Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Dvì Marienky
Pøed èasem jsem se zmiòovala o akci - nebo spíš pokusu nedávného ministra Peciny najít nìjakou úèinnou formu øešení problému "jak s Cikány". Nemám v úmyslu ten nápad nìjak hodnotit. A na skuteèné vyhodnocení výsledku je ještì opravdu brzo - problém vznikal desítky let, je hluboko v nás i v nich a nestaèí na jeho vyøešení pár mìsícù.
Kdysi jako dítì jsem mìla rozporuplné pocity strachu a souèasnì tajné touhy, aby rodièe opravdu splnili svou pohrù¾ku, ¾e "mne dají Cikánùm". Pozdìji v ¾ivotì jsem se s nimi mnohokrát setkala - a vìtšinou spíš v dobrém a zajímavém. Naposledy pøed pár lety s hudebníkem Fabianem a musím øíct, ¾e málokdo na mne zapùsobil tak uklidòujícím moudrým
zpùsobem, jako on. Bylo potìšením posedìt s ním na kafi a povídat si o ¾ivotì.
Dnes mi ale v hlavì kmitla vzpomínka na dvì Marienky, které mi zajímavì vstoupily do ¾ivota. Tu první jsem potkala jako asi dvacetiletá v Novém Boru. Jejich opravdu rozvìtvená rodina bydlela v nedaleké skupinì domkù a já v podnájmu v docela honosné vile místního skláøe. Kolem tìch domkù jsem chodívala do divadla ka¾dý den a nìjak jsme s tou ernookou dlouhovlasou dívèinou si padly do oka. Však jsme ani nebyly od sebe vìkem a¾ tak daleko - mohlo jí být tak šestnáct. Usmívala se na mne pøes plot takovým srdeèným zpùsobem, ¾e se nedalo odolat. A brzy jsme zjistily, ¾e si opravdu máme co øíct. Sedávaly jsme pak èasto na
sloupcích branky "našeho" plotu a povídaly a èasto i zpívaly dvojhlas - naše i jejich písnièky.
Já jsem jí povídala o divadle, vyprávìla obsahy her - ona mi povídala o svém snu - tou¾ila stát se švadlenou- návrháøkou. O¾ivit barevnost našich ¾en - rozjasnit jejich šaty i potìšení z vlastní krásy. Sama byla jako ptáèek kolibøík, plný barev - nìkdy se zasnila a zvá¾nìla - "vy
jste tak šediví" povzdechla, ale hned jí zajiskøilo v oèích a spustila nìjakou rozvernou písnièku. Kdy¾ jsem pak odešla z Boru - ztratila se mi z oèí a Bùh ví, jestli se jí její barevný sen splnil.
Pøešli jsem tehdy - já u¾ s partnerem a pozdìjším man¾elem do anga¾má divadla v Mostì. I tam ¾ilo a dodnes ¾ije Cikánù hodnì. A tam jsem potkala Marienku druhou. Sama u¾ jsem mìla dvì dcerky, ona také dvì, pøibli¾nì stejného vìku., jako byly ty moje. Potkávaly jsme se v poradnì, u lékaøe, na høišti v parku. A holky se tu popraly o kyblíèek, tu smíøily nad koèárkem s panenkou. A tak jsme si my dvì maminky také zaèaly povídat. Byla pøíjemná, zajímavá a krásná, jak u¾ tak cikánky v mládí bývají. A dost nezvykle ostýchavá - to nebývají. Èasem mne pozvala na návštìvu a èekala, jestli øeknu ano s viditelným napìtím. Proè ne a
proto¾e byl èas na svaèinu, zvedly jsme se a vydaly na tu návštìvu rovnou. A èekalo mne pøekvapení - a musím pøiznat i zahanbení. S malými dìtmi je tì¾ké udr¾et úzkostlivý lad a poøádek, ale tenhle malý byteèek jen svítil a vùbec se nepodobal mému domácímu "élentu", který chtìj nechtìj vznikal díky mám dceruškám, a» jsem uklízela, jak chtìla. A další pøekvapení bylo, ¾e té úzkostlivé hospodyòce vùbec nevadilo, ¾e jí ti ètyøi èerti pøevracejí její poøádek vzhùru nohama, jeèí, honí se - já bych u¾ dávno vylítla z kù¾e - ona se ne to všechno dívala s poklidným úsmìvem a pohodovì je zklidnila nad talíøi domácích buchet.
A pak mi øekla nìco, co mi vysvìtlilo její ostýchavost i nejistotu, zda pozvání pøijmu - nepatøila k nám, ale nepatøila ani ke svým. Sna¾ila se zpùsobem ¾ivota podobat nám a tím se i s mu¾em a dìtmi vykoøenila z toho svého pøirozeného prostøedí. To ji odmítlo a naše nepøijalo. Byla jakýsi bezdomovec mezi lidmi - svými a "gád¾ù".
A právì vzpomínka na tuhle druhou Marienku mi brání jen tak s jistotou vìøit s úspìch mnoha našich leckdy i dobøe mínìných - ale spíš úøednì provádìných - snah o vèlenìní tìch dvou svìtù. Bude to trvat nìkolik generací vzájemné dobré vùle, zmìn nabízených srdcem a
nezaujatou pozorností a pøijímaných srdcem a vlastní touhou po lepším.
Naïa Vencovská