Neodháněj nikdy lásku od sebe. Je jí tak málo na světě. B.N.

Povídání o Boženě Němcové se mi poněkud rozkošatilo. Nebyl to můj původní záměr, ale ukázalo se, že motivů je řada a chtěl jsem je trochu přehledně seřadit do tématických kapitol. Zbyla ještě jedna o díle paní Boženy a ta závěrečná, smutná, o jejím konci. V životě té vzácné ženy je ovšem řada motivů, které se různě prolínají a vracejí, možná nepatří k nejdůležitějším, ale o životě a době vypovídají také, mnohdy víc, než věcné životopisné údaje.

Paní Božena byla jako žena státního podúředníka vlastně dáma dost vysoko postavená. Velmi si znepřátelila místní honoraci třeba v Domažlicích tím, že „sprostnému lidu“ neonikala, jak se v té době dámám slušelo, ale vykala. Stejně tak i její muž.

Koluje řada historek o nevhodném chování paní Boženy, přesněji o jejím velmi neuváženém vztahu k penězům. Není tajemstvím, že ji velmi dlouho a velkoryse podporoval František Palacký, anonymně jí pravidelně přispívala matka malíře Jaroslava Čermáka a řada dalších. Zachovaly se listy doslova žebravé, které psala řadě bližších i vzdálených přátel. Těžko soudit, odsuzovat nechci vůbec. Nevím, jak pravdivá je historka o tom, že si z jedné ze sbírek na svou osobu nechala ušít plesové šaty. Jisté se ale zdá, že její roztržka s Karolínou Světlou měla podobný podtext. Světlá přinesla Němcové domů nějaký vybraný finanční obnos. Na návštěvě u ní byl nějaký mladší přítel (snad Bendl) také finančně strádající a Němcová před Světlou vzala z té sebrané částky podstatný díl a věnovala ho mladíkovi. Světlá se velmi urazila, zatvrdila a s Němcovou už nikdy neztratila ani slovo.

Zajímavé se mi rovněž zdá, že jak Havlíček, tak i Němcová, kdyby žili v cizině, vlastně v jistém vyhnanství, patrně by žili déle a zdravěji. Zatímco u Havlíčka je takřka nesporné, že pobyt v Brixenu by jeho tuberkulózu určitě zpomalil, u Němcové se zdá, že i jí pobyt v Uhrách zdravotně velmi prospíval, není vyloučené, že i tamní podnebí ji prospívalo. Tam ovšem své sehrálo v roce 1853 Němcovo vyšetřování a stíhání za „politické rejdy“, kterých se měl dopustit okolo revolučního roku 1848. Shodou tragických náhod mu zrovna v době vyšetřování byla zadržována i osobní korespondence, a tak se matka o vážné nemoci syna Hynka dozvěděla až na poslední chvíli a stihla se jenom rozloučit s umírajícím patnáctiletým potomkem. Zdá se, že smrtí milovaného syna se láme osud paní Boženy v mnoha směrech.
Šílená Viktorka na splavu je pojem už velmi zažitý, patrně nejenom ze školní četby.

To, že Němcová napsala kroniku, je celkem známé. Čerpala příběhy ze svého mládí, často po svém, upravené. Viktorie Židová je postava skutečná, reálná. Narodila se už na sklonku osmnáctého století, ovšem autorku Babičky přežila o šest let, zemřela v roce 1868. Byla to prý pěkná a čiperné holka dokonce z gruntu, skvělá tanečnice, půvabná. To, že táhla někdy někde s vojskem, je mimo jakoukoliv pochybnost. Občas zapomínáme, že manžel babičky Magdaleny Novotné, Jiří, byl také voják z povolání a jeho žena táhla s vojskem jako markytánka. Možná i proto měla babička s Viktorkou takový soucit. Mne na smutném osudu Viktorky zaujaly dva hořké detaily. Zatímco o narození dítěte, které měla Viktorka jako mladá utopit v řece, nejsou v kronice žádné záznamy, jisto je, že Viktorie Židová porodila dítě po čtyřicítce, je tedy jasné, že jejího pomatení někdo zneužil tím nejhnusnějším způsobem. Také konec jejího života má hořkou příchuť. Jeden bohatý místní sedlák ji naložil na vůz a odvezl do rodné vísky, kde ji nechal dokonat smutnou životní pouť. Ušetřil tak pro svou vísku pár grošů, které by obec musela zaplatit jako náklady na její pohřeb.

Když jdu někdy procházkou z náměstí I. P. Pavlova v Praze dolů, na Karlovo náměstí, vybaví se mi slůvko Budeč. Dneska je tam myslím poblíž vysokoškolská kolej, znalci historie a zeměpisu vědí, že poblíž Zákolan u Kladna je zachovalá historická rotunda. V době velkého vlasteneckého vzmachu našeho národa se Budeč stala jistým symbolem češství, neboť patrně byla sídlem Přemyslovců už v osmém století. Proto byla i velmi experimentální česká škola nazvána Budeč. Celý projekt je spojen se jménem lékaře a později hlavně pedagoga Karla Slavoje Amerlinga, velkého vlastence a uznávaného učitele. Tu zvláštní epizodu zmiňuji proto, že také Němcovy děti snad měly školu navštěvovat, možná v budoucnu. Z dochovaných zpráv se zdá, že některé praktiky, zaváděné ve škole, byly více než podivné, škola záhy zkrachovala.

Pražské pobyty Němcových bych rozdělil na dvě části

První byl v první polovině čtyřicátých let. Mladá, krásná paní obletovaná ctiteli, byla skutečně středem vlastenecké společnosti. V té době ještě i slušně hmotně zajištěná, jako žena státního podúředníka. Není ostatně tajemstvím, že paní Božena si po většinu života držela služku. Ovšem služku, kterou chápala spíše jako přítelkyni. Potom časté žejbrování, tedy stěhování po rozlehlém císařství, později rozchod rodiny. Božena třela bídu v Praze, manžel osiřele pobýval v Uhrách.

Když se rodina na čas v Uhrách spojila a zdálo se, že celkem šťastně, přišel další krutý zlom. Josef Němec je vyšetřován pro „politické rejdy“ spojené s rokem 1848, byl mu snížen plat, později byl ze státní služby propuštěn. Do toho tragická smrt syna Hynka v roce 1853. Tady asi definitivně končí okouzlující krásná a duchaplná spisovatelka česká. Nastupuje unavená a bídou utýraná máma od tří dětí, která nemá co uvařit dětem, nemá boty, které by si mohla obout při návštěvě přátel. Nemá ani na papír a inkoust, základní potřeby spisovatelky.
Rodina přespává ve vlhkých bytech na shnilé slámě, pokorná žebravost některých dopisů paní Boženy bolí dodnes citlivé duše.

Často bývá citována Nerudova vzpomínka na návštěvě u Němcové
Připomeňme si ji:
„vědouce z doslechu, že se jí nedaří valně, byli jsme odhodláni, jí jediné … nabídnouti honoráře. Byli jsme uvedeni do pokoje… A seděli jsme tu jako zařezáni. Zraky naše bloudily po chudičkém, oloupaném nářadí a stále se vracely na vybledlý … ubrus …; podnes vidím v něm … otvory, zacelené bílými stehy. … Němcová přišla v kartounové suknici, v hedvábném sice, ale již prastarém límci černém. Usedla na pohovku, rozumí se, že rovněž sešlou a hrbolatou. … Byli jsme rádi, když jsme byli zase přede dveřmi…"

Přesto ta nemocí i chudobou strádající žena přišla na manifestační pohřeb Karla Havlíčka Borovského v roce 1856 (ve stejném roce se národ rozloučil i s jejím milovaným autorem, Tylem). Přišla a doslova rozzuřila vrchnost známou trnovou korunou, kterou položila na Havlíčkovu rakev. Snad na popud svého přítele, Vojty Náprstka.

Nesourodou tříšť vzpomínek ukončím vzpomínkou konfidentskou. Na tu krásnou a osudem nepříliš hýčkanou ženu nasadila c. a k. policie konfidentku, snad i placenou. Jméno neuvádím, ač v některých materiálech se objevuje. Nemám ho ověřené a nerad bych ublížil rodině té dámy, pokud to není jisté. Ostatně i kdyby bylo, co je nám po jménu jedné konfidentky.

Podstatné je, že s námi žije „naše paní Božena Němcová.“

Josef Hejna