Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Krásný čas

V těch dvaceti letech do revoluce jsem dělala hromadu přerůzných prací od profesí dělnických po úřednické. A dvakrát se mi dokonce povedlo být sekretářkou, výkonnou a ceněnou. To poslední se poštěstilo na Vysoké škole zemědělské v pražském Suchdole. A poštěstilo opravdu doslova. Sešla se nás tam parta ve věku kolem šedesátky, kluci - tedy páni vyučující - byli kamarádi od střední školy, společně absolvovali VŠZ a na škole také zůstali společně učit, byť různé předměty, ale všichni na katedře mechaniky. A mne pro spolehlivou ochotu se celý densmát vděčně přijali jako dalšího "kluka" do party.

Co my jsem se navyváděli a naprožívali společných veselých a milých chvilek! Ve frontě na oběd v menze jsme dokonce byli občas i káráni za nepatřičně rozverné chování. Jako že - dospělí lidé - jaký to dáváme příklad studentům! Ale když svět byl tak bezpečný díky dobrým přátelům! Ráno jsem se budívala s pocitem, že už už aby byl den a já mohla do práce! Často jsem svým kámošům připravila hned po ránu nějaké překvápko. Snad největší byl boršč - neváhala jsem vyskočit už po páté hodině a dát se do vaření, pak jsem v zabaleném hrnci aby nevychládlo tu ještě vařící dobrotu nesla na katedru a protože jsem měla klíče od všech místností a i to nádobí se za společných sedánek zaměstnanců našlo, nadělila jsem na všechny stoly hustou voňavou dobrůtku a neváhala letět ze schodů uprosit paní vedoucí v prodejničce, aby mi zadem před otevřením prodala čerstvé rohlíky. A kluci přišli a nestačili koukat!

A tou dobou se syn, student osamostatnil - vlastně byl osamostatněn - protože jsme původní velký byt pro celou rodinu jako nadměrný nemohli udržet a našli si výměnou dva malé kutloušky - já právě v Suchdole a odtud i to nové tak šťastné zaměstnání. Plat sekretářky nebyl ale nic moc a bytí na dvou adresách také něco potřebovalo - přemýšlela jsem, jak nadlehčit finance. Zařízení školní menzy tehdy zrovna hledalo uklízečku hygienických zařízení - no co, však jsem se díky péči soudruhů těch hajzlíků něco nauklízela! A tak jsem se přihlásila. A nastoupila na večerní směnu po práci. Za všech zaměstnání, co jich bylo, jsem se nevyhýbala ničemu, jedině záchodkům v hospodách čtyřce, na ty jsem opravdu neměla dost odvahy. Ale tohle byly oproti všem zkušenostem doslova salóny, kachlíkové, prostorné s řadou umyvadel se zrcadly!

Každá pracovní zkušenost v životě má člověku nadále přinášet schopnost se otáčet v dalším zaměstnání. Ne že bych nebyla měla uklizeno v celém prostoru, ale znala jsem také osvědčený fígl zkušených uklízeček - "musí to praštit do vočí". A tak jsem největší péči věnovala právě řadě zrcadel a kohoutků přímo naproti vstupním dveřím. To nemohla vědoucí menzy přehlídnout, jak se leskly a blyštěly! A tak jsem byla navýsost oblíbený a honorované líp, než sekretářka.

Na katedře jsem se o svém dalším zaměstnání nezmiňovala, kluci sice byli kámoši, ale měla jsem špatnou zkušenost z Metrostavu, kde jsem coby mzdová účetní vypomohla naší hodné uklízečce v době delší nemoci a uklízela za ni - a najednou jsem už nebyla důstojná paní mzdová, ale "paní, co uklízí". Lidé jsou různí.

Na obědy jsme celá parta s mými kamarády chodili vždycky současně a najednou mi přišlo divné, že pánové ještě před odchodem z katedry si jako ujeden muž ještě "odskočí", ačkoli předtím chodívali až v menze. "Kluci, co je s vámi, máte nějaké potíže?" divila jsem se. Chechtali se a nakonec kápli božskou - "když my ti nechceme občurávat tvoje záchody!"

Díky tomuhle kšeftíku jsem ale zažila jedno dvoudenní vězení. Nechtěné a nezaviněné. V pátek jsem si honem ještě sjela dolů do Dejvic pro časopisy a přilítla na svůj úklid. Vesele jsme se pozdravili s vrátným a dala jsem se do díla. Když bylo hotovo, chci jít domů - jenže ouha! Pan vrátný nějak pospíchal na víkend a dočista zapomněl, že mne ještě má v budově. Zamkl a až do pondělka měl volno. Tak. A co teď? Mobily tehdy ještě nebyly, telefon sice na vrátnici byl, ale dveře do ní také pod zámkem. Zkusila jsem na sebe upozornit v průčelí budovy u velké prosklené stěny - ale kdepak. Všichni už byli pryč a studenti z kolejí tudy o víkendu taky cestu neměli. Takže na dva dny árest - smířila jsem se.

Copak o to, číst bylo co, časopisů já odjakživa kupuji hodně, voda je dostupná, místnůstka úlevy dokonce nablyštěná - ale co s jídlem? A zase se uplatnila stará zkušenosti. Ve všech kuchyňských zařízeních se v lednici vždycky najde nějaký zbytek. A kolik takových kuchyní já jsem při svých nucených profesích zažila! A taky bylo. Salámek, dokonce i šunčičku si někdo schoval- měl smůlu! - dokonce i rohlíky jsem objevila, sice připravené na strouhanku, ale byly jen včerejší a já měla tehdy ještě zuby v pořádku. Tak dva dny vydržím. Zbývalo připravit pohodlí na spaní - ale ani to nebyl problém. V hale u vchodu byla velká křesla, stačilo si dvě srazit k sobě a spalo se - jejda! Akorát mohlo být tepleji. Ale hřála mne představa, jak bude pan vrátný v pondělí ráno kulit oči, až ho na schodišťátku před vrátnicí pěkně přivítám do práce!

To víte, že jsem tam číhala už od prvního rozbřesku, abych si tu legraci nepokazila! Nebyl dalek infarktu, ale přežil!

Naďa Vencovská

Další články autorky