Deník paní uèitelky – 43
A na závìr- dopis z 30.èervna 2010
Milí ètenáøi Seniortipu,
uteklo to jako voda. Na zaèátku obavy, zda bude o èem psát, zda bude nìkdo ochotný si mé vyprávìní èíst. Teï na konci tak trochu nostalgie a vzpomínky.
„Uèitelko, Voøíšek se posral.“ (èerven 1981-mùj první šk.výlet)
„Já vím, ¾e se øíká zadek, ale já jsem vèera dostal od táty na prdel.“
vìty pronesené dávno, dnes u¾ dospìlými lidmi, pro mì nezapomenutelné.
Za¾ila jsem uhelné i chøipkové prázdniny i jednodenní uèitelskou stávku. Dvìma malým dìtem bìhem mé uèitelské praxe zemøela maminka, nìkolik se jich rozplakalo pøi rozvodu rodièù, mnohokrát jsme spoleènì jásali nad z porodnice pøineseným malinkým sourozencem.
Schovala jsem si pár „milostných“ psaníèek mezi prvòáèky, zapomenutých pisateli na lavici („Zradila jsmì, u¾ tì nemyluju…“). Za¾ila jsem párkrát i podìkování rodièù (co¾ opravdu èasté nebývá) a snad ani jeden vyhrocený konflikt s rodièi – vlastnì jeden, kdy mi mou domnìlou nespravedlnost pøišla vyèíst maminka- kolegynì.
Jako zaèínající uèitelka jsem pøi pohovorech v øeditelnì klopila oèi, kdy¾ si „veøejnost“ = baba odnaproti pøišla stì¾ovat na mé nevhodné obleèení (letní šaty na ramínka). Byly mi vyèítány chcíplé mouchy na okenních parapetech ve tøídì i ošklivá nástìnka k SNP èi VØSR. Mnohdy jsem se uvnitø stydìla za politické básnièky, které jsme s dìtmi museli èíst, i za Rudé právo, které mi bylo dùraznì doporuèeno odebírat (š»astná, ¾e mohu vykonávat své povolání a nemusím vstoupit do KSÈ).
Èas „trhl oponou“- zpoèátku jsem bìhala za zkušenými kolegynìmi s ka¾dou blbostí a zašti»ovala se jejich radami (myslím, ¾e mì obèas mìly plné zuby), dnes jsem schopna i obèas poradit, kdy¾ jsem po¾ádána.
Módu mno¾in èi lákání dìtí do vojenských škol vystøídala móda šetøení èímkoliv, móda projektového vyuèování i „moderních metod“ – v uvozovkách proto, ¾e nìkdy je to pro mì neakceptovatelné. Ano, drezúra dìtí není nutná, ale je tøeba válet se po zemi pøi tréninku násobilky nebo skákat po ¾idlích u vyjmenovaných slov? Je tøeba se dìtem podbízet, aby je to ve škole bavilo, nebo je lepší je nìco poøádnì nauèit? Je opravdu zbyteèné mít nìkteré dùle¾ité informace v hlavì a nebìhat kvùli všemu na internet?
Nechci být s dìtmi kamarád, chci být jejich uèitelka. Jsou hranice, které jsou pro mì nepøekroèitelné (jsem u¾ prostì starší generace). Vzájemná dùvìra ano, ale i pøimìøený odstup, respekt, kázeò, slušnost. To jsem se sna¾ila vštípit i tìm letošním prvòákùm. Schválnì jsem kvùli tomuto vyprávìní sáhla po krabici se školními fotografiemi a poèítala.
Ne ka¾dý rok jsem uèila prvòáky, tito byli mí dvanáctí. Ètou, píšou, poèítají a to je pro uèitele v 1.tøídì ta nejvìtší radost. Ještì nikdy jsem tak bedlivì nesledovala jejich výroky, roztomilé a legraèní, tentokrát se mi moc hodily do mých vyprávìní.
Naše tøída u¾ je prázdná, smutná. ®ádné obrázky na nástìnkách, prázdná tabule, ¾ádné ruèníèky, kuføíky, nic. I ty lavice jsou nezvykle spoøádanì prázdné. Jen rozjásané dìti s vidinou prázdninových dobrodru¾ství v rukou tøímají svá jednièková vysvìdèení a na stole le¾í hromada kvìtin, podle které se 30.èervna bezpeènì pozná uèitelka.
Milí budoucí druháci, u¾ijte si své první školní prázdniny, zaslou¾íte si je. Bylo nám spolu docela fajn. A vám všem, milí ètenáøi, pøejeme spolu s dìtmi krásné léto.
Eva Procházková
Další èlánky autorky:
Jarní prázdniny, cesta do Prahy
Povìst i místì zvaném Toèivý vír