Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Lapena v železech

Krkonošská příroda je opravdu krásná, ostatně jako každá neporušená, voňavá jarem. Pracovala jsem tehdy jako kulturní referentka na zotavovně ROH ve Vysokém na Jizerou a mezi jednotlivými turnusy jsem my, zaměstnanci, měli sice na starosti důkladný úklid a přípravu pohody pro další rekreanty, ale pak nejméně půl dne osobního volna. Vyšla jsem si na procházku do lesy, sluníčko hřálo, les voněl a bylo skoro hmatatelné ticho a odpolední pohody. Vtom jsem zaslechla neuvěřitelný zvuk. Co to pro pána může být? Rozjíždí se traktor, nebo letí letadlo? Také ne, tak co? Vydala jsem se mimo cestu za zvukem a zůstala v údivu stát.

Na malé paloučku byl rybníček, doslova ucpaný žábami v pilném milostném zápolení o vznik nových životů a hladina už už se plnila nesčíslným množstvím drobounkých průhledných kuliček budoucích žabiček. Stála jsem tam hodně dlouho a nemohla se toho pohledu nasytit. A tím se v podstatě městský člověk jen tak nesetká. A abych opravdu viděla, začala jsem ten rybníček obcházet po okraji v badatelském nadšení.

Vtom klap! a kolem levé nohy se mi sevřela velká železa. Sklapla past a rozevřít to nešlo i když jsem až zuby zatínala úsilím. Povedlo se mi ale vyviklat - no nevím, snad třiceticentimetrový kůl, na kterém byla ta zubatá příšernost zatknutá do země. Jistý způsob svobody pohybu to byl, ale zkuste si představit chodit s něčím takovým. Kulhat, poskakovat, potácet se? Vrávorat? Vyčerpané ve stavu takřka beznaděje se mi povedlo doštrachat se do zotavovny k našemu údržbáři, který naštěstí byl doma a uměl mne pomocí nějaké páky z toho zajetí vysvobodit.

Železa jsem si nahoře v pokoji pak schovala, že si je nechám na památku. Ale kdepak! Sám pan správce na mne začal tvrdě tlačit, abych je vrátila tomu, kdo je tam v lese nastražil. Nesmělo se to a tak jsem se ani nedozvěděla, kdo ten pachatel byl - ale to víte, já jsme v městečku byla cizák a pak správce domácí - soused. A soused v "Kérkonoších", to je něco skoro posvátného. Tehdy před asi padesáti lety aspoň to tak platilo.

V té zotavovně byl navíc pan správce pravdu pán nad našimi životy. Dokonce kontroloval zaměstnancům poštu. No, tak to ve mně vzbudilo - jak jinak při mé nátuře - vzpouru a spunktovala jsem pár vzbůjníků, kteří mi dali plnou moc vyzvedávat na poště jejich korespondenci a rovnou ji předávat jim "do vlastních rukou". U pana správce jsem si tím moc vlídnosti nevysloužila, ale třeba kuchař a jeho žena byli mými ctiteli, což se pak osvědčilo, když jsem si na zotavovnu přivezla po delší nemoci mladší dcerku a neměla jsem valnou možnosti ji při práci hlídat. Evka tehdy ochotně "bydlela" v kuchyni a její nejmilejší místo bylo pod špalkem vedle kamen - tam si hrála a hlavně jedla. Kuchař z legrace říkal - co spadne je pejskovo - a tak dceruška jen vzkvétala.

A protože jsem byli, právě díky našemu panu správci, taková tichá pobočka pražských "nejvyšších" na ROH - byli jsme dvorními dodavateli domácích dobrot, nakládalo se tu pro soudruhy nejvyšší i pravé domácí zelí - tak právě na tuhle zotavovnu posílali nejvzácnější hosty. A tak sem přijel i tehdejší německý činitel odborů soudruh Vesper s manželkou.
Osobně to byl velmi příjemný pán a na mne přišla povinnost se jich vždy při obědě zeptat, co si na druhý den budou přát z nabídka jídelníčku. Zprvu jsem si názvy jídel poctivě připravila ze slovníku, ale pak jsem zpychla, že se přece domluvím i tak, slovník jsem jen tak nedbale zastrčila do kapsy a šla k jejich stolu. Najednou jsem zjistila, že si ani za nic nevzpomenu, jak se řeknou "ledviny". Byli to zdvořilí lidé, přerušili hodování a já jsem znervózněla, že jim oběd vychládne než si vzpomenu a pokoušela jsem se to nějak opsat - a povedla se mi nazapomenutelná věta - volen sie das esen mit vém man šajsn macht? - psáno foneticky a přeloženo asi tak - pokud nejste němčiny mocni - chcete jíst to, čím se sere? Pardon! omlouvám se za to slovo, ale jen překládám. Slušná paní Vesperová vytřeštila pohoršeně oči, on, se smyslem pro humor vyprskl smíchy! Začala jsem horečně listovat slovníkem. Nadosmrti nezapomenu - Nieren! Vykřikla jsem to hlasitě a prchala z jídelny. Pan Vesper si pak celou dobu pobytu ze mně dělal legraci dotazem, copak že dělají ledviny? A protože to bylo právě v období, kdy jsem tam měla Evku, mile mne překvapili tím, že si ji rádi půjčovali na procházku a chovali se k ní jako k milé vnučce.

Naďa Vencovská

Další články autorky