Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
O jedné velké kni¾ní výhøe a velkém risku
Mìl jsem štìstí na vynikající uèitele. V obecné škole to byla Marie Souèková a její man¾el Václav, kteøí mne nauèili recitovat básnì, abych je mimo jiné také pøednášel pøi rùzných pøíle¾itostech. Tìch bývalo na vesnici bìhem roku hned nìkolik. Oslava nového roku, 7. bøezen – výroèí narození T. G. Masaryka, 1. máj, 6. èervence – Upálení Mistra Jana Husa (to bývala v¾dy velká vzpomínková akce, která se konala u jednoho hranièního “smírèího“ køí¾e na konci vesnice a pøi ní¾ v¾dy hoøela vatra), také 28. øíjen. Posléze pøipomínkové slavnosti ke dvìma osobnostem se vztahem k naší obci: Svatopluku Èechovi (osm let zde ¾il) a Bedøichu Smetanovi (našel zde svou druhou ¾enu Bettinu a skládal u jejích rodièù Prodanou nevìstu).
Na Mìš»anské škole T. G. Masaryka v Neratovicích, do které jsem dennì jezdil sedm kilometrù na kole jen prvním rokem, mne nauèil znát antické klasiky tøídní uèitel Bohumil Kohoutek. Od druhého roèníku jsem ji¾ navštìvoval mìš»anskou školu v mé rodné obci Obøíství. Naše uèitelka èeského jazyka a literatury Marie Øehoøová-Nechlebová byla v obci souèasnì kronikáøkou (po mnoha létech jsem na její práci ve stejné funkci navazoval). Byla tou vzácnou ¾enou, která v èlovìku doká¾e probudit ono zvláštní tì¾ko definované fluidum, o nìm¾ jsem nemìl jako dítì ani zdání, jako dospívající chlapec jsem zaèínal lecèemu rozumìt a nebál se zkoušet také leccos podnikat.
Jednou pøišla do tøídy a pod pa¾dí náruè výtiskù èasopisu Malý ètenáø. Pro ka¾dého z nás. A hodinu výuky zaèala s poukazem na vyhlášení výzvy k soutì¾i v tomto èasopisu, který jsme všichni vidìli poprvé. Psal se školní rok 1939-40, v zemi u¾ byli od 15. bøezna nacisti, všude vlály prapory s hákovými køí¾i v èerném a rudém poli, dusno bylo v našich rodinách, sklíèení jsme byli i my ve škole. Co všechno se bude u nás dít?
Naše paní uèitelka, stateèná ¾ena a velká vlastenka, se rozhovoøila o naší obci, o jejích historických a kulturních tradicích, proto¾e ta soutì¾ vyzývala otázkou: Kdo zná nejlépe svùj rodný kraj? Jakoby navzdory té nacistické okupaci. „Tak, milí ¾áci, dnes si napíšeme na neèisto slohové cvièení na téma Mùj rodný kraj. Doma si ještì vše rozvá¾íte, poradíte se s rodièi a pøíštì pøinesete svùj úkol napsaný.“
V další hodinì paní uèitelka èetla ukázky z našich prací. Poznával jsem svá „zpívající slova, která ka¾dý nese nejdéle v srdci svém po celé ¾ití…“ Nestaèil jsem se èervenat, polil mne pot – v¾dy» je to poprvé, kdo nìkdo takto oceòuje moje první neumìlé literární dílko.
Vybrala takto tøi nejlepší práce z naší tøídy, doporuèila nám, abychom je krasopisnì pøepsali, pøípadnì k nim nakreslili své obrázky, a sama je odešle do redakce Malého ètenáøe. Vzpomínám si, ¾e uzávìrka té soutì¾e byla v polovinì kvìtna 1940 a její výsledky mìly být vyhlášeny v nejbli¾ším èísle po prázdninách.
V záøí 1940 (2. èíslo, roèník 60., školní rok 1940-41 ) pøinesl Malý ètenáø celou jednu stránku: Naše velká vlastivìdná soutì¾ je skonèena. III. cenu 200 K (to u¾ byly protektorátní koruny) v hotovosti a knihy Vilímkova nakladatelství v hodnotì 500 K získává Mirek Sígl, ¾ák III. tøídy mìš»anské školy v Obøíství, okres Mìlník. Všichni jeho spolu¾áci ve tøídì obdr¾í knihy svìtových spisovatelù, vìnovaných mláde¾i. Tøídní uèitelce, která zorganizovala naši soutì¾ na této škole, zasíláme dvì knihy vázané¨v plátnì: od Františka Hamzy Šimon – kouzelník a M. V. Šmilovského Za ranních èervánkù. Odmìnu obdr¾í také øeditel školy, a to obraz Josefa Bro¾íka (Cesta na Pùlnoèní).
Tuto ocenìnou práci Malý ètenáø otiskl i s mojí fotografií a tøemi kresbami, jimi¾ jsem práci doprovodil - Èeská chaloupka Sv. Èecha v Obøíství (akvarel), Bydlištì Bedøicha Smetany na Lamberku a portrét básníka Sv. Èecha (obojí perokresby).
Ve škole z toho byla velká sláva. Do Vilímkova nakladatelství v Opatovické ulici v Praze jsem si zajel na tatínkovì jízdním kole a rovnì¾ s otcovým „ruksakem“, abych si zde v jejich skladu vybral èeské kní¾ky za 500 protektorátních korun. Vzpomínám s láskou na knihu Guy de Maupassanta (1850-1893), francouzského spisovatele, Nikolaje V. Gogola (1809-1852, ruského spisovatele, knihu èeského spisovatele Jana Herbena (1857-1936) „Chudý chlapec, který se proslavil“ o T. G. Masarykovi a zejména pak básnické sbírky Františka S. Procházky (1861-1939), který redigoval Malého ètenáøe od jeho zalo¾ení v roce 1880 a který v nakladatelství J. R. Vilímka øídil edici dìtské literatury. Vydal na tøicet básnických sbírek a za vrchol jeho básnické tvorby pokládají literární kritici a historici „Krále Jeèmínka“. V Námìšti na Hané má na svém rodném domì pamìtní desku.
Poštou mi došel do školy diplom zasklený v rámeèku. Ve druhém roce války a nacistické okupace bylo vše od redakce velmi riskantní, ale na to, jak mnoho tenkrát riskovali, jsem pøišel a¾ v záøí 1998, kdy moje bývalá Jubilejní mìš»anská škola Svatopluka Èecha slavila 60. výroèí od svého zalo¾ení.
Pøišli za mnou tehdejší ¾áci s paní uèitelkou, zda nemám nìjaké vzpomínky na školu: sešity, výkresy, uèebnice, rysy … Zavedl jsem je na pùdu svého rodného domu a tam v jedné maminèinì truhle bylo všechno bohatství, které shánìli a nad kterým byli všichni nesmírnì potìšeni. A jedna z nich – Terezka Houštecká, budoucí studentka ¾urnalistiky na Fakultì sociálních Univerzity Karlovy – zahlédla onen zarámovaný diplom a zeptala se, zda bych jej rovnì¾ nepùjèil na chystanou výstavu. „Proè ne, ale vidíš sama, ¾e ten rámeèek je u¾ chatrný, nìjak vše seschlo…“ „Náš tatínek si s tím poradí…“, vlo¾ila se do toho další spolu¾ákynì, dcera školníka Harkabuze, velmi pøíjemného a milého pána, který pøišel do Èech ze Slovenska a zakotvil v Obøíství.
Hned druhý den pøijí¾dí pan školník na kole, v aktovce mùj seschlý rámeèek, v ruce diplom a ještì jednu stejnì velkou ètvrtku, ovšem tištìnou hlubotiskem, co¾ jsem poznal. „Podívejte se, pane redaktore“, ukazuje zatím její rub a øíká mi: „…co bylo pod tím sklem a diplomem: fotografie Tomáše G. Masaryka!“
Svìte, div se! Na mou duši! Tolik odvahy mìli ti vlasteneètí redaktoøi a pracovníci Nakladatelství J. R. Vilímek v Praze, jestli¾e podobnì rozeslali i dalším výhercùm diplomy s portrétem našeho prezidenta Osvoboditele – v druhém roce po nacistické okupaci naší zemì!
Od té doby mám oba rámeèky vedle sebe v pokoji za sklem knihovny. A v¾dy si vzpomenu, jak se mi tenkrát rozbušilo srdce pøi pomyšlení mo¾ných následkù. Od té doby jsem tento pøíbìh u¾ mnohokrát vyprávìl, dnes o nìm píšu poprvé