou pamatovat, ¾e babièka umí házet balonem a sna¾í se je nauèit ho chytat, mo¾ná si nìkdy vzpomenou, ¾e je uèila jezdit na kole, ¾e s nimi skákala do velkých vln, kdy¾ jsme byli na dovolené u oceánu. ®e jim tam také pomáhala stavìt krásné hrady z písku, snad vnuèce budou chybìt chvíle, kdy si s babièkou hrála na princezny a prince, kdy s obìma skládala puzzle, mo¾ná ¾e… Snad si vnouèata všimla, ¾e babièka mluví stejnou øeèí jako tatínek, ¾e si babièka trochu povídá s maminkou zase maminèinou øeèí. Ale urèitì ví, ¾e babièka bydlí moc daleko a nemù¾e u nich být èastìji.
Ona by chtìla, ale nejde to.
Sylva Èurdová