Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Pánové - neètìte!
Vìdoma si rizika, ¾e si znepøátelím pánskou èást ètenáøù - nemohu odolat dvìma vzpomenutím. Nedávno jsem k svému pøekvapení rozbouøila vody svým èlánkem o d¾ínách. Ta vojna v tom èlánku hrála pro mne roli jen jaksi podøadnou. Prostì to byl doprovodný dùvod k tomu, ¾e jsem zase ty vysnìné d¾íny nemìla - a hle - vyvstala z toho inspirace-výzva: pište o vojnì a tøeba i o šikanì.
Proè vlastnì ne. Svými vzpomínkami si vlastnì my, pamìtníci, sedíce na lavièce po pomyslnými lípami svých ¾ivotù povídáme mezi sebou a vyvoláváme v sobì i ve ètenáøích vzpomínky další a další - jako kdy¾ se nám v myslích otevøe vodopád - jedno m¾iknutí vyvolá spršku nových vzpomínek.
Jsem tak trochu provokatér a tak vím, ¾e svým prohlášením, ¾e pro mne by vojna vùbec nemusela být a v dobì šetøení bych klidnì škrtla náklady ministerstva obrany a bylo by po státním dluhu - aha! u¾ jste pánové s nechutí klikli na jiný èlánek?! - a tak není divu, ¾e obì mé vzpomínky jsou neuctivé a¾ boøitelské. A daly by se spoleènì nazvat, jak jsem se domohla slyšení u velitelù, anebo ¾ádná úcta pøed nejvyššími.
Jedním z mnoha mých zamìstnání byla úètaøina. Za pochodu jsem se nauèila být "mzdovka" a sama jsem byla pøekvapená, jak mne ta èísílka a logika a poøádek baví. Kdo poznal ví, jaký fofr je ve mzdové úètárnì na konci ka¾dého mìsíce, jak "teèou nervy" a nastavuje se èas. A tak jsem jednoho letního dne sedìla u Askoty i v nedìli - však doma si rodina poradí a já budu mít v pondìlí na stole úhlednì slo¾enou haldu papírù k odevzdání do hlavní úètárny. A proto¾e ten den bylo u¾ od rána vedro k zalknutí (ké¾ by se léto opakovalo i letos! a nebude), otevøela jsem si okna a zabrala se do díla. Dnes je tam v Praze z tìch kasáren hypermoderní obchoïák, ale tehdy ještì to kasárna naproti Kotvì byla a vojáèci mìli tu nedìli taky. Takové partièce klukù napadlo, ¾e si vylezou na støechu kasáren a budou se opalovat a aby se nenudili, vzali si sebou muziku. Tehdy byl oblíbený zpìvák Schelinger - chlapec s opravdu nepøehlédnutelným silným hlasem. A kdy¾ se to pustilo na plné pecky! Abych mohla poèítat dál, zkusila jsem zavøít okna, ale kdepak, milý Jirka vítìzil i nad dvojitými okny. Nìjakou dobu jsem zkoušela "neslyšet", lapat horkem po dechu - ale nešlo to. A sloupce èísel v kolonkách se mi zaèaly mást a bylo po práci. A tak jsem otevøela telefonní seznam a opravdu - povedlo se mi najít spojení na vojáky. Já u¾ si nepamatuji, kolika èísly jsem se probojovávala k nìkomu, kdo mìl moc ty kluky na støeše ztišit, kolikrát jsem musela tvrdì pøeválcovat "nelze pøepojit, nesmí se" a trvat na své "osobní dùle¾itosti" (!cha!) a "po¾enu to výš, soudruzi" (!cha,cha!) - doufám, ¾e jsem jim nezpùsobila velkou nepøíjemnost, ale dosáhla jsem ticha a mohla uzávìrku opravdu pøipravit k odevzdání.
Takové druhé vítìzství nad vojenskou mocí jsem za¾ila na posádce poblí¾ Plznì. Byl den návštìv u vojáèkù a proto¾e Plzeò byla podstatnì blí¾, ne¾ kdysi Zvolen, vypravila jsem se na návštìvu syna docela ochotnì. Návštìvní místnost byla hned v budovì vrátnice, abychom se jim tam my, civilisté, moc necourali po objektu. A dál ani krok! Synka nám vyvolali ze vzdálených kasáren a nastal èas šumu a hluku v malé místnùstce, èas šustìní papíru z balíèkù oblíbených pochoutek a dotazù - tak jak se máš - a spokojeného pokyvování našich "dospìlákù" - ¾e prý fajn a je to moc dobrý, èeho mám zrovna plnou pusu...
Jak u¾ to tak bývá, dlouhé cestování a hodinka návštìvy mù¾e - a také zpùsobuje - jakousi nutkavou potøebu. No ¾ádný problém - záchod hned vedle na chodbì je. Jo, ¾ádný problém! Záchod opravdu byl, ale na nìm cedule "Nepou¾ívat!" A sákryš! a to to mám vydr¾et ještì zase a¾ do Prahy? A tak, proto¾e opravdu celo¾ivotnì postrádám potøebnou dávku úcty k autoritám a øádùm - zabìhla jsem na vrátnici a slu¾bu konajícího vojáèka uvedla do rozpakù a do problému. Záchod otevøít ani opravit samozøejmì nemohl a na dotaz, kde je tedy nejbli¾ší odpovìdìl, ¾e a¾ v objektech daleko od brány a tam mne pustit nesmí. To tedy v ¾ádném pøípadì!!! A kdo ¾e to mù¾e povolit, abych tam šla? No, já nevím, snad velitel, ale to radìji nechtìjte. To já ale klidnì chci! Dokonce na tom trvám! Kdo mi mù¾e odpírat právo tak samozøejmé, jako jít na toaletu? A kdy¾ tady na nedìli èekají lidi, tak jim tu mo¾nost prostì mohou nedat jako samozøejmý výdobytek civilizace? Na to mi neodpovìdìla na pomoc pøivolaná vyšší šar¾e.
A tak se ve mnì vzbudila jakási zlomyslná potøeba, jako kdysi ve škole - šaškovat. Dùstojná paní, málem šedesátka a s docela vá¾nou tváøí u¾ u¾ jsem kasala suknì a vyhro¾ovala, ¾e jim tu hromádku udìlám rovnou doprostøed pøíjezdové cesty pøed vrátnicí (a ve skuteènosti jsem právì tento druh úlevy vùbec nepotøebovala). A docela jsem ty kluky musela vydìsit, proto¾e vybouøili telefonem kdekoho a nakonec vyrušili z nedìlního klidu i samotného velitele posádky, který dal povolení tu pøíšernou ¾enskou pod dozorem ozbrojeného vojína zavést a¾ na jeho výsostný velitelský záchod "k vykonání potøeby". A tak jsem šla - co šla, pøímo jsem se nadnášela za doprovodu zbranì - v zádech plná okna pobavených rodièù i synkù a upøímnì jsem litovala, ¾e se z tìch pøihlí¾ejících nikdo nenašel - ¾e "musí taky".
No i tak se synek na mne pak díval s pobavením smíšeným s rozpaky a obavami.
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: